Uznávám, že nemám v kanceláři zrovna klima karibských ostrovů, ale nebylo by to pro ně zdaleka tak zlé, kdyby nebylo oděno toliko v lehkém balonovém kabátku a polobotkách, a nestrávilo takto vyštafírováno ve venkovních lednových mínus sedmi celé dopoledne. Bylo mi toho chlapíka líto, takže i když jsem měla rozhodovat o jeho vzetí do vazby, před výslechem jsem mu uvařila čaj a dala svoji svačinu.

Nevypadal nebezpečně, spíš ztraceně, takže tak hustě popsaný trestní rejstřík bych v jeho spise opravdu nečekala. Opilství - výtržnictví, ochranná léčba, opilství - výtržnictví, ochranná léčba, výtržnictví, výtržnictví, nepodmíněný trest… zkrátka recidivista. Celkem mi už nemusel nikdo vysvětlovat, čím se asi tak dopouštěl opakované zákonem popsané hrubé neslušnosti veřejně či na místě veřejnosti přístupném na odlehlé silnici v zapadlém koutě okresu, když mi ho dneska policajti přivezli jenom v kabátě a klepetech. Ustanovený obhájce samozřejmě nikde.

"Tak pane Mrázek, copak vás ke mně přivádí?" zeptala jsem se ho, když jsem si poznamenala jeho generália. Zapisovatelka se uculovala a já bych se vzápětí byla kousla do jazyka, ale už jsem to měla: "No, ty policajti přece, ne? A neřikejte mi pane Mrázek, pani doktor, řikejte mi Ferdo, jako všichni u nás ve Lhotě, copak já jsem nějakej pan Mrázek?" Spolkla jsem svoje vysvětlování, že ho musím oslovovat v souladu s jednacím řádem, a že nejsem žádná paní doktor, protože mám titul magistra - leda by se začal domáhat léků, to už známe, a vysvětlila jsem mu, jak nejlépe jsem dovedla, že potřebuji slyšet jeho verzi toho, co se dělo na silnici z Újezda do Dvorců celé dnešní dopoledne, a co že to tam vlastně dělal, když Lhota je od Újezda vzdálena přes celý okres a práci má v Praze.

"Tak si slečno napíšeme: Ferdinand Mrázek, narozen 1939, dělník, trvale bytem Lhota u Prahy čp. 28, po poučení dle § 33 odst. 1,2 trestního řádu, § 36 odst. 1,2 a 4 trestního řádu a § 67 a 68 trestního řádu k věci uvádí. Povídejte, Ferdo, co jste dělal dneska - hned od rána. Policajti tvrdí, že vás na tý silnici v deset dopoledne lidi viděli, jak si ten kabát svlíkáte, a když tam přijeli a chtěli vás legitimovat, že jste se jim snažil ujet, tak jak to bylo?"

"Já jsem, pani doktor, věděl, jak sem se vzbudil, že dneska to s prací nebude stát za nic, hned jak jsem se podíval z okna. Viděl sem venku toho svýho trabanta, jak je vojíněnej, a napadlo mě, jak to asi dneska bude pěkný v parku na Albertově, víte, jak budou ty větvičky bílý, žádný listí, bude hezky vidět, já to tam mám rád, no dyť vidíte, že jsem furt trestanej za to samý, byl sem i v léčebně, ale nemužu si pomoct, dyž to na mě příde, já musim… no tak sem zavolal do práce, jakože sem nemocnej, víte?" upíral na mě zrak, žadonící o pochopení.

"No a vyrazil sem hned na ten Albertov. Jenže sotva sem se tam párkrát prošel, zastavila mě ňáká pani, taková vod rány, že prej takhle jenom v kabátě tam chodit nemužu, že mrzne a že je to vo zdraví, no, a pak mi ještě řekla, že jsem tam špatně, že tam je psychiatrie, a že sexuologie je na Karlovo náměstí, no copak todle se dělá? Tak mě to tam úplně přestalo bavit, a řikal jsem si, že pojedu rači do Dvorců, že je tam takovej pěknej park u domova důchodců. No co byste dělala vy na mym místě?"

"Hlavně bych se asi na výlet lépe oblékla, Ferdo, je tam pod nulou, a to je trochu málo na to, abych po okrese lítala jenom v kabátě, nemyslíte?" snažila jsem se ironií trochu zlehčit situaci, pak jsem si to ale představila a udělalo se mi mdlo. "Co vás to napadlo, jet až do Dvorců, vždyť je to skoro padesát kilometrů a ten váš trabant má dávno propadlou technickou! To si vás přece musel někdo všimnout!"

"No jo, no," posmutněl. "Já jsem si ale řikal, že už je takovej hezky vyhřátej, a že se aspoň nemusim převlíkat, a můžu si nechat ten kabát a pak jenom vyskočim z auta a nebude mi taková zima. V zimě je hrozná zima, pani doktor! Tak sem dojel na tu silnici na Dvorce, a vona je teda příšerná, sama díra, a jak sem tam tak po tý silnici kličkoval, jenom jako abych se vyhnul těm děrám, abyste rozuměla, tak sem jednu přehlíd a už sem ji měl! Taková hluboká byla, jako příkop…" teskně upřel zrak do dáli.

"No on to byl příkop, Ferdo. Pil jste něco před jízdou? Myslím alkohol." "Ráno čaj… teda s rumem… no a pak groček… než jsem odjel z Prahy." "Kolik gročků? A pravdu!" povzbudila jsem ho zlým pohledem. "Šest… byla mi zima… na lačno," připustil nestoudně a já jsem konečně pochopila, jak je možné zkoušet vyjet z pankejtu autem, jemuž upadl motor. "Už mu odebrali krev na Widmarka, paní předsedkyně," zasáhl radostně do debaty jeden z dvojice policistů, kteří mi Ferdu přivedli, podpírali u mě dveře a dobře se bavili. Ó bože, co já tady s vámi všemi zkusím. Tak dál.

"Sem to chtěl opravit, víte? Sem nevěděl, že tam ten motor sám nenandám, že je to všecko vylámaný, tak jsem otevřel kapotu, ale ono tam nic nebylo, tak sem nevěděl, co mám dělat, ale jel kolem linkovej autobus, plnej lidí, tak sem na něj mávnul. Sem zapomněl, že mám jenom ten rozepnutej kabát, víte," uzavřel. "Jak přijeli ty policajti, tak sem chtěl utéct, protože nemám papíry od auta, řidičák mi sebrali už dávno a občanka mi propadla a stejně ji sebou nevozim, no ale to už to auto nejelo a tak sem teď tady. Dyť já si chtěl jenom zajet do parku!"

"Ten tráboš byl tak starej a zpuchřelej, že jsme kousky toho motoru sbírali na dvou kilometrech a zavolala nás ňáká baba z toho autobusu, že prej něco takovýho v životě neviděla," pochechtával se druhý policista. "A to vám, Ferdo, nebyla zima jenom v tom kabátě, když jste byl celou tu dobu venku a snažil se spravit auto?" ptám se. "Strašná," připustil Mrázek. "Ale myslel jsem si, že to ňák spravit pude. No co byste dělala vy na mym mistě?" Představila jsem si, jak na jeho místě volám asistenční službu, oděna toliko do svého kabátu od Betty Barclay, a vysvětluji jim, že stojím u silnice na Dvorce s upadlým motorem a kromě odtahu potřebuji i nějaké svršky a prádlo. To pomyšlení mi dodalo pracovního entuziasmu, takže jsem mohla pokračovat:

"Tak co s vámi, Ferdo? Ty vaše recidivy mi asi nezaručí, že už to dělat nebudete, co? Víte přece, že obava z pokračování v trestné činnosti je důvodem vazby! Já vás musím zavřít, protože jinak mi v tom parku nějakou tu babičku vyděsíte k smrti!" " Ále nevyděsím, voni už blbě viděj, sestry sou votrlý a stejně to nikoho nezajímá! Takle ňákou návštěvu, ale ty stejně jezděj jenom jednou do měsíce, dyž je důchod, tak co s tim," viditelně posmutněl. Pak se ke mě spiklenecky naklonil a zamrkal:

" No a co dybyste mi jako zabavila ten kabát? Já jinej nemám, a bez fára se stejně nikam nedostanu, tak co? Bez kabátu to fakt nejde! No tak, mám doma vlčáka a kocoura, co s nima asi s chudákama beze mě bude?!" vynesl bezchybně svůj trumf. V tu chvíli jsem jasně pochopila, kudy vede cesta k prevenci trestné činnosti, ale pokusila jsem se ještě vzdorovat:

"Ale Ferdo, vy nic jiného na sebe nemáte, nahatej po soudě courat nemůžete, a deka tady žádná není, tak co teď?"

"Tak mi na to přeběhnutí na dvůr do auta pučte talár, pani předsedkyně!" navrhl mi s ďábelským svitem v oku. Z tak perfidního návrhu jsem propadla malomyslnosti. "Stejně vás zavřou, i když vás teď pustím, a jestli ne, tak až vás zase chytí!" "Náhodou nezavřou, váš šéf mi dycky jenom strašně vynadá, dá mi tu nejdelší podmínku, nějak do ní vecpe i tu předchozí, nařídí mi léčbu a musím mu rukoudáním slíbit, že se budu vyhejbat našemu vokresu," přiznává Ferda.

Jo vynadá! A vyhejbat okresu! Tak proto ten Albertov! No ale jestli i můj šéf, vyhlášený tvrďák, propadl kouzlu Ferdových očí veselého vořecha, co zmohu já, slabá žena. Ferda mi tedy ještě musel svatosvatě slíbit, že si bude přebírat poštu, že nikam nepojede, že bude chodit řádně do práce, že se bude dostavovat na předvolání - no prostě co mě v tu chvíli napadlo, převzal nějaké písemnosti, podepsal protokol a pak už byla cesta na svobodu volná.

Bylo už dlouho po poledni, když jsme z mé kanceláře všichni vyrazili propustit Ferdu ze zadržení a odejmout věc důležitou pro trestní řízení - Ferdův baloňák. A ten pohled ocenili všichni přihlížející! První šli policajti, mezi nimi Ferda, samolibě se natřásající v mém dlouhém skořicovém zimním plášti z hedvábného tvídu s kapucí a všitým kašmírovým šálem, a střílející pohledy na všechny strany, aby hezky viděl, co jako jeho publikum na to, a nakonec já, třímající doličný svršek na délku paže, trpící pro svůj milovaný kabát, v duchu současně odmlouvající kárnému senátu a reklamující až příliš vysoký účet z čistírny.

Jak to nakonec s Ferdou Mrázkem dopadlo, opravdu nevím, ale ten jeho kabátek pořád ještě někde u soudu uschován je.