21.5.2024 | Svátek má Monika


ČLOVĚČINY: První jarní "kolmý" výlet

27.4.2006 21:07

Předesílám, že krajina kol mého bydliště není vůbec rovná jako placka, ale vyznačuje se pořádnými kopci, ať se hneme z domova na jakoukoliv stranu chceme. Terén je tu opravdu členitý a pro padavky nesjízdný. Po letošním, počátkem února prodělaném oboustranném zápalu plic, jsem se dlouho na kolo neodvážila ani pomyslit, natož na něj usednout. Ale přesto se mé srdíčko tetelilo touhou vyměnit nudnou jízdu na rotopedu "po obýváku" za to nádherné šumění a van větru kolem uší, který mne na kole, svištícím z kopce dolů, nádherně ovívá a osvěžuje.

Už dříve jsem manželovi musela svatosvatě slíbit, že sama se nikam na kole vydávat nebudu. Jen jednou jsem daný slib porušila a on mi to mé o kolo pro jistotu a na dlouho zamkl zcela jiným zámkem, takže jsem od něj neměla klíč a nemohla jsem svůj zločin zopakovat. Ale teď dál.

Rozhodli jsme se jen pro malý okruh, abych jen zjistila, co se mnou jízda kolmo udělá. Byl nádherný den. Ptáci švitořili, skřivan se nám třepetal nad hlavou, tráva nás vítala svěží zelení a přímo lákala, zvala a nabízela svůj klín k příjemnému posezení. Náš pes ukázněně respektoval všechny příkazy, choval se velice slušně a nezvykle vzorně běžel vedle našich kol. Slunce vesele připalovalo. Vydali jsme se tedy na svou první jarní pouť.

Byl na nás patrně hodně legrační pohled, protože cyklisté, které jsme cestou potkávali, nás vesele zdravili a jen se potutelně a tajemně usmívali pod fousy. A taky měli proč! No, byl na nás pohled, hodný klauniády! Posuďte sami.

Po silnici se pomalu a doslova šnečím tempem vleče dýchavičné a funící stádo hrochů v počtu jednoho kusu mé vlastní osoby. Za ním si jen tak frajersky a téměř s pohvizdováním ledabyle šlape můj mužský protějšek. Já se však nevzdávám. Dejchám, hekám, potím se jak dveře od chlíva, ale vytrvale se snažím šlapat a nevzdávat to. ŠLÁP, HEK, UF, ŤÁP, HEK, UF, UF, ÚÚF. ÚÚÚF!!!… A tak pořád dokola. Přeci si neuříznu takovou ostudu, abych slezla z kola, šla pěšky a tlačila ho do každého sebemenšího kopce. Tak to tedy ne!!

Zatímco já, zbrocená potem a pomalu v astmatickém komatu přemýšlím, jak dlouho ještě vydržím šlapat, aniž bych z kola upadla vysílením do příkopu, jak otec Bezručovy Maryčky Magdónovy, můj manžel si jen tak tichounce a ledabyle jede, jen tak velice lehounce občas lenivě šlápne do pedálů a jen se s bohorovným klidem Angličana rozhlíží a kochá se tou naší nesmírně krásnou krajinou jara.

Jsem však tvrdohlavec obecný, který nerad svou porážku přiznává. Proto usilovně šlapu a šlapu a ani neodpovídám (protože nemohu) na otázky starostlivého manžela, který se zajímá o stupeň mé únavy a taky stav mé dechové zásoby.

A tak jsem šťastně a s velkým sebezapřením vyhekala a vyfuněla první "pozimní" kopec. Vyhrála jsem lítý boj sama se sebou, nad svou leností, pohodlností a vleklými zdravotními problémy.. Ale neptejte se mne, jestli mi bylo dobře a jak jsem se cítila!!! To vám přece nemohu říkat, protože by se má slova vůbec neshodovala se zvířetníkovským slušným vychováním.

Po kopci vyšlapaném nahoru, následoval příjemný, ale příliš krátký sjezd dolů. A zase s funěním, hekáním a hlemýždím tempem úprkemvprk až na vrchol druhého kopce. Pak opět chvíle vydechnutí a krátké zastavení před posledním, ale nejdelším stoupákem. I když se mi nohy už pomalu pletly, únavu se mi zatím skvěle podařilo zamaskovat a zatajit její existenci před manželem.

Ale mé herecké schopnosti již nevydržely dlouho. Pouze a jen pod další kopec! Dělala jsem sice hrdinku, ale mého, situace znalého a zkušeného manžela se mi ošálit nepodařilo. Před třetím a opravdu pohříchu posledním vrškem jsem však přece jen musela přiznat svou porážku a kapitulovat, abych vůbec byla ještě schopná dorazit domů, k teplu domácího krbu.

Ráda a s obrovskou vděčností jsem přijala manželovu nabídku odpočinku a energeticky potřebné svačiny. Svalila jsem se vděčně na zelenou trávu a už vůbec mne nějaké přírodní krásy nezajímaly. Jak jsem tak seděla na manželových teplých svetrech, jedla müsli tyčinku a pila z termosky o teplý čaj, začínala jsem si uvědomovat, jak můj vlastní organismus za tu dlouhou a krutou zimu zpohodlněl a zlenivěl. Musela jsem poctivě uznat, že to mé tělo nade mnou tentokrát opravdu vyhrálo 100:0.

Pak už jsem jen seděla, odpočívala a duševně se připravovala na zdolávání cesty návratu. Vše jsme však šťastně překonali a domů jsme dorazili zároveň s tmou. Byla jsem sice nesmírně unavená, ale taky velmi spokojená. Všechno ve mně prozpěvovalo a jásalo: "Já jsem to dokázala a zase jsem se ke kolu vrátila!!!" Usínala jsem s nesmírným uspokojením a s pocitem velikého štěstí, i když to moje vítězství mělo trochu trpkou příchuť právě toho Pyrrhova.

Lenka Svobodová