S kamarády Jitkou a Ivanem jsme projeli Lebu, Hel, Gdyni, Sopoty, Gdaňsk a Malbork. Za čtyři dny to byl docela fofr, ale přijeli jsme nadšení a s tím, že to zopakujeme. Jenže si pořídili miminko a tak je zastoupili Karel s Ivou. Iva je Ivanova sestra a mají tátu Ivana. Ten nám domlouval ubytování ve Lvově. Tak to by bylo na doplnění. 

" Na Ukrajinu nejedu!" Prohlásil rezolutně Vítek, když jsme se jeli ještě domlouvat na definitivní trasu. Náš původní plán byl Osvětim, Krakov a na Slováky. Dukla, Spiš, Levoča a Prievidza u kamarádů. O Ukrajině se sice mluvilo a bylo to spíš moje přání než Vítkovo.

"Děcka, tak tchán nám domluvil spaní a hlídání motorek u Romana, máme na Lvov celý den, kdy se nám může věnovat a dělat průvodce. Naplánoval jsem to takhle Osvětim, Krakov, přejezd do Lvova, pak Mukačevo, Koločavu, Užhorod a pře Slováky domů a stavíme se v Prievidzi u vašich kamarádů."

"Do Osvětimi nejedu a ty bys taky neměla," zase se šprajcuje choť. "Tak dobře," ustupuje před mým pohledem, "ale s váma nepůjdu, počkám u motorek." Pak ještě vznikají dohady, kdy vyrazíme, Ivča s Karlem chtějí už kolem dvanácté, jenže to my nemáme šanci stihnout. Nejdřív ve tři, ale spíš ve čtyři. 

Pondělní ráno začalo značně hekticky, to už popisovala Bettyna. Nakonec všechno dopadlo tak dobře, že jsme vyrazili o čtvrt na dvě. V Opavě si dáváme poslední kafe. Mezitím za námi přišel "chachar" a že by směnil své nové auto za motorku. I s manželkou, však co s ní na motorce. Na hranicích pomalu nechtěli sundat helmy, máchli oba rukou "jeďte!"

Polsko

Polsko je jedna obrovská rozkopaná silnice. Osvětim stíháme taktak. Bylo naplánované stihnout ji do šesti, protože je otevřeno do sedmi, tak ať máme aspoň hodinu čas. Osvětim, Březinka... Nějak se to nedá popsat. Teda dá, ale atmosféra a hlavně já jsem ani nemusela zavírat oči a dalo se to prožívat znovu. Nejhorší zážitek mám z Bunkru, tam byla v Osvětimi první komora. V těch zdech snad byl ještě cyklon B, v první chvíli jsem se nemohla nadechnout, panika. 

Musela jsem jít kousek bokem od ostatních a rozdýchat se. Oni už se nevrátili z komor, my jo. Tak klid. Honí nás vrátný, ale nechá nás projít blok, kde byly české a slovenské Židovky. Na parkovišti nám hlídač říká, že lágr v Březince je otevřený tak dlouho, dokud je světlo. Procházíme centrální blok. Je to obrovská neutěšená plocha. Někde stojí baráky, některé SS srovnala se zemí, zrovna tak i plynové komory, zahladit stopy. Shodli jsme se na tom, že by nebylo od věci, brát sem lidi na povinné exkurze.

Březinka. Takhle nějak to viděli transportovaní do Březinky. Stačilo by to jednou... Už je poměrně pozdě a hledáme ubytování, nakonec jsme na kraji Osvětimi našli něco jako kemp i s hotelem. Komáři ovšem koušou tak, že stany a spacáky zůstávají nerozdělané. Padl příkaz "A teď už jen legrace!"

"Poláci taky pijou vodku?" ujišťuje se Karel, "Tak to ji budeme muset ochutnat." "Spřeprašam, moge pan po polsku?" Ptá se manžel. Recepční, číšnice a děžurná v jedné osobě kývá hlavou. "Tak čtyři piva a máte vodku?" Pokračuje, slečna s vytřeštěnýma očima vrtí hlavu, že vodky něma, že piwo něbo wino. "Tak čtyřikrát vodku!" Uzavírá to choť. Co si slečna myslela, to nevím a pak jen běhala do recepce pro piva. Podotýkám, že je měli ve čtvrtlitrovém balení. Já jsem si jen cucla, abych věděla jaké mají pivo a pak jsem značně zaostávala za ostatními u teplé vody s citronem. Ráno se dopočítali k 18 kouskům ve třech.

Protože máme před sebou Krakov a přejezd do Lvova vyrážíme poměrně brzo. Je strašné vedro a nadáváme si, že jsme brali sebou textil. Zabírá to místo v kufru a stejně jedeme v džínách a teniskách. Krakov ve stínu 39°C. Na parkovišti zcela bezostyšně vystrkujeme zadky na procházející mnichy a převlíkáme se do kraťasů a sandálů. Krakov je hezké město, ale působí strašlivě neosobně až antisepticky, připomíná nepřirozenou čistotou a tichem špitál. Chci si dát na rynku aspoň piwo bězalkoholične, ale pani piwo něma, " Tak čtyřikrát vodku!" Doráží číšnici Karel.

Naštěstí přinesla jen tři piva a já zas vodu. Litují mě, že to musí být pro mě strašná dovolená být o "několik piv" pozadu. V jednu sedáme na motorky a vyrážíme. Až do Przemyszle je cesta rozbombardovaná strašlivým způsobem. Ivča volá Romanovi, že bychom mohli být v ve 20 h, tedy ve 21 h jejich ve Lvově. Sjíždíme k Medyce a už z dálky je vidět, že něco není v pořádku. Půlkilometrová fronta v trojstupu a nehýbe se. Zařazujeme se do fronty a ukazuju bandě, "Hele ten s tou audinou před námi je z Prahy." Raduju se, že uvidím prvního českého mafiána na vlastní oči, protože kdo jiný by na Ukrajinu jezdil, že?

Vítek němu popojíždí a huláká přes zavřené okýnko,"Jak to tady vypadá?" Chlap stahuje okýnko a Vítek opakuje dotaz. "No vídiš, na góvno." Krčí rameny a ukazuje, že máme jet dopředu." Hele ta audina stála v Praze ještě v poledne na Václaváku." Konspirují pánové. Ale jedeme, na drzo se vmačkáváme, když jede někdo v protisměru až k polským hranicím. Polák nás bere hned a pouští do celního prostoru a pak začíná to, na co jsme zapomněli. Papír, razítko, pas, razítko, další papír, další razítko, pořadové číslo, aby věděli, že jsme celní zónu opustili, vyplňování imigračního prohlášení, co kdybychom tam chtěli zůstat, kam jdete, co tam budete dělat.

Ale uznávám, že ač byli přísní, byli korektní. Já jsem klasicky panikařila a bolelo mě břicho z neurózy. Vítek byl preventivně naštvaný, "první náznak buzerace a bourám zátarasy zpět do Polska." " Krajani?" Otáčí se Iva opatrně na rodinku s karlovarskou značkou. "Nu, skóro." Culí se asi dvanáctiletý chlapec. Jeho maminka nás ubezpečuje, že hranice jsou první a poslední problém a pak že už je to v pohodě. Nikdo se nerozčiluje, že předjíždíme a všichni smířeně čekají, až na ně dojde řada. Po deváté opouštíme hranice a jsme na Ukrajině. Mezitím se Iva snaží marně dovolat Romanovi, že v devět ve Lvově nebudeme ani náhodou. Nakonec se to povedlo a jsme ubezpečeni, že s námi počítají.

Ukrajina

Už je tma, světla se moc nepoužívají tdtdtdtdtd, kdybych neseděla na motorce, myslela bych si, že jsem na kolejích. V čase jsme se posunuli o dvacet let zpět a ještě do Matiční ulice. No to bude. Z Medyky do Lvova je to 80 km, dojeli jsme tam po dvou hodinách lehce vyklepaní. Asi 60 km za námi jela dodávka, s námi zpomalila, s námi zrychlila. Fantazie pracovala na plné obrátky. Hlavně nesmíme nikde zastavit, nebo jsme bez motorek, peněz, dokladů.

Ve vesnici nám nějací stopaři skáčou pod kola, oni jsou s tou dodávkou domluvení... já tak potřebuju na záchod, střeva prostě z neurózy pracují rychleji než by měla. Frnk audina nás předjela na plné, "však je to jen čára a ne zeď" komentuje to Karel. Světla? "Na co, však vídim." "Červená? Tu znám, jedeme." Auto před námi najednou nepochopitelně vybočuje do protisměru. Aha tak tam je náklaďák, nesvítí. Normálka, už nás to nepřekvapuje. Všichni tam tak jezdí, kupodivu za celou dobu jsme tam viděli jednu lehkou bouračku, kdy jeden zastavil na červenou a ten za ním s tím nepočítal.

"Před Lvovem na kruháči uhněte Čop 5 km nic a pak je pumpa a jste u Romana." naviguje nás Ivin táta. Jenže najít tu správnou odbočku je problém stojíme na pumpě a mobil se s náma nebaví, prostě není signál. Pumpař kouká na nakreslený plánek a kruháč identifikuje jako rybník. No to bude teda ještě sranda. Karel navrhuje u pumpy rozdělat ty stany. Přichází Polák a volá na číslo, které mu Iva nadiktovala. Během několika minut tu Roman je, ani nestihli Karel s Ivou vykouřit cigaretu.

První dojem značně rozpačitý. Ženský se prostě ignorujou ani se na ně nekouknou, natož aby podal ruku. "Počítej s tím," šeptá mi Vítek do ucha, "jsme na východě." Hořká pilulka. Veze nás k sobě domů, bereme si věci z motorek, zamykáme je u něj v garáži a veze nás do motelu. Moc se omlouvá, že nás nemůže ubytovat u sebe doma, protože zrovna rekonstruuje dům. Motel = bordel.

Je to levné ubytování, i když je na pokoji televize i toalety a sprcha. Jenže zastavují tam kamiony a tak se tam stahují i lehké dámy. Druhý den už jsme se v nich orientovali. Konečně se může udělat ochutnávka vodek."Jaké chcete?" Ptá se Roman. Neví, je tam spousta druhů. Tak začínají žitnou s medem. Roman už je unavený, tak odchází dřív, já už toho mám taky plný zuby, ale samotné se mi na pokoj nechce a tak čekám až se skončí vášnivá dobata o ruso a amerikanofilství. Naštěstí pro mě se málem ti tři pohádali a tak odcházíme spát relativně brzo asi o čtvrt na tři.

"Hele, teď přijde nějaký člověk, s tím, že je Roman." Komentuje ráno Romanovo zdržení Karel. Ale bylo to jen pár minut. Zaplať Pán Bůh za Romana. Přece už jen uvažují jinak a pod heslem jútro tóže děň se funguje. Ale jinak nic není problém Projíždíme Lvovem, ještěže nás vozí Roman, s naší přístupem, bychom stáli na první křižovatce ještě dnes. Lvov, Lvov mě nadchl. Temperamentní ješitný stařík, který si musí dokazovat, že je ještě jura. Ale veselý, pohostiný a cítíte se v jeho společnosti primově a nějaké ty chybičky ve vzhledu rádi odpustíte.

Těšila jsem se na Ukrajinu na ty klasické pravoslavné kostely, pár jsme jich navštívili a všechno byly řeckokatolické. No nic, utěšuju se, Koločava to jistí. Roman nás provedl nejen Lvovem, ale představil nám i místní hospůdky s místním jídlem a nezbytnou vodkou. Udělala se mi afta a tak si dávám na jazyk a desinfikuju. Jak mě před tím honily střeva, tak teď se urazily a nekomunikují se mnou. Připadám si jako kopačák anebo ve třetím měsíci. Je středa a všechna muzea jsou zavřená. V jednom nás vrátný pouští a ještě dělá výklad i historii Lvova. Iva se mu zalíbila a tak ji bere pořád za ruku a kouká do výstřihu. Procházíme Ermitáž, jinou než tu známe. Vedle novin z roku 1878, leží kniha v češtině o umění v Bulharsku, vedle odznaky SS, pak ručně vyřezávané dýmky, vojenská čepice sovětského důstojníka, a zas Neználek ve Slunečním městě a milion věcí. Všechno se dá koupit.

Jedeme k Romanovi domů, představuje nám ženu a dcery. A zase jíme. Roman je skvělý bavič a vykládá ukrajinsko česky své zážitky z cest po Evropě. Jediný problém je sehnat mapu Ukrajiny, ani u nás, v Polsku na Ukrajině. "Do Užhoródu musítě na Čop, poržád róvno." Vysvětluje nám večer v motel cestu, "Koločavu, něznam a Rusíni, nu oni táky divní." O politice se bavit nechtěl a jen na naše dotazy na oranžovou revoluci mával rukou. O sousedech jsme se bavili v pohodě. "Nu politíka, to jedno, ljudi - Rusi jsou v pohódě, ale Bělorusové ně. Tam ujďjoš dvésto kilométrov a sámy policajt furt 'štó tu chóčišˇ".

Veze nás zpět do motelu. Další komedie. Z motelu jsme se ráno odhlásili a věci schovali u Romana doma. Ale zároveň jsme si znovu zabukovali pokoje. Přece jen ty vykopnuté dveře z pantů, držící na čestné slovo v nás nebudily důvěru i s tím spolkem. Dostáváme ty samé pokoje a jako největší překvapení bylo, že se těch pokojů nikdo ani nedotkl. Všechno bylo tak, jak jsme ho ráno opustili. Že by aspoň byly vyměněné ručníky, ale prosím vás, vždyť už uschnul, když odpad ze sprchy se vypustil na podlahu.

Koukáme na koše u záchodu, pak mi dochází, že tady se použité papírky nesplachují, ale vyhazují. Splachujeme. Prostě to nejde vyhodit a navíc, to máme v sobě tak zakódované, že si to uvědomím stejně až po spláchnutí. Na WC už potom radši chodím u Romana. Přece jen víc načichl západní kulturou... Večer přichází i s kamarádem, aby mohli popít, čekáme ještě Ludmilu, ale Roman ji omlouvá, že má kontrolu z instituce jako je u nás finančák, že má moc práce. A opět klasika, Roman představuje, s Ivou nejsme ani vzduch, ale už mě to nepřekvapuje. Vítek s Romanem zjišťují, že spolu dělali na jedné firmě, že se míjeli jen přes jedny dveře. Ptáme se, jak je to s mafií. "Buďte v klidu" uklidňuje nás, "ti naši jsou u vás." Tak poslední noc na Ukrajině. Zas ji ruší klapot střevíčků tam doprovázených těžší chůzí, zpět jen klapot střevíčků a celou noc.

Ráno čekáme na Romana, omlouvá se, že má hodně povinností, když přijíždí se zpožděním. Ještě jednou nás ujišťuje, že kousek za Lvovem začínám cesta rovná jak deska od stolu. Tady se poznalo, co je to ukrajinský kousek, asi 100 km. Tdtdtdtdtdtd zas naklepáváme zadky, vrtá nám hlavou, kde je ta makedonská silnice.

S makedonskou silnicí je to tak, Ukrajina se pomaličku ale jistě začíná zvelebovat. Bylo provedeno výběrové řízení tím způsobem, že všechny firmy, které se přihlásily do konkurzu, dostaly za úkol postavit kilometr silnice. Nejlevnější, nejrychlejší a zároveň nejkvalitnější firma, vyhrála zakázku. Tudíž Makedonci. Roman se smál a doplňoval informaci, o tom že Ukrajinci postavili cestu i odbočkami až k do garáže, ale materiál na silnici jim zbyl jen na půl kilometru.

Za Strijí vjíždíme už opravdu na tu silnici. Ráz krajiny se podstatně změnil z placky se najednou začínají zvedat kopečky, projíždíme Rozvadovem, Komárnem i Písečnou. Názvy jako doma. Krajina připomíná Alpy v Itálii. Citelně chybí mapa Ukrajiny, nevíme, kde odbočit na Kolčavu. Nikde není, nikdo nemá. Dáváme si poslední místní jídlo, obrácený řízek s česnekem a k tomu frítky, také polité česnekovým sádlem. Paní má "zlatý" úsměv. Aby bylo vidět, že má na zlaté zuby. Přední.

Kocháme se krajinou. Registruju, že Mukačevo už je kousek a po silnici se korzují nějací opilci. Musíme na ně dát pozor, aby nám nějaký nechtěl skákat pod kola. Houby opilci. Cajti.

Mávají, křičí, projíždíme dobržďujeme. Karlovi skáčou pod kola. Vracíme se. "Ty nevídiš STOP?" Huláká načálnik, "Ne !" odsekává Vítek, "A ľudí vídiš?" " Jo ty vidím." "Zaplatíš tísicpjatsot hřívěn." "No tak zaplatím,"Nenechává se vyvést z klidu manžel. "A tak to teda ne, žádných tisíc pět set mu nedám," vměšuje se dohovoru Karel.

V tu chvíli vystupuje na scénu další policajt, "To Čéši, to ně Slovaci, to ně Maďáry, Češi dobrý." Náčelník dělá, jakože přemýšlí a pak natahuje "Daj". Jsme poučeni z netu, že to je běžná situace a celou dobu jsme čekali, kdy se s tím setkáme taky. Karel vytahuje 10 dolarů a podává je. Náčelník se otáčí k Vítkovi. "Němám." Odmítá Vítek ruku. Karel dodává "To za óba." Náčelník se mračí a pak říká "Iditě". Venku se ptá Karel," Ty už nemáš dolary?" " Ne, ale eura jo, ale když mu to stačilo…" Odmlčuje se. Vytahuju železnou zásobu a vracím Karlovi 5 dolarů.

Napadlo mě, že jsem tu grotesku mohla fotit, zjišťujeme, že jsme se všichni čtyři tou scénou bavili. Uniformy připomínaly četníky ze Saint Tropez. Na dalším parkovišti potkáváme první mapu Ukrajiny. Půjčil nám ji řidič kamionu. Zjišťujeme, že na Koločavu, bychom se museli vrátit zpátky přes policajty a pak je to ještě 130 kiláčků a cesta zpět. Zajížďka cirka 300 kilometrů. Vzdáváme to. Ještě máme před sebou lán cesty a ukrajinsko - slovenské hranice. Klasika, opět usínám na mašině, já můžu sedím zapasovaná mezi spacáky a kufry a hlava mi přepadává jen se zatáčkou, je před bouřkou dusno, parno.

Mukačevo jen projíždíme, žádný hrad ani projížďka centrem, lije. Před Užhorodem se schováváme na benzince, liják nevadí, ovšem jízdu v bouřce si odpouštíme, přece jen nejsme takoví dobrodruzi. Pumpař se snažil zjistit, jak by přišel k nějaké starší stodvacítce. Poradit mu neumíme, ale snažil se on mám. Nechceme jet přes Užhorod ale na Perečin, je to potom do Svidníku blíž.

Ítý volá houm

Zase spím, probírám se až na hranicích. Bumážka, pásport, bumážka, prohlášení, pořadové číslo… jeden nás pouští bez kontroly, ale u další kontroly nám pak chybí bumážka i pořadové číslo, které si vzal jiný jinde. Předpokládám, že se jedná o další úplatek a dělám hloupou, "Nemám, nedal, vzal" a pořád do kolečka, když chce papírek a razítko. Nakonec mává rukou a pouští nás. Slovák na nás mává a posílá nás s motorkami dopředu, celník s námi žertuje.

"Čo je to M? Tuná na značke?" "Olomoucký kraj." Chvíli mu to šrotuje, "Vy stě Česi!"

Teď to šrotuje nám, " Jo, Moraváci." "Keď bola československá hymna, viete, že stě mali aj vy hymnu?" Zkouší znalosti, známe.

"Jo, pomlčka." Spokojeně přikyvuje hlavou. Dřív než se stačím sama zarazit, vypadne ze mě taky starý vtip. "A víte, kdo to jsou Moraváci?" ptám se. Kroutí hlavou a čeká. "Líní Slováci, co nedošli do Prahy." "Mllllč!" Hned se na mě osopuje zbytek výpravy. Celník se ale baví a vrací doklady, doráží to Karel "A to se nás ani nebudete ptát, jestli něco nepašujeme?" Vítek rychle odjíždí.

Pašuje se všude, jak Poláci, Ukrajinci tak Slováci. Vodku, cigára a benzín. Ceny v přepočtu na naše litr kvalitní vodky 40 Kč, krabička cigaret 12 Kč, benzín necelých 16 Kč. Doufáme že na Domaše najdeme ubytování, chyba lávky, přejíždíme do Stupkova. Na benzince nám poradili penzionek kousek od města. Ale hlavně, přestože jsme přijeli v pohodě, spadla z nás taková všudypřítomná nervozita, co se může stát. Jsme už doma.

Recepční a servírka má puštěné rádio a my hulákáme a halušek společně s Elány, "neviem byť sám." Zkoušíme, jestli má borovičku, nemá, tak čtyřikrát, slečna se směje a přináší vodku. Ještě než jdeme spát, potkali jsme se s první byrokracií, slečna se hrozně omlouvala, ale že se musíme přihlásit k pobytu, kvůli cizinecké policii. Moc tomu nerozumíme, všichni jsme z Unie ani na Ukrajině to po nás nikdo nechtěl. Za trest si musí dát ještě s námi panáka tzv. kapurkovú.

Po dvou dnech snídaně. Přelétá nad námi asi 10 čápů, sjíždíme zpět do Stupkova a konečně můžu navštívit pravoslavný kostel. A vůbec na jednom place jsou čtyři různé církve, pravoslavná, řeckokatolická, katolická a evangelíci. Kostel sám o sobě mě zklamal, holt naše kultura.

Spěcháme do Svidníku. Tam hledáme památník dukelské operace. Našli jsme Údolí smrti a koukli do muzea ve Svidníku. Venku se hádám s Vítkem. Nechce se mu tahat oddělitelné věci jako bundy, helmy, tankvak. Ustupuje argumentu, že když jsme Ukrajinou projeli bez ztráty kytičky, tak nemusí provokovat na Východním Slovensku. Černo tam je dost. A bohužel, co není přivařené během mžiku mizí... Paní pokladní nějak nerozumí smyslu pro humor a první neochotný člověk, všude jinde ochotně pohlídali zavazadla, abychom je nemuseli tahat sebou. Tady problém. Nakonec je skládáme v úklidové komoře. A už zas spěcháme, čeká nás cesta skoro přes celé Slovensko. Ještě se zastavujeme na Spiši.

Tady zamačkávám slzu já. Babička tady vyrůstala za první republiky a na Spišský Hrad si chodila hrát. Ještě koukáme na cikánskou kolonii, ale to jen za jízdy a jedeme. Od Popradu začíná mžít, během okamžiku přimrzám k motorce, ostatní na tom nejsou líp. Hnusné lezavé počasí vydrželo až do Martina. Z kochání pohledem na Tatry nebylo nic moc, povedlo se mi identifikovat akorát v Roháčích dva "kopečky" .

Iva to komentovala, že máme slovenskou hymnu v živých obrazech. Zmrzlí přijíždíme do Prievidze, teda kousek za. Už na nás Dan s Inkou čekali. A zkoušel se dárek od Ludmily, ukrajinský balzám a borovička a kolem půlnoci dámská část odešla do postele a chlapi si ještě dvě hodiny dávali kapurkovou.

Ráno jsme dostali opulentní hostinu a sprda, že nás čekali aspoň na 3 dny. Míříme do Bojnice a zároveň voláme domů. Teda vedoucí, kdy si máme vyzvednout děti. Tak ne až v šest, ale do šesti. Hm, vynecháváme prohlídku, jsem nasr..štvaná jak brigadýr. Chlap do Prievidze jezdí 6x do roka, já jednou za 15 let. To jsem zvědavá, kdy Bojnici uvidím znovu. A jede s námi, jako kdyby mě ukradl. Nádherný boční vítr hází motorkou tak, že se asi 2x ocitáme pomalu v protisměru, když nás hodil skoro metr doleva. Tak jsme doma, s úlevou vyměňujeme auto za motorku a jedeme si pro děti. Najeli jsme asi patnáct set kilometrů a musíme vymyslet cestu na příští rok.

P.S.: Kapurková - vychodňársky kapura je brána a kapurková je poslední panák na odchodnou. "Tak kapurkovou," hlásí Dan, za chvíli znovu. "Kapurkovou, kapurková se musí pít ve stoje." Když teda kapurkovou vypili, Dan prohlásil, že kapurková to nebyla, protože kapurková se pije u vrátek. :) Tož tak. Tak bacha na kapurkovou.