Ještě předtím to byla krabice s knoflíky a vyšívacími a háčkovacími bavlnkami, a také pytel staré vlny na pletení, většinou kousavé a už poněkud zpuchřelé. A k tomu hromadu kupovaných střihů na pletené a háčkované oblečení, na oblečení, které už dávno není v módě a možná už ani nikdy nebude.

Vždycky mi ty věci dávají s rozpačitým úsměvem a se slovy, že to našly při úklidu a že to překáží a že už to asi nebudou potřebovat, protože obě mají problémy s očima. A já to od nich přebírám s úsměvem stejně drobivým a lehce nuceným, protože vím, že tohle veslo mi už asi zůstane, že nejspíš budu poslední převozník v řadě.

Možná v mnohém případě ani to ne, když probírám ty věci, hned vidím, co může jít rovnou do popelnice a co tam půjde možná později, to se zaváháním přidám k věcem, které rozhodně nevyhodím, protože co kdyby… co kdybych někdy chtěla uplést maňásky nebo šatičky na mrkačku nebo svetr s pruhy pro Tádoše?

Co na tom, že když už bych se do toho pustila, nebudu to rozhodně dělat podle žádného návodu, ale budu improvizovat jako vždycky, tohle přece nemůžu zničit. Protože to je doklad umu a zálib odcházející generace, mých předků, a nakonec i svědectví doby, co všechno si musel člověk vyrobit vlastnoručně, když to chtěl mít; pamatuji třeba ještě, jak jsem vídávala na koupališti slečny v háčkovaných bikinách.

A ještě něco v tom je, moje tchýně nevidí už řadu let a moje matka kvůli artróze v rukách stejně dlouho neudrží pletací dráty, ale ty věci si uchovávaly až doteď a teprve dnes je předávají mně, nemohu v tom necítit rozloučení, prosbu i důvěru.

A tak s povzdechem vyštosuju a ještě víc slisuju ve skříňce své vlastní hromady střihů, výstřižků, návodů a receptů, které jsem nashromáždila za desítky let, a přidám k nim vybranou část toho, co mi bylo předáno, uložím pečlivě své podivné dědictví.

Vždyť možná že ani já jednoho dne nebudu mít sílu všechny své zbytečnosti vyhodit a donesu je s ostychem dceři. Nezáleží na tom, že ona neplete a neháčkuje, že nic z toho nebude potřebovat, vždyť vlastně o tohle ani nešlo a nepůjde nikdy.

A stejně jako ty přede mnou budu doufat, že i ona pochopí, že to veslo převezme taky.