15.6.2024 | Svátek má Vít


ČLOVĚČINY: Prej se nic už v našem věku nenaučíme

17.4.2007

Celý rok se stresujeme, v bytě o sebe zakopáváme a navíc nás všechny komanduje babička, která má i přes svůj vyšší věk pocit, že nás musí vychovávat - nejlépe napomenutím nebo vlastním příkladem, což pro 55letého zetě musí být obzvláštní chuťovka.

Na předposlední společné dovolené jsem se dmula pýchou, když mi známá třaslavým hlasem sdělovala, že jejich parchantíci své rodiče nechtějí znát už od patnácti let. Našim parchantíkům se sice protáhly obličejíky, ale přičetla jsem to tomu, že už byl podvečer a protahovaly se nejen brady ale i stíny. Houby romantika, za tím byl skrytý odpor.

Příští rok jsme vyrazili znovu ve čtyřech a aby to bylo zajímavější, někam úplně jinam, ale opět spolu. Bez PC, bez televize a moc lidí tam teda taky nebylo.

To nebyla dovolená na zotavenou, to nebyl skrytý odpor, ale velmi otevřená vzpoura.

Bylo rozhodnuto. Příští rok jedu sama (plus drahý polovička) a děcka, ty ať se v paneláku třeba uhryžou nudou.

Dopadlo to tak jak to dopadnout muselo. První ty dny mi bylo líto, že nevidí TY VLNY, TEN PÍSEK, TY LODĚ atd. Potom mi neodepsali na jeden mail, na druhý (víc jsem se ani nepokusila poslat, to už by se jednalo o sebemrskačství) a začala jsem si uvědomovat, že dovolená bez nich není zase takový horor.

Po návratu, když jsem ode dveří v půl páté ráno okem sokolím "zblejskla" desetidenní bordel, pochopila jsem, že si musím od svých dětí odpočinout častěji, že pupeční šňůra měla být navolno už delší dobu a kacířsky jsem si představovala, že těm bezdětným párům vlastně tak moc nechybí.

Kdybych se ve dveřích obrátila a odjela na další dovolenou, nikdo by si ani nevšimnul a pokud ano, nikoho by to ani tak moc nepřekvapilo .

Poučení závěrem:

Letos jedu na Slovensko, představit manžela svým nejbližším. Široké příbuzenstvo jsem neviděla přes dvacet let. Děti samozřejmě bereme s sebou. Že bych byla nepoučitelná? Ale ne, to je jenom morbidní zadostiučinění. Já jsem jim před lety namísto pohádek vyprávěla o tom, jak jsme s rodičema jezdívali pravidelně na dovolené k tetě do hájovny u Rajeckých Teplic a jak táta se strejdou mastili karty a desinfikovali se borovičkou a jak se matka předváděla před tetičkama, ačkoli byla jednou z nich.

A brady našich dětí v tu chvíli už byly vždy o pár milimetrů níž - to se nedalo přehlédnout.

 

Eli



KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !