Už příjezd byl triumfální. Cesta měla proběhnout s jedním přestupem, na Pastvinách. Autobus tam dojel asi s dvacetiminutovým zpožděním, což stačilo, aby nám návazný spoj ujel. Nebylo by to žádné drama, něco přes 5 km člověk ujde hravě, navíc v Orlických horách ještě v té době nebyla taková vedra. Chyba byla v bagáži, prostě chůze s velkým batohem už mě tak nebaví, jako kdysi... No ale bylo celkem zřejmé, že kopec k nám nepřijde, takže to muselo jít opačně. 

Vyfuněli jsme nahoru, našli chatu, objevili osobu pověřenou - a ona s námi do sklepa! Aspoň to tak vypadalo - chata totiž stojí ve svahu a my byli ubytovaní v suterénu od silnice, resp. v přízemí z druhé strany. Teď mi to nebudete věřit, ale v pokoji byla neuvěřitelná zima. A večer, když jsme šli spát, přednosta podle uchvátil rezervní peřinu (pokoj byl vlastně třílůžkový), já hrdě prohlásila, že spím v chladnu ráda...

Ráno jsme se vzbudili bez omrzlin do asi 10 stupňů a začali plánovat. Především, že zajdeme do nejbližší obce, do Mladkova, ověřit, jak jezdí vlak a podívat se, je-li tam prodejna textilu (tlusté ponožky, flanelová pyžamka...). Vlak nalezen, spoje opsány (kontrolní otázka: v kolik se vstává, jede-li vlak před osmou z nádraží vzdáleného cca 7 km?). Objevena byla i prodejna textilu, ovšem v neděli měli zavřeno a začalo se oteplovat, takže v pondělí už jsme ji hrdě vynechali. A oteplovalo se i nadále, takže za chvíli jsme byli na svém, snad jen přes noc bylo lépe než v Praze (zejména v naší suterénní spací jeskyni).

O dovolené nejraději chodíme po horách, takže jsme to tak plánovali i letos. Díky vedrům to ale byla docela šichta. V paměti mi kromě obligátní Zemské brány, přehrady v Pastvinách, krmení ryb v Klášterci nad Jizerou (žerou pstruzi rohlík?) a naprosto nádherných výhledů z vrchu Adam utkvěli tři cesty.

Do Králíků jsme jeli tím avizovaným vlakem, přestavovali jsme si, že zajdeme na Hedeč (poutní kostel na odporně strmém kopci, kouzelný výhled, zvláštní socha v krajině) a vrátíme se podle polských hranic. Došli jsme na hranice, cesta nikde. I začali jsme se vyptávat pohraničníků. Po velké diskuzi s našimi i Poláky vyplynulo, že cesta byla (však je na mapě namalovaná), ale už není, protože ji Poláci tak nějak zrušili. A nám tedy zbývá buď se vrátit do Králíků, nebo to vzít přes polské vnitrozemí po silnici.

Po silnici chodím nerada, moje nabourané koleno ještě neraději, ale vracet se je otrava. Takže po silnici celkem tristním pohraničím, vedro, slunce do očí - a šli a šli a šli a jestli neumřeli, tak jdou dodnes ... ne, nakonec jsme dorazili do Kamienczyku, kde byla jediná atrakce, a sice starý dřevěný kostelík snad z 18. století. Ten jsme stejně chtěli vidět, ale z české strany by to bývalo bylo o dost blíž....

Pevnost Hanička patřila k těm místům, které asi nejde vynechat. Já chtěla ještě kostel v Neratově, ale představovala jsem si, že tam si zajdeme extra. Zatímco přednosta, když jsme obešli Haničku, prohlásil, že to ještě stihneme. Inu, stihli, ale návrat byl klasicky za šera. I když kostel v Neratově (resp. zřícenina kostela, kterou letos zastřešují, prý polykarbonátem, aby byl zachován pocit, že člověk stojí pod širým nebem, nevím, zatím byly k vidění jen krovy, nádherné, složité dřevěné konstrukce), ten za to stojí, moc doporučuju, i cesta je krásná. Taky je v Neratově príma hospoda, bez jejich placek s kysaným zelím bych asi cestou zpět umřela hlady.

Pevnost Bouda a Suchý vrch - asi nejúnavnější výlet, hlavně kvůli počasí, jinak by se mi líbil. Bratru 30 km, vedro bylo strašlivé, po ostrém sestupu do Mladkova se zbytek cesty až na rozhlednu na Suchém vrchu šlo do kopce, ze začátku po rozbité asfaltce. Pak lesem, to bylo pěkné, ale bylo vidět, že zima dala místním lesům zabrat, spousta zlámaných a vyvrácených stromů leží na zemi, přes jeden jsem hodila dr...obličej.

Škody byly vlastně jen drobné, několik modřin, natržené lýtko, odřené ruce - hlavně že můj luxusní doplněk (brýle) přežil ve zdraví. V lesích už naštěstí byly i borůvky a když jsme se kolem deváté doplazili do chaty, kde jsme večeřívali (Kašparova chata na Adamu, skvělí lidé, skvělý pes, skvělé jídlo), tak nám dali ještě zbytky od večeře.

V pátek jsme už zcela umrtveni posedávali kolem vedlejšího penzionu, kde měli zastíněné sezení, limonádu s nasekaným melounem a kde jsme se nemuseli ani trochu hýbat. A protože dobrý konec všechno spraví, dali jsme si po těch melounových limonádách k večeři "chorvatské kuře" (kousky kuřete pečené společně s cibulí, paprikou a brambory, skvělé, trochu mastnější) a dvě pivka …

…. a o napětí před cestou domů bylo postaráno.