15.6.2024 | Svátek má Vít


ČLOVĚČINY: Obyčejná sobota aneb proč jsem nemehlo

11.6.2007

Představte si docela příjemné sobotní ráno. Snídaně je zlikvidovaná, kafe se vaří, debatní kroužek se schází a připravuje témata. Při krájení buchty vysvětluje bábinka své nejmladší dceři, že by měla zajít ke kadeřnici, protože už vypadá nekulturně, a že dáma o sebe dbá. Nejmladší dcera, která je shodou okolností mojí matkou, se nejdřív brání, pak si zkouší udělat culík, pak se naštve a pak zbaběle prchá. Několik dětí různého věku provozuje novou hru, při které je nejdůležitější bouchat a práskat dveřma od záchodu.

Buchtou a kávou obložený stůl obsadí debatní kroužek. Stabilní sestavu tvoří bábinka, tři sestry (teta 1, teta 2, moje máma), stále odbíhající úžasná švagrová, lokálně nejstarší neteř, nejmladší synovec, věčně rozvádějící se sestřenice, ovdovělá kamarádka tří sester, na kofeinu závislý otec. Občas tuto sestavu doplním i já, to abych se dozvěděla nejžhavější drby z naší krásné vesnice. Vzhledem k tomu, že se vyskytuju průměrně jednou za měsíc, tak je pro mě žhavý každý drb. A při další návštěvě se těším na pokračování.

Táta můj drahý vždycky spolkne vařící kafe na ex, udusí se spolknutou buchtou a snaží se zmizet. Není se čemu divit, když je tam sám, chudák chlap. Synovec ho zatím moc nepodpoří, je mu teprve něco málo přes rok. A můj bratr se neúčastní, dokonce radši přestal pít kafe.

To by k úvodu a navození aktuální sobotní situace stačilo, teď něco o té šikovnosti.

Táta mizí ven a po cestě se rozhodne stavit se na oné místnosti, kam i císař pán chodil sám. Leč pozor, zjišťuje při vstupu docela vážnou závadu. Dveře není možno zavřít. Trpaslíci při hře nějakým způsobem rozbili kliku. Otec nelení a začne jednat. Náhradní kliku sice má, ale rozhodne se opravit tu stávající a tím demonstrovat svou nepostradatelnost a spořivost.

Na záchod nastěhuje dvě bedny s nářadím. Zbytek nářadí a nástrojů rozloží na chodbě. Postupně bere každý kus do ruky, prohlíží, zkoumá, vrací zpátky. Po půl hodině si konečně vybírá ten nejvíc nejvhodnější šroubovák, dvoje kleště, pilku na železo, hasák, náhradní šroubovák, pilník, ještě jedny kleště, několik šroubků a hřebíků, čtyři hmoždinky, nůž a nůžky na plech. Zálibně si prohlíží i kuklu na svařování. Pak si obleče vestu s milionem kapes, kapsiček a háčků. Všechno vybrané nářadí velice pečlivě umístí do odpovídajících otvorů ve vestě. Nemluví. Soustředí se na výkon.

Ptám se, jestli mám zavolat bratra. Fuj, to byl pohled! Ptám se, jestli by nebylo jednodušší tu kliku vyměnit. Už ani za pohled nestojím vlastnímu otci. Nabízím vlastní pomocnou ruku. Seď, mlč, nepřekážej a sleduj mistra, odpovídá táta. Osoba, která vypadá jako kříženec robota, šíleného vědce a leteckého mechanika, vstupuje s vážnou tváří do již zmíněné místnosti.

Tupé údery a ostrá slova. Po nějaké době velice hlasitý úlevný výdech. Klika odmontována. Lehké ťukání, cinkání. Vyšťouchnutí zaseknuté západky za pomoci hřebíku. Pád hasáku, špatně připevněného na vestě, na podlahu. Řev tygra, protože mezi podlahou a hasákem byla tátova noha. Levá. A naboso. Au.

Na prohlížení nohy jsem mu dobrá. Fakt to není rozdrcený? Ne. A co zlomený? Ne. Pojedem na rentgen? Ne. Není proč. Budeš tam mít modřinu a možná ti sleze nehet. Jenom modřinu? Víš, jak to bolí? Zas...á klika. A vůbec, kdo to rozbil? Děcka. Kde jsou? Nevím. Jaký děcka? Tvoje drahý vnoučata, tatínku. To je tím, že je špatně vychovali. Tak jo, zajdu za bráchou a řeknu, že udělal chybu ve výchově.

Tě praštím, co mi s tím hejbeš? Vidíš, zlomený to není. Ty to tak poznáš. U koňů je veterinář, ten to pozná, mám ho zavolat? Copak jsem kůň nebo bejk? Vůl, a starej (To ne já, to máma). Toníku neboj, ukaž. To nic není, než umřeš a vystavíme tě v rakvi, tak se ti to zahojí. A když ne, tak ti koupím tlustý ponožky. (To ne já, to naše bábinka, jeho tchyně milovaná). Teda bábi, vy jste morbidní a stejně jste mě nikdy neměla ráda. Dědo, co zas blbneš? (Švagrová) Ještě ty začínej!

Všichni běžte pryč, rozptylujete mě tady a pak to tak dopadá. Vidíš, co děláš? Sedíš a čumíš, místo toho, abys mi to tady podržela. Čemu se směješ? No to je teda úroveň!

Pomalu se schyluje k obědu. Klika smontovaná, zpět nasazená. Úklid nářadí. Zkouška kvality opravené kliky. Táta vejde, zavře za sebou dveře. Funguje to! Říkal jsem, že to opravím. Co byste si tady bez pořádnýho chlapa počaly?

Oběd na stole. Hladový a vzteklý táta za dveřma. Tati, oběd. Kolik chceš nudlí? Do háje, kdo ty dveře drží? Hej, tak co je? Proč to nejde otevřít? Kterej blbec sem dal tu pitomou rozbitou kliku? Já se na to můžu zvysoka, víte co. Opovažte se obědvat beze mě! Ta noha je moje! (pečená husí končetina) Ty nejdeš k obědu? Uáááááá. Tak nechoď, my se najíme sami. Kdo chce nohu?

Bábi, pusťte mě ven. Ale já tě nedržím. Co tam tak dlouho děláš? Nejde to otevřít. Proč? Jak to mám sakra vědět? Asi se to nějak zaseklo (já). No ty seš fakt chytrá, se zaseklo. Samo od sebe se nic nezasekne. Kdo na to chytal? Bylo to opravený! A jak já se mám dostat ven?

Tak to rozmontuj. Bóže, po kom ta holka je? Copak to jde, když jsem to slepil? Co jak slepil? Vteřiňákem. Ty jsi ale jelito, co na tom nechápeš?

Máš tam aspoň něco ke čtení? Třeba tam zůstaneš až do rána. (Bábinka) Ani vysadit to nejde. Já ty zas...ý dveře vyrazím. Nevyrazíš, otvírají se proti tobě. No a co? Tak vytlučem sklo.

No to se opovaž dědku! (Máma) Kdo to pak bude uklízet? A to tady mám uhynout hlady? Všichni pryč, vyrazím to sklo. Ti říkám, opovaž se! On to snad fakt vytluče. To snad není pravda, proč jsem si ho brala? Tak už jste pryč? Tak jo, ale omotej si něčím ruku, je tam ručník. A zavři oči, ať ti tam nevletí střep. Jo, najednou jste všecky děsně chytrý.

A jak skončila výměna kliky? Táta vyrazil sklo, dostal se ven a poprosil bráchu, aby vyměnil kliku i s dveřma. A mě začal intenzivně nenávidět, protože jsem mu polila pořezanou nohu desinfekcí a přitom jsem se mu smála. Vím, že se to nemá, posmívat se rodičům, ale prostě jsem to nemohla překonat. Podle instrukcí si omotal obě ruce, zavřel oči, ale sklo vyrazil nohou. Jako správný akční hrdina.

Máma ohřála oběd a zavázala tátovi obě nohy.

Už mi tak moc nevadí, že jsem manuální nemehlo. Je to dědičné a já už vím, po kom to mám.

 

Týna



KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !