Problém se v té době dal řešit jedině na veterinární klinice v Říčanech. Hlavním psím doktorem tam byl pán s krásným jihoslovanským jménem, bývalý pilot RAF. Rozhodl se pro okamžitou operaci. Můj tehdy asi desetiletý syn jen vytřeštěně mlčel. Vyděšenej Monty na mě po psím způsobu zoufale zíral. Já jsem byla zelená strachy o ně o oba. Pak Monty poslušně vyskočil na operační stůl a já jsem vyvrávorala ven.

Operace trvala skoro tři hodiny za účasti čtyř asistentů. S kamarádkou, která nás tam odvezla, jsme zuřivým kouřením zaháněly starost a obavy. "A mimo jiné, kolik máš sebou peněz?" "Pět set," odpověděla jsem. Tehdy docela prachy. "To asi nebude stačit, já něco mám, snad to dáme dohromady." Také jsme řešily jak ho, jestli vůbec, poneseme zpátky do auta. Montíček byl skoro padesátikilovej německej ovčák.

Pak se konečně otevřely dveře a pan doktor zahlaholil: "Tak si pro něj pojďte!" Zafačovanej a ještě omámenej Monty ale statečně a samostatně seskočil se stolu a můj syn se konečně usedavě rozplakal. "Pejsku, pejsku," blábolila jsem. "Jdi to prosím tě zaplatit," připomínala mně Jitka a mohutně smrkajíc mi přistrkovala peněženku.

Vydala jsem se za panem doktorem. Seděl s nohama nataženýma na židli a unaveně kouřil. "No uf." pravil mi na uvítanou. "Ještě vám napíšu nějaké recepty." Vyrobil jich štůsek. Mezitím jsem pořád dokola děkovala a vůbec cosi nesouvisle blekotala. "Tak kolik platím?" ptala jsem se šťastně, když dopsal. Pan doktor rozšafně spočítal recepty a řekl: "Dvanáct korun." (Tehdy se za recept platilo korunu.)

Vytasila jsem to pětikilo a hledala drobný. Bankovku mně přistrčil zpátky. Aha, to je asi málo, říkala jsem si a vydolovala ještě Jitčinu peněženku. Zase se zaklonil v křesle a usmál se: "Víte, že mě zdržujete?" "Co, já... já jen..." "No zdržujete, viděla jste, co na mě čeká pacientů? Řekl jsem dvanáct korun."

"Ale pane doktore, to přece nejde, zachránil jste mi psa, to je, asi..., to opravdu..." velmi inteligentně jsem pokračovala v blekotání. Pan doktor vstal, protáhl se do své dvoumetrové výšky a řekl: "Já to poznám. Po těch letech poznám, kdo má zvířata rád." No a pak jsem se zase rozbrečela já.

Je to už moc let a už tehdy to byl starší pán. Ale v téhle mé vzpomínce bude živ stále. Nešlo a nejde o ty peníze. Jde o to, že si on, excelentní diagnostik a operatér, stačil všimnout i malýho nešťastnýho kluka a dvou ustaranejch ženskejch. U veterináře se předpokládá, že má zvířata rád. Tenhle měl rád i lidi. Řekla bych, že nejsem sama, kdo na něj vzpomíná.