Začalo to autem a jak jinak, než nenápadně. Nevarovalo mně ani nadšení mé drahé polovičky, když líčil co všechno to šikovné autíčko umí. Měla jsem sice svrbění se optat zda-li už zvládnul dávat pac, ale tak nactiutrhačné řeči se nevedou před automobilovými odborníky nechce-li jeden přijít úrazu. "Tady máš klíče" předal mi je s poněkud pochybovačným výrazem.

Plížila jsem se opatrně k autu. Kola to má čtyři, volant je taky tam, kde normálně bývá, tak zmačkla jsem příslušné kolečko na klíči. Autíčko nadšeně rozpřáhlo zrcátka a na uvítanou přátelsky zamrkalo. "Hodná Fifinka", pochválila jsem jí a sáhla po klice. "Tůůůůůůůůůůůůů" zaječela, jak kdyby už jí mafie vezla za Ural. Do té doby pokojně šmírující sousedé jali se houfně prchat, aby nemuseli svědčit u zločinu krádeže motorového vozidla. Manžela to naopak vylákalo z domu. "Co blbneš", otázal se vlídně.

Fifinka, vidouc pána, přestala ječet a lísala se. Podařilo se nastavit mi výšku sedadla aniž jsem si zlomila víc jak jedno žebro. "A tady si můžeš upravit opěradlo", zmáčknul manžel nějaký čudlík. Nohy se mi zapletly do volantu a já hleděla otevřenou střechou k modrému blankytu. Převrátil mne zpátky a zavrtěl pochybovačně hlavou, neboť to jednoznačně byla moje vina.

Pátrajíc po tom, čím vším se to auto dá řídit, padl mi zrak na řadící páku a okamžitě se mi udělaly mžitky.

Dráha řazení představovala žížalu v posledním stádiu po požití jedu na krysy. P - vpravo, za roh doleva - zpátečka , šikmo vlevo - neutrál, ještě šikmo vlevo, dozadu přímo - automatika, přímo vlevo a rovně dozadu ruční řazení 1,2,3,4. První dny jezdila jsem s jedním okem na silnici a druhým na šaltpáce. Když se mi podařilo srovnat zrak zjistila jsem s mírným překvapením, že uprostřed palubní desky tyčí se obrazovka.

Ve stavu klidu skví se na ní ciferník a údaj o datu a dnu v týdnu. Fajn, beztak nikdy nevím, který je den. Během jízdy však Fifinka zřejmě pocítila nutnost něco mi sdělit a napsala mi to. Ocenila jsem její snahu o komunikaci, ale bylo mi to bačkoru platné, neb s brýlemi na dálku na písmo nevidím. Bylo nutno zastavit a vyměnit brýle. Než jsem je našla, nápis zmizel. Po třetím zastavení jsem Fifince sdělila, že na nápisy kašlu.

Ale Fifinka se nedala. Jedu si takhle, na křižovatce hodím blinkr doleva a stojím! Jak jinak v protisměru štrúdl, zleva smrdí náklaďák a za mnou nějakej nervóza. A v tom všeobecným randálu najednou něco zaslechnu. Jako pár slov, či co! Jedu, srovnám volant, šmatám po rádiu, ono vypnuto a najednou mi to dochází - To auto mi do toho mluví! Ta Fifina mi do toho kecá! A německy! Nu což, za pár dní se to srovnalo. Fifinka si občas něco breptá, já říkám: "Ja, ja Fifi, Ich weiss!" A jde to! Nehádáme se!

Pár dní byl klid. Pak došla jsem k názoru, že potřebuju telefon. Stojací, že aby kocouři netelefonovali, když šlapou mi po tlačítkách. Telefon vybrán, objednán a včera doručen. V návodu praveno, že má se aspoň 24 hodin nabít. Propojeno, napojeno, zapojeno… koukám… na displeji čárečky podivné nečitelné, bacily jakési. To bude tím, že to není nabité, konejším se.

Čas uplynul, šoupu stolem, věším se na kablíkách, plížím se pod monitorem, znovu šoupu stolem, posbírám, co ze stolu spadlo… ale velký okamžik se blíží. Návod vypadá jednoduše - jeden knoflík, druhej knoflík, přepnout, potvrdit….a nic! Jeden knoflík druhej knoflík, přepnout, potvrdit… nápisy jsou stále nečitelné…. jeden knoflík, druhej knoflík, přepnout, potvrdit…a telefon je hluchej jak poleno. Studuji návod, mačkám a potvrzuji, přístroj na mně zvysoka kálí… přece nejsem tak blbá… studuji, mačkám, potvrzuji… nadávám… studuji, mačkám, potvrzuji, nadávám… studuji, mačkám, potvrzuji…mé sebevědomí je ve psí a troskách a možná ještě dál…vzdávám to, rezignuji, rozhodnuta zavolat odborníka.

Ještě poslední možnost - třeba ty kablíky nejsou zastrčené jak mají být? I když - jeden čudlík hranatý, druhý kulatý, jedna ďovírka hranatá, druhá kulatá - na tom se moc zvorat nedá - DÁ! Když čudlík vypadne, jsou vám znalosti geometrie na nic!

Děkuji Bohu, že nedopustil, abych se totálně znemožnila a už po paměti volím tlačítka, prsty se pletou a nedopatřením někde něco nějak zmáčknu. A přístroj zachrochtá: "Sekretarka automatyčna…!" Jůůůůůůůůůůůů! Panenko Mariá čenstochovská - ono to na mně mluví polsky. Co teď - po polski jsem naposled mluvila tak před 25 lety. Vzpomínám, co jsem zapomněla, vyškrabuji sklerotické závity. Daří se, přístroj ožívá, dokonce i tu češtinu se daří naprogramovat, jen "sekretarka automatyčna", tam vězí jak přišitá.

Musím to namluvit sama - jasně, zřetelně, bez zakoktání…" dovolali jste se na zazna… zaz… zázanam… hergot, já to neřeknu! Po osmé je záznam uspokojivý… Telefon je Hands-free, což nutno vyzkoušet včetně hlasitosti. Povoláno dítě, že aby vypomohlo. Aplégr se odpotácí s mobilem do kuchyně a mlčí.

"Tak kruci mluv!", nadskakuju.

"A co mám říkat?"

"To je jedno, něco! Slyšíš mě pořádně?"

"Já tě slyším 2x!"

Tma, infarkt, šok, je to jasné, telefon je rozbitý.

"Jak mě slyšíš 2x", táži se s posledních sil.

"No, ty do toho strašně řveš! Vono je těm sem slyšet i bez telefonu..."