15.6.2024 | Svátek má Vít


ČLOVĚČINY: Moje velikonoční pekelská dobrodružství

10.4.2007

Na ten jsem se vždy převelice těšila a už jsem samou nedočkavostí nestíhala dospat žádnou noc před odjezdem do milovaného Pekla nad Zdobnicí. Všechny dny do odjezdu se mi táhly stejně, jako pověstný turecký med, který prodávali právě na pekelské pouti.

Netrpělivě a bedlivě jsem sledovala veškeré babiččino počínání a doslova bábrlínce visela na rtech, abych ten vytoužený signál, který měl splynout z jejích úst, náhodou nepřeslechla. Jakmile však babička z úst vypustila očekávanou větu: "Tak, Leni, protože čerti, jak dobře víš, patří do Pekla, takže tam už za tři dny spolu odjíždíme," ztropila jsem takový rámus a radostný řev, že se okna v celém domě otřásla. Po mém mohutném "Hurááááááá, slááááváááá, jedeme do Pekláááá!!!!!" nastal nekonečný kolotoč mých otázek a babiččiných odpovědí. Rázem se ze mě stala neřízená střela s doletem až do pekelského stavení.

Pravidelně jsme totiž touhle dobou s babičkou opravdu odjížděly a já se neskutečně těšila na všechno, co jsem sice dávno znala jako svoje - tak často rozedrané - boty, ale pusa se mi nezastavovala dříve, než jsem večer upadla do mátožného spánku. I ze sna jsem prý vykřikovala pekelské hlášky. Denně jsem babičku bombardovala otázkami a zdržovala svými výmysly ohledně nezbytně nutné výbavy. Vždyť jsme se z Pekla vracívaly po velice dlouhé, i když pro mne jen kratičké, době. Pravidelně jsme Peklo opouštěly asi 10-14 dní před vánoci. A to jsem opravdu nesměla zapomenout vůbec nic, co by mi pak v Pekle mohlo chybět.

Potřebovala jsem tam skoro denně nezbytnou kudličku rybičku, pytlíčky s hliněnkami i s několika vzácnými skleněnkami, spoustu gumiček do praků, svoje milované plátěnky "toníky", nezbytné gumovky k potůčkům a blátovým hrázím a mimo jiné i velehory pro mne nedůležitých zbytečností.

Jediné, nač jsem ale velice pozorně dohlížela, bylo právě sbalení těch nejpotřebnějších částí mé garderoby. Nejdůležitější věcí byly milované a babičkou pokaždé pečlivě okapsičkované červené tepláčky s laclem. Každoročně se tento rituál opakoval, i když jsem rostla rychle a z několika generací těchto tepláčků už i vyrostla, přece jsem je vždy s sebou mívala. Ó, jak byly praktické, pro mne potřebné a až životně důležité!!!

Pak přišel den odjezdu. Celou dlouhou cestu vlakem, plnou přestupů, tahání těžkých a nepostradatelných kufrů, jsem dokázala vyplnit svým vzpomínáním na všechny kamarády, s nimiž se po tak dlouhé době potkám, a jichž se už naprosto nemůžu dočkat. Moje skvostná bábrlínka se jen tiše usmívala a trošinku mne v mém nadšení přibržďovala. Konečně poslední přestup! "Týýýniště nad Orlicíííí" hlásal místní nádražní rozhlas a já už se chovala, jako když mám přímo pod zadkem vosí hnízdo.

"Babičko, honem, už vystupujeme! Ať nám vláček motoráček do Pekla neujede!" Celá jsem se zadýchala a cpala jsem ty těžké kufry do uličky a za babičkou takovou rychlostí, divže jsem se o ně sama nepřerazila. Pan průvodčí se jen potutelně a vesele usmíval pod fousy, když nám pomáhal vyndávat zavazadla z velkého vlaku a ochotně nám pomáhal i vystupovat, protože babičce už tehdy nohy tak nesloužily. A už jsme stály na perónu týnišťského nádražíčka a vlak, který nás přivezl až sem, zmizel dávno v dálavách.

Na tomhle nádražíčku se vždy muselo čekat dlouho, než přijel motoráček, který nás vždy spolehlivě dopravil k cíli naší cesty. Nic mne nedonutilo zavřít pusu. Jíst jsem odmítala. Přijala jsem jen pití, protože se můj žaludek svíjel nedočkavostí stejně, jako klubko hadů. Cesta z Týniště pak už ubíhala rychle.

Když se konečně za zákrutem kolejí objevila známá dřevěná bouda pekelské zastávky, mohla jsem se radostí zbláznit. Tam už nás většinou očekávali pekelští nejdříve s koňmi, ale později s vlastní motorkou, abychom se nemusely až na horní konec vsi trmácet pěšky s těžkými zavazadly. Toho vítání, halasu a tartasu jsem si užívala dosytosti. Musela jsem si vyslechnout, jak jsem za tu dobu vyrostla, musela jsem tetu i strejdu pořádně pomuchlat a obejmout. Dál už se jelo pokaždé podle jednoho neměnného scénáře.

Moudrá bábrlínka dobře věděla, že by mne musela uvázat za nohu pořádně silným řetězem, abych jí ihned na kraji vsi neutekla za kamarády. Zkrátka dítě-divoch a čertisko se udržet nedalo. Uprostřed návsi, hned před školou, jsem babičku vždy opouštěla. Jak zajíc jsem pelášila za kamarády, abych se s nimi řádně přivítala. Hned příští den jsme začali společně snovat plány, jak, kdy a co společně podnikneme. Chlapci sice museli vždy dopoledne do školy, ale já jsem na ně každé odpoledne čekala před budovou a už jsme byli spolu. Protože jsme vždy s babičkou přijížděly krátce před velikonocemi, dostávala jsem já, jako jediná neškolačka za úkol vypátrat, kde se právě nalézají ty nejpříhodnější vrbové proutky na pomlázky.

Mívala jsem za povinnost taky hlídat, aby je ostatní neořezali dříve, než jsme na ně dorazili my. Pokud se stalo právě tohle, musela jsem se během dopoledne změnit v ostražitého a šikovného zvěda a najít jiné, ještě neořezané vrbičky. Tak mi vždy a nepozorovaně to dopoledne uběhlo. Naše výpravy však byly před ostatními kluky ze vsi přísně utajované. Muselo to být, jinak nás čekala potupa velikonočního hodování bez vlastnoručně zhotovené pomlázky nebo (ó, jaká ostuda a pohana!!) jít hodovat s pomlázkou koupenou.

A právě tehdy se mi stala velice nepříjemná věc. Při svém pátrání jsem nebyla dosti opatrná a moje místo s krásně čerstvými a mladými proutečky bylo nešťastně vyzrazeno klukům ze sousední Rovně. Když jsme pak odpoledne s kamarády dorazili k mnou objeveným vrbám, oněměli jsme úžasem a spravedlivým rozhořčením. Vrby byly zcela oholené, k obloze jen žalovaly holé kmínky bez jediného proutečku. Byla to roveňská pomsta za prohranou bitvu. Jaká potupa a ostuda!!! Kolem celého Pekla už žádné neořezané vrbičky opravdu nebyly, takže zbývalo jen jediné. Vydat se na tajnou výpravu přes dvě sousední vsi až k Rychnovu a pátrat tam. Šli jsme se na ni všichni. Kudličky, spolu s drobnými kamínky do praků nachystané. Kamínky bychom použili jen k nezbytně nutné obraně drahocenného vrbového proutí.

Ale běda!! Naše tajná výprava byla prozrazena. Zrádcem se stal právě rychnovský Jiřík, který k nám dorazil dopoledne. Jelikož on vlastní pomlázku nikdy neměl, toužil jít na proutky s námi. Mně se ho zželelo a vzala jsem ho tedy s sebou. On tehdy nikam sám nesměl. Měl od narození hodně nemocné srdíčko a ani rychleji běhat nemohl. To ale byla chyba chyb. Jiřík se pochodem a opatrným plížením velice unavil.

V té nejnevhodnější chvíli, právě uprostřed nebezpečného nepřátelského území, začal rozmazleně kňourat a naříkat, že už dál nemůže, že už vlastní pomlázku nechce. Kňučel tak nahlas, že nás rychnovští kluci uslyšeli, přepadli nás ze zálohy a my se domů vrátili sešvihaní právě těmi vrbičkami, které jsme jim hodlali vyfouknout před nosem. A za dva dny mělo přijít velikonoční pondělí! Kde sehnat vrbičky na pomlázku? Nikde nic, všechno ořezáno, pomlázky ostatních kluků ze vsi upleteny.

Tehdy jsem ještě netušila, jak se mi kamarádi za to, že jsem na tajnou výpravu přivedla zrádce, odmění. Jejich pomsta byla velmi sladká a taky důkladná. Druhý den totiž byla neděle. Přišli k nám a měli s sebou pořádně tlusté, ale v obchodě zakoupené tatary. Vrhli se na mne jak roj rozzuřených vos a dokonale mne za utrženou ostudu zřezali. Skoro jsem se ani na zadek posadit nemohla. Nebrečela jsem však, i když tenhle nářez chutnal dvojnásob trpce.

Musím ještě předeslat, že v Pekle na dopolední velikonoční hodovačku chodili pouze chlapci, aby je odpoledne vystřídala děvčata. Všechny děti běhaly s plátěnými sáčky, plnými krásně barevných, vyškrabovaných a voskovou batikou zdobených vejdumků (vyfouknutých vaječných skořápek). Na tomhle faktu byla založena má přímo čertovsky pekelská pomsta.

Po velikonočním obědě se všichni pekelští chlapci scházeli na louce u školy, aby se jeden druhému pochlubili vykoledovanou krásou. Nejvíce ceněn byl ten, kdo měl vejdumky nejkrásnější a v opravdu co nejvyšším počtu. Tam se též rozhodovalo o králi velkonoční pomlázky. Zpravidla se jím stával šťastný a nejúspěšnější koledník. Byl pak až do dalších velikonoc uznávaným, ctěným a váženým vůdcem vesnické party.

Přišlo Velikonoční pondělí. Rozzářilo se sluníčkem, ptáci už od rána vyzpěvovali jak v koncertním sále a já měla pro necity nachystanou zaslouženou odplatu. Už zvečera, když babička zjistila stav mého pozadí po tatarském nájezdu, poradila mi, jak se klukům pomstít. Tenhle nezvykle drzý a drsný způsob pomsty však vyžadoval důkladnou bojovou předpřípravu a skutečně rychlé, doslova zaječí běhy.

S bábrlínkou jsme tehdy krásně nazdobily a vyšňořily kraslice, na něž se oko každého klučičího koledníka jen jen smálo a srdce na ně vyzpěvovalo oslavné tirády. Jakmile do dvora vstoupil první provinilec, byla jsem připravena jednat. Kluk odříkal své hody, hody... a jen zlehounka mě popleskal po nohou, aby učinil zadost své jarní omlazovací a ozdravné povinnosti. Já se otočila a vešla jsem do síně. Vyjmula jsem z připravené ošatky tu nejkrásnější kraslici a předvedla její nádheru nic netušící oběti. Kluk rozradostněně a dokořán otevřel plátěný sáček se svými poklady. Já se jen trochu rozpřáhla a bác!!!

Zprudka a vší svou silou jsem kraslici mrskla mezi vejdumky. Bleskově jsem se otočila na patě a než se užaslý a zkoprnělý koledník vzpamatoval, byla jsem v prachu. Cestou mi kolem uší jak závan větru znělo zoufalé vytí, nářek a hlasité vyhrožování trestance. Kluci však byli mazaní a ve vlastním zájmu utrženou porážku od malé holky nikomu nesvěřili. Pomstila jsem se jim tehdy všem. Několik let se o mé drtivé pomstě za velký nářez mluvilo nahlas.

S kluky jsme si ještě mnohokrát vjeli nevybíravě do vlasů, ale už nikdy se mi nařezáním neodměnili. Zůstala mi právě na tyto Velikonoce živá vzpomínka na nešťastné kluky a na jejich zoufalý a nevěřícný pohled na zkázu, kterou mé a hlavně babiččiny natvrdo uvařené kraslice způsobily. Právě o ni jsem jsme se s vámi, milí Zvířetníčci, rozdělila...

 

Lenka Svobodová



KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !