Motto:
"Podívej se na ty Kaštany!"
"No spěji, co má bejt?"
"Voni si klidně chrápou a my musíme řídit jako ty blbcy..."

Krátce řečeno, zakoupením autobusové jízdenky přestanete být člověkem. Stáváte se sice úředně cestujícím, ale v očích osoby, která vám ten lístek prodala, jste Kaštan, ať chcete, nebo ne. Je to podobné, jako třeba navlečením kloťáků a uchopením razítka stáváte se úředníkem, pokud prásknete souseda stojícího na zákazu zastavení městské policii, stáváte se automaticky nahlasitelem, atd. atd.

Na rozdíl od minulého článku, tento nebude přísně vědecký. Půjde spíše o souhrn autentických pozorování autora, vykreslující onen pitoreskní svět člověků, človíčků i člobrdíčků přesouvajících se autobusovou dopravou.

Vynechal bych ranní a odpolední školní spoje, neboť se vymykají jakémukoli popisu. Pokud by si chtěl neinformovaný čtenář udělat představu, jak to v takovém autobuse vypadá, doporučuji návštěvu zoologické zahrady - konkrétně pavilon opic - těsně před dobou krmení.

Zvířata bohužel nepožívají výhod Charty lidských práv, ani jim úředníci ministerstva pro národnostní menšiny, ministerstva práce a sociálních věcí, ani sociální pracovnice nevěnují svoji bezchybnou a cílenou péči. Takže opice jsou v pavilónu umístěny poměrně řídce podle jakýchsi norem, které by člověka hrubě urážely.

Ale představte si, že úplně všechny ty štěbetající, chechtající se, pořvávající, rvoucí se a nervózně poskakující opice disponují lidskými právy a lze je bez nebezpečí žaloby stran týrání nacpat do prostoru cca dvaceti metrů čtverečních, což je přibližně ložná plocha autobusu. Tak to jsou prosím takzvané školní linky.

Věnujme se nyní provozu na běžných linkách. V poslední době se značně rozmnožili velmi nebezpeční Fackovači. Jsou to potomci vyhynulých Kufříků, kteří svými zavazadly v podobě plochých hranolů s ostrými hranami mlátili ostatní cestující do nohou, dámám škubali silonky, pánům hmoždili menisky a lýtka.

Současní Fackovači nosí na zádech obří expediční, či horolezecké batohy, které mají kromě popruhů přes ramena ještě dvě upevňovací "uši" ve výši pasu, aby se jim batoh na zádech neklinkal, až budou padat z Velkého Blaníku, či z Mout Everestu. Před nástupem do autobusu si každý pořádný Fackovač tyto "uši" rozepne.

Následně prochází autobusem až dozadu, neboť roduvěrný Fackovač vždycky sedává vzadu. Plastové "uši", opatřené kovovými přezkami a nýty jsou široce rozevřené do stran a fackují již sedící cestující po obou stranách uličky. Že jde to tuhého a mohou to odnést oči, tváře, či brýle sedících cestujících, je nabíledni.

Opačným směrem v autobusech a tramvajích MHD putují další tvorové velmi pravděpodobně mimozemského původu, souhrnně nazývaní Alliens. Jejich řídicí systém je poměrně primitivní a proto se musí maskovat.

Allieni na sebe berou podoby vrásčitých, méně pohyblivých lidí, aby nebyli nápadní. Ale poznat se dají. Zásadně nastupují zadními dveřmi, a cpou se zaplněným busem dopředu, aby si tam sedli. Při vystupování ignorují otevřené přední i středové dveře a cpou se dozadu, aby zase zadními dveřmi vystoupili. Obvykle cestují jenom jednu stanici.

Dalším rozlišovacím znakem je, že se snaží nastupovat dříve, než ti uvnitř začnou vystupovat. Autor byl svědkem události, kdy Allien nastoupil do tramvaje a chytil se štángle ještě dříve, než cestující uvnitř udělali první krok na schůdky. Mladý muž, aby zachránil tohoto cenného a doposud neprobádaného živočicha před ušlapáním, odtrhl jej od tyče, uchopil ho v pase a vynesl jej zpět na tramvajový ostrůvek.

Dav se vyvalil z útrob dopravního prostředku, venku stojící nastoupili dovnitř, tramvaj zacinkala, zavřela dveře a odjela. Na refýži stál osamělý mimozemšťan a intenzivně analyzoval nastalou situaci.

Další skupinou jsou Čiperní stařečci. Jedná o osoby zdánlivě špatně pohyblivé a soucit vzbuzující. Opak je ale pravdou. Jsou to cestující cílevědomí, asertivní a dynamičtí tak, že i manažeři honosící se titulem "Mladý Blbý Agresivní", před nimi prchají s vystrašeným vytím a sklapnutými mobily. Většinou si jejich pečlivě skrývaných vlastností všimnete až ve vyhrocených situacích.

Například šedovlasý stařeček s hůlkou, jemuž uvolnilo místo několik citlivých slečen najednou, zvolna složí noviny, důstojně povstane a pomalu se šourá z vagónu metra. Udělá několik krůčků po nástupišti. V tomto okamžiku se stane několik věcí najednou. Růžolící gentleman si uvědomí, že vystoupil na špatné stanici, nade dveřmi se rozsvítí světýlko a ozve se hlásání, že se dveře zavírají.

Gentleman provede vzorový obrat "čelem vzad" a elegantně proskočí skoro dva metry vzdálenými zavírajícími se dveřmi vagónu dovnitř. Zde se stane opět vetchým stařečkem štrachajícím se uličkou na volné místo. Bleskový přesun časoprostorem, nad nímž by zbledl závistí i slavný belgický tělocvikář Honzík Fandamů, běžný cestující takřka nepostřehne.

Situací, kdy se odhalí opravdový charakter Čiperných stařečků, je setkání borců nad jediným volným sedadlem v dopravním prostředku. Zde se zkříží dvě ocelové vůle. Zatímco báby by se poštěkaly jako trhovkyně bez ohledu na znechucené cestující, tady dochází k souboji gladiátorů ducha.

Napřed začne opatrné oťukávání soupeře, kdy na sebe účastníci duelu vytasí průkazky ZTP. Mají-li průkazky oba dva, začínají se trumfovat nemocemi prodělanými i aktuálními. Zdravější prohrává. Pak přicházejí na řadu udatné činy vykonané v minulosti. Soupeři na sebe patří zrakem tak chladným, až se na okénku začíná tvořit námraza. Pak na sebe vytasí svoji profesi. Příslušnost ke spolku. Vojenskou hodnost. Společenské konvence jejich doby jasně rozhodnou, kdo má čest a právo obsadit umolousanou sedačku v tramvaji.

V současnosti je s udatnými činy trochu problém. Minulost není nijak lichotivá a udatné činy současných stařečků, ve své době zajisté oslavované, zhusta vyvolávají jisté rozpaky. V dobách, kdy dožívali pamětníci K. und K. Monarchie, či první republiky, to bylo jiné. Stačilo vzpomenout, kdy dotyčný rukoval, jaké hodnosti dosáhl, které bitvy absolvoval, či kde sloužil. Pokud se nesetkali členové regimentů nepřátelských, bývalo rozhodnuto. Ale dnes?

Machrujte tím, že jste byl v šedesátých letech desátníkem u bigošů v Benešově, samopalníkem v Písku, či štábním písařem u VÚ-7356 Hranice na Moravě. Pche! O úspěších pracovních ani nemluvě.

Doba, kdy paní soudní exekutorová uvolňovala místo paní doktorové, je dávno pryč. Nikdy jsem si nevšiml, že by se manželce úderníka ve fabrice říkalo soudružka soustružníková a pozdrav "Uctivě čest práci líbám, soudružko okresní tajemníková" by byl považován za provokaci. Nějak se nám nevyvedla, ta doba nedávno minulá...

Zajímavým, vizuálně atraktivním, ale nepříliš častým jevem bývá Krasavice inteligentní. Tato dámě velmi podobná bytůstka bývá velmi elegantně oblečena, jemně navoněna spíše večerním parfémem, má lehce hysterický výraz ve tváři a vládne pohyby, jež by jí zajistily místo na přehlídkových molech. Nastupuje do autobusu s omluvným výrazem, který má přítomnému plebsu naznačit, že jejímu šoférovi se stala taková frapantní věc s automobilem a je nucena cestovat hromadnou dopravou. Ale ona to Dolfimu nedaruje a vlastnoručně mu večer bičíkem naplácá tu jeho rozkošnou... hm... ehm... Zpět!

S šoférem autobusu hovoří tónem, který oposlouchala v Řidiči slečny Daisy. Přítomný plebs si z tak významné události nemusí nic dělat, neboť jí úplně stačí volná dvojsedačka někde dál od dělňasů a úředníčků, kteří opravdu, ale opravdu skoro nezapáchají a ta laciná voňavka, kterou se postříkala ta paní před ní, je také v pořádku. Plebs chápe a nic si z toho nedělá. Naopak se v duchu šklebí, protože ví, že na příští zastávce nastoupí Zapařenej pytel a jediné volné místo v autobusu je právě vedle Krasavice inteligentní.

Zapařenej pytel je velmi nepříjemný cestující. Z celkem pochopitelných anatomických důvodů je zásadně mužského pohlaví. Vyskytuje se jak subspecie tlusťoch a čahoun. Autor nedokáže rozhodnout, který poddruh je horší. Tlusťoch nevoní a lepí. Čahouni zase budí čtyřprocentní dojem, což není autorův šálek čaje.

Zapařenej pytel po usednutí roztáhne nohy tak, že zabere polovinu sedadla vedlejšího. Cestující muž na sousedním sedadle, pokud není příslušníkem určité skupiny pánů s poněkud nezdravou zálibou "Beru všechno", je chudák. Jak je na tom cestující žena nevím, ale odhaduji, že pokud vedle ní nesedí vymydlený a příjemný gentleman, je zmítána rozporuplnými touhami buď ho kopnout špičkou lodičky do kotníku, nebo ho bacit po šišce kabelkou.

Dámy jsou od dětství cvičeny sedět s koleny hezky u sebe a nedělá jim zaujmutí skromnějšího prostoru takové problémy jako pánům, kteří jednak nejsou cvičeni a druhak pro ně má tento Poirotovský posez jisté nepříjemné tlakové důsledky. Takže pánové trpí přítomností Zapařeného pytle určitě víc než dámy.

Pánům ale milostivý osud občas opatří sladkou pokroutku několikanásobně vyrovnávající tento handicap v podobě Prsatice. Její příchod do autobusu vyvolává v pánské části cestujících jednoznačně kladné reakce. I naprosto přízemní vulgární materialisté okouzleně povzdychnou při jejím spatření a nábožně zašeptají: "Týýý vole, ta má prsa větší než hlavu!"

Prsatice obvykle mívá na sobě tričíčko s velmi vhodně voleným výstřihem a pečlivě vybranou podprsenku. Jistá malá, ale o to více vyhledávaná, podmnožina Prsatic bývá pod tričíčkem naboso. Naprostým hormonálním hodokvasem pro kolemstojící, či vedle sedící labužníky se pak stává cesta po jindy proklínaných silnicích plných výmolů. Je zajímavé, že plasty na bázi křemíkatých sloučenin, pokud jsou použity pro výplň výstřihu, vyvolávají na hrbolatých silnicích nadšení tak maximálně u basketbalistů.

Prsatice obvykle nechává šoféra v klidu, protože nemůže sledovat úžasné vlnobití, které má nad hlavou. Ale co ho nenechává v klidu, je Přelud. Bytost zvaná Přelud bývá velmi často světlovlasá, štíhlá, s výrazně vyvinutými sekundárními pohlavními znaky, podtrženými přiléhavými svetříky, elastickými kalhotami a vysokými kozačkami, či lodičkami na hříšně vysokých podpatcích.

Mívá devastující vliv na morální vlastnosti řidiče. Stává obvykle vedle něj, opírá se nenuceně o opěradlo jeho sedadla a porušuje První přikázání, které zní: "Nemluvte za jízdy s řidičem", aniž by řidič vyvozoval nějaké sankce. Autor byl svědkem působení tohoto elementu na šoféra, šedovlasého gentlemana v nejlepších letech, jinak konzervativního a perfektně dodržujícího jízdní řád.

Platinový Přelud nastoupil oděn v černé velmi, ale opravdu velmi, přiléhavé džíny, červené kozačky, černý kabát a červenou pidikabeličku na dlouhém tenoučkém řetízku. Elementál se nonšalantně opřel o štángli hned za řidičem a zašveholil: "Bože, tady je ale horko! Musím si odložit. Nebude vám vadit, když si položím věci sem?" Bytost ukázala na palubní desku a řidič omámeně přikývl.

Chtěje zmenšit výkon topení, aby předešel dalším stížnostem, otočil čudlíkem na termostatu. Zajisté pod hypnotickým vlivem Přeludu, místo doleva otočil na plný výkon doprava. Kabát již ležel na palubce, ale tomu fatálnímu elementálovi bylo stále horko. Svetr se šálovým límcem z angory (ač z vesnice, do té doby autor vůbec nevěděl, že existuje angorský králík s temně rudými chlupy) šel dolů.

Pod svetrem se nacházelo něco, o čem autor netušil, že si opravdová dáma smí obléknout jinde, než v soukromí svého budoiru. Přelud patrně nebyl opravdová dáma, ale řidiči to vůbec nevadilo. To "něco" totiž byla halenka, vytvořená z černé hedvábné sítě s oky velkými dva centimetry na dva centimetry. V tom okamžiku se poklidná jízda změnila k nepoznání.

Přelud v řidiči aktivoval k činnosti ty části organismu, o kterých si myslel, že už jsou uloženy k věčnému odpočinku. Autobus neuvěřitelně zrychlil a cestující na předních sedadlech raději předstírali spánek, aby se nemuseli dívat, jak jedou. Chichotání Přeludu čas od času přerušovaly zoufalé výkřiky cestujících, kteří chtěli vystoupit. Zastavovalo se zásadně půl kilometru za regulérní zastávkou.

Do cílové stanice jsme dojeli s dvacetiminutovým předstihem. Autor sedící na prvním sedadle musel své duchovno občerstvovat pohledy na Přelud, jinak by patrně zešílel ze způsobu předjíždění kamionu přes dvojitou plnou čáru a dalších dopravně bezpečnostních atrakcí, jichž byl nechtěným účastníkem. Obvykle ale bývá Přelud důvodem zpomalení jízdy z důvodu neustálého hovoření s řidičem a zastavováním vystupujícímu Přeludu mimo zastávku.

Zajímavým fenoménem jsou Duté hlavy, nebo lépe řečeno osoby se zvukově netěsnou hlavou. Rekrutují se výhradně z mládeže. Vizuálně jsou snadno rozeznatelní. Z bundy, či kapsičky u košile jim do hlavy vedou dráty. Po usednutí v autobuse jimi začne protékat elektřina a v prázdném prostoru mezi ušima vytváří vlnění ve slyšitelné části spektra. Autor netuší fyzikální princip, ale patrně to bude cosi podobného částicovému urychlovači vybudovanému ve švýcarském Cernu. Tam se využívá vysokého vakua a notného přídělu elektřiny k vybuzení částic vlnového charakteru.

Něco takového se asi odehrává v prázdnotě lebek těchto mladých cestujících. Zvuky, které Duté hlavy vydávají, se dají připodobnit například k šicímu šlapacímu stroji od firmy Singer v pilné práci. Dalšími motivy jsou zvuk parního stroje lokomotivy Albatros s porouchaným Kylchapovým ventilem, házení hrachu na zeď, či rytmické sypání hrstí rýže do plechového kastrolu. Je zajímavé, že zvuk se šíří po celém autobusu bez ohledu na to, kde Dutá hlava sedí.

Závěrem bych připomněl element zvaný Bystré dítě. Ne ty řvoucí mrňousy, pro něž je v autobuse moc horko, nebo zima, nebo je cesta moc dlouhá. Pro ty mám, ač dědek (nebo možná právě proto) jenom souhlasné přikývnutí. Kdybych byl malej pišišvor, tak bych taky často, přečasto řval. Dědkové řvát nesměj. Ty můžou jenom brblat a je jim to stejně pendrek platný, stejně jako těm mrňousům řvaní. Ba naopak jsou na tom ještě hůř, protože jim nikdo nenabídne pišingr, hračku, či flašku aby byli zticha, jako těm malým rabijátům.

Připomněl bych ten druh dětiček, které nesedí v autobusu jako kapusta na záhoně a neustále hovoří, čímž se stávají velmi vítaným zdrojem zábavy během jinak nudné cesty pro všechny cestující. Tedy pro všechny mimo jejich doprovod, který se kupodivu nijak nebaví a snaží se to bystré dítě umlčet. Člověk tak nechtěně vyslechne větičky, které možná měly zůstat nevyřčeny.

"Tatínku, jestli mi nedáš lízátko, řeknu mamince, že čuráš do umyvadla."

"Teto, co by sis koupila, kdybys měla hodně peněz? Já bych si koupila služku. Maminka to taky říká."

Nebo následující situace:

Autobus má značné zpoždění. Řidič stojí na zastávce a nevzrušeně si otevřeným okénkem povídá se známým na chodníku. Cestující otráveně pokukují po hodinkách a v autobuse narůstá napětí jak před bouřkou. Naštvané ticho přeruší jasný hlásek malého chlapečka: "Tak snad už pojedeme, ne?" Řidič beze slova zatahuje okénko, startuje a viditelně se snaží zpoždění dohnat.

Autobus řídí šofér, který je proslulý pozvolnou jízdou. Tentokrát tak zpomaluje, že se zdá, že na cílové nádraží snad ani nedojede. Na zastávce nastoupí malý chlapeček, který po chvíli hlemýždí jízdy hláskem jako zvoneček prohlásí: "Teda dědo, my svištíme jako formule."

Výbuch smíchu otřese autobusem a řidič nenápadně zrychlí.

V této studii jsem samozřejmě nepodchytil všechny cestující typy. Některé se mi nelíbí tak, že o nich ani nechci psát, jako třeba zasloužilý dědek, kterej těmadle dělnickejma rukama... a voni ho ani nepustěj sednout, nebo baby princmetálové, které ze zásady nepustí sednout budoucí maminku, protože když ony byly těhotné, taky je nikdo sednout nepustil.

Ale snažil jsem se popsat Kaštany tak, aby se vám to alespoň trochu líbilo a pokud se v některé z těchto figurek poznáte, abyste nepojali úmysl praštit autora olověnou trubkou.