"Musíme ještě pro chleba, v pekárně ten dobrý neměli. Zastavíme se v Mohelnici, tam mají taky dobrý chleba." "Tak jo", souhlasil Vítek. Nakoupeno. A "miláčku, tu tašku jsi nechala v lci?" "Ne-e, v ložnici žádná taška nezůstala, všechno jsem zkontrolovala." "Nemyslím ložnici, myslím lednici." "Aha, tak ta tam zůstala." "To´s udělala naschvál, víš jak ´rád´ nakupuju v sobotu v hypru." "Jo," pípla jsem, "tak si to můžeš dnes užít." Přerovské Tesněco to jistilo.

Už jsme jižněji, potomci se perou a hádají, protože všechny obvyklé zábavy je omrzely dřív než dřív a tak je v duchu špekuluju, která z těch latifundií patří Tojefukovi. "Kdo nebude hodný, nejde na "O" k Mekmekovi", zahlásila hlava rodiny. V autě ztichly spory o to, kdo kde bude mít nohy. Pro změnu prší. Třebíč, schválně uvidím Barču a Quida?

A už jsme tu, statek, louka, paráda. Tak honem zabivakovat a vydat se na průzkum okolí. Objevy byly veskrze příznivé, jednak jsme našli koupací rybník a jednak máme hopsodu hned u "domečku". Dokonce i nabídka mě potěšila s "dětským"pivem, jak se o tom vyjádřil pan hospodský.

"Tak dělejte, dělejte" pobízel nás druhý den ráno Vítek. "Jedeme na Javořici." "Na kolách?" Divila jsem se. "A jak jinak bys tam chtěla?" "Po svejch." "Nebój, po svejch pojedeš na kole", utěšoval mě choť. "Nojono," bručela jsem si pod nos a nasedala na kolo. Výšlap nebudu popisovat, ale na Javořici, která má hrubo přes 800 metrů nad mořem jsem myslela, že zpět pojedu v sanitce. Nakonec jsem to udejchala a přežila. Vidina hospody a žvance ve mně vybudila takový výkon, že jsem se překonala a jeli jsme o jeden kopec dál a…

Mňam, mňam,mňam, mňam, holčičky si daly banánový pohár, synáček bombu s překvapením, my jsme si pochutnali na medovníku a Bettyna? Ta dostala psí bonbóny. Pak už následovala "domácí" hospoda a jeden po druhým jsme odpadli do bezvědomí.

"Musíme jít koupit ty rukávky, co si zapomněli mikroši doma." Nasedáme do kočáru a vyrážíme do Telče. Ouvej ouvej, moje nohy, ruce, pozadí. Když někdo dlouho nic nedělá, tak holt přeměna sádla na svalovinu bolí. Vleču se jak smrad za rodinou a pozoruji město.

Teď si vypůjčím trochu paní Holcovou (doporučuji ke čtení, třeba "I města mají vši") Láska s Telčí na první pohled prostě není. Věděla jsem toho o ní hodně, bylo to velké očekávání, alepřišlo mi to jako setkání se známou herečkou, která už má roky své největší slávy za sebou, ale pořád se líčí a obléká jako dvacítka. Je unavená životem a všem tvrdí, že role jejího života ještě přijde. Snaží se být vlídná k hostům, ale už jich má dost a chce odpočívat. Či-li , žádná vášeň se nekoná, je to vztah na dlouhou trať a bude potřeba víc setkání, abychom si na sebe zvykly a přijaly se. Včerejšek a probdělá noc mě tak odrovnali, že jsem dobrovolně odložila po jídle do vodorovné polohy a zbytek se jel koupat.

"Dnes mám pro vás nachystanou jinou chuťovku," budil nás optimisticky živitel. "Co-o?" Protahují obličeje děti. "Neremcejte a jedeme," překvapuju sama sebe. Čeká nás cesta necesta na Roštejn a koupání v rybníku v jiném. Výšlap na Javořinu se stal dalekou minulostí, pouze pozadí bolí a průdušky byly donuceny fungovat na víc než svůj obvyklý průměr a kupodivu astmatické záchvaty pomaličku ustupují. Vyfuněla jsem všechny kopce, někdy vedle kola :), ale tlapalo se poctivě.

Rybníček vypadá velmi slibně, tak až se budeme z hradu vracet, šup tam. Jenže, když jsem si na sebe ráno chtěla vzít plavky, tak ty zastávkovaly a ten čudlík, co je drží pohromadě se zlomil. "Mamča pude na ostro" těšila se nejstarší. "Nepůjde, vsaď se" štengroval Vítek. "Půjde s trikem a nebo vůbec, víš, že mámu dostat do vody, pokud to není vana, je problém." Tak jsem tam vlezla, bez vršku. On tam kromě nás stejně nikdo nebyl, tak jsem to neřešila. A večer, už na nás čekalo naložené masko a večer jsme dělali chutě s grilováním sousedům.

"Sjedeme dnes do Telče koupit ty plavky," velel ráno muž. "To asi těžko, je svátek a pochybuju, že kvůli mně bude všude otevřeno." "Tak jedeme do Jihlavy, tam je Tesněco, Hypernoha a Kaufzem. Trefa, něco bylo, tak aspoň něco. "Koupíš si doma pořádný a né, že zas budeš tahat jedny plavky století," zhodnotil Přednosta. A už jsme se jeli koupat k tomu rybníčku u hradu. Slečny mě tak cestou šláply na nerv, že jsem byla s nimi ochotná jít pěšky do kempu. A štreka to je, v parnu a sandálech po šutrech, no na kolech to taky stálo za to.

A honem na pro kola a jeli jsme zas do té dobré hospody. Odpůldne jsme vyrazili prozkoumat místní zříceninu Štramberk. Měli jsme fialové pusy, ovšem ne díky cyanóze, ale díky borůvkám a jahodám.

Hádanka, hospoda stojí v dědině. Z té dědiny je monolit, který stojí na hradním nádvoří. Kde to je? Tak ano, tam jsme jezdili na bašty. Cestou zpět ale muž zhodnotil, že musí vyzkoušet, co vydržíme. A tak sjel z cyklistické stezky a táhl nás cestou necestou, hlavně bodláčím a kopřivami vyššími než já. Děti v plavkách to značně ocenily. Tehdy jsem se taky vztekla. Dělala jsem zametače a sbírala odpadlíky. Jenže Báře se zasekl řetěz a to tak, že já jsem ho nebyla s to odseknout.

Jenže na volání nikdo nereagoval. Věděla jsem, kde jsou a proto než jsem je u rybníka dojela a nechala brečící Barču u kola, viděla jsem rudě. Radši se mě nikdo na nic víc neptal, než kde je Bára a zbytek mi šel taky radši z cesty. "Tatíííí, mamče je ale fakt dost nakrknutá…" Ptala se s obavami Andulka. "Neboj, to ji přejde. Přešlo, ale musela jsem si je náležitě vychutnat.

"Tudy jsme ještě vůbec nejeli, dojedeme do Telče k lipové aleji, po zelené a po červené zpátky vyjedeme tady u toho rybníčku, sbalíme, pojedeme. Cestou se ještě vykoupeme na našem koupacím rybníku a do domečku. Jo a pozor ta cesta je turistická značka, není to cyklostezka." "Tatííí, když ty jsi neměl kruté dětství, tak proč ho musíme mít my!" protestoval synek. Přežili jsme cesta byla pěkná, akorát mně se povedlo dvakrát spadnout z kola v lese na kořenech.

Závěrem. Najezdili jsme asi osmdesát kilometrů, díky vyvařování jsme my přibrali, akorát Bettyna kilo zhubla. Když my jsme odpočívali, ona plavala a neúnavně aportovala tenisák.

A za rok zas.

P.S. "Neměl´s náhodou objet tady ten barák?" "Proč" "Nóóó, že tam byla značka zákazu vjezdu vozidel delších než 11 metrů. Kolik vůbec máme…?" "Hmmmm auto má tak pět metrů a karavan… Víš co? Podívej se do techni... Ježíš, koukni se do dokladovky, jestli nezůstal doma. Už to vidím, zůstal." Policajty jsme naštěstí nepotkali...