Tedy ne že bych byla tak zatížená na velká písmena... To jaro je jasné - tím jaksi sdělení začíná. U Koníčků (aspoň myslím, že velké písmeno za předložkou si žádají nová Pravidla českého pravopisu) je malinkatá osvěžovna v Praze, na cestě z Výstaviště přes Stromovku do Bohnic.

Už jsem v nějaké diskusi tuším naznačila, že jsme s přednostou dvojka tzv. restauračních turistů. V době, kdy je "in" chodit na procházku do nákupního centra a přírodou jezdit na kole, ujdeme o víkendech a dovolené svých 20 - 30 km za den (bývalo to víc, ale člověk časem zleniví :-)), no a abychom nebyli až tak zdravovědní, plánujeme svoje trasy pravidelně od hospody k bistru, od bistra aspoň ke stánku s nanuky a od něj zase k hospodě. Tohle je kratinká "městská" trasa, ale jedna z nejhezčích v Praze, no a ta hospoda je tam taky.

U Koníčků (tak jsme si to pojmenovali, vlastní název nikde není) je zařízení na Císařském ostrově, které patří místní jízdárně nebo co to je. Na koni bohužel nejezdíme, ale stavujeme se tam pravidelně na cestě z centra domů a naopak a strašně si to užíváme. Nedávno jsme tam seděli letos poprvé venku na lavicích u cesty a nasávali jsme tu krásu a klid, který jinde v maceše stověžaté těžko najít.

Sedíme, cucáme pivko. Kolem poletují vrabci (co kdybychom si kromě piva dali něco k jídlu a co kdyby je chtěli krmit), krákají vrány, straky vyluzují ty svoje neuvěřitelné zvuky a o kousek dál spí v trávě kachny.

Pobíhají a procházejí mraky psů, někteří vlečeni páníčky, jiní vlekouce sami. Další psi polehávají u svých majitelů pijících pivo. Jiní loudí od páníčků, co si k němu dali párek. Ostatní se jen tak honí. Na dveřích hospody je cedule "Psům vstup zakázán". Psi se honí skrz hospodu. Všude se batolí děti. Tentokrát vynikla holčička, tak tříletá. Neomylně si vybrala nejdražší kolo a - byť bylo asi čtyřikrát větší než ona, neomylně ho sundala. Otec se lehce zděšeně ptá chlápka, co vstal "To bylo vaše kolo?" "Vono eště je..." Cítíte tu pohodu?

Slunce svítí, kolem jezdí přepravní boxy s koňmi. Občas nějaký kůň projde, trochu stranou až u vody jezdí slečna sem a tam už asi dvacet minut.

Sedíme, máme pocit, že se čas zastavil, nikdo po nás nic nechce. Život má jedinou chybku. Od Koníčků je to k nám do Bohnic výstup jak na střechu…