Přiznávám, že ta níže popisovaná okna nejsou v mém současném bytě. Tam mám totiž jen jedno, i když obrovský. Dotyčná okna se vyskytují doma.

Vyskytla jsem se doma zrovna ve chvíli, kdy máma moje drahá pojala myšlenku, že okna umývat je bohulibá činnost. A já, jako vzorně vychovaná a hodná dcera jsem do tohoto procesu byla vtažena. Námitky se nepřijímají, odpor se netrpí, omlouvá jen cholera, mor, tyfus a moribundus.

Marně jsem se bránila, že jsem tam vlastně jenom na návštěvě. A že by mi měli uvařit kafe, nabídnout buchtu a mít radost, že mě zase jednou vidí. A taky okna nejsou zas tak špinavý, aby se musely mýt zrovna dnes.

Místo toho mi máma přidělila kýbl, žebříček a obývák. To jsem považovala za zradu, protože tam je oken nejvíc. Sedm. Za soustavného přemýšlení nad tím, že mě museli v porodnici vyměnit, jsem zahájila akci. Pustila jsem si k tomu hudbu, která mi byla samozřejmě zkritizována, protože za dob mládí našich důchodců se hrálo líp a dalo se to poslouchat a mělo to melodii a slova dávala smysl. Ach jo.

Vyhodila jsem nejmilejší rodiče z místnosti, za což jsem si vysloužila pohrdavé pohledy, nemístné připomínky a konstatování, že v tom městě pustnu a ztrácím veškeré vychování a úctu a že bych se měla vrátit zpátky domů. Tak jsem si šla pofňukat k bábince, ta jediná mě totiž chápe. Bábinka moje nejmilejší mé zoufalé situace využila tak dokonale, že jsem umyla nejdřív její okna. Ale dostala jsem za to kafe a bábovku. Parádní bábovku, kterou moje máma neumí (Sorry mami, ale musím to prásknout.Ale štůdl umíš fakt nejvíc nejlepší.)

A pak ten obývák. Venku svítí sluníčko, ptáci řvou, a já se placatím za oknem. No nekopli byste do toho? Člověk jede domů takovou dálku, těší se, že půjde ven se psem, za koňma a tak. Taky na ty nevychovaný děti je třeba působit. Ach jo. Ani uspávání mimina nezabralo jako dost pádný důvod ke zmizení do volného prostoru.

Tak aspoň koukám, co kde roste. Z kochání se krásou za oknem mě násilně vytrhne potvora ušatá jménem Max. Je to kolektivní pes, kterého jsem našla v lese u stromu. Tak strašně moc chtěl vědět, na co koukám, až spadl do kýble. Vytáhnout psa, sebrat mu hadr, utřít rozlitou vodu a dojít si pro novou. Vyhodit Maxe, který bydlí v přízemí. Vyslechnout tátovu poznámku, že ani ty okna neumím umýt bez šaškování, a že to svět neviděl.

Pokračuju v mytí a koukání. Dvě okna bez problémů hotová, pokud teda nepočítám mámino domlouvání. Vlastně je to monolog o tom, že bych se měla co nejdřív vdát, protože už budu stará a nikdo mě pak nebude chtít. A navíc by se jí docela hodily nové šaty a taková svatba je ideální důvod si ty šaty pořídit. Miluju svoje rodiče. Opravdu. Nekecám. A na rybníku se nám asi ubytoval nový kačer.

Třetí okno s malým přerušením. Přišel synovec a dožaduje se tanečku. Je mu rok a kousek a asi bude baleťák. Ale nesmí se to říkat před bráchou, protože ten žije v přesvědčení, že jeho jediný syn bude děsně drsnej chlap. Takže, taneček s klukem, odměnit ho čímkoliv jedlým a nechat se poslintat. On je totiž Jáša slušně vychovanej a s každým se rád rozdělí. Ale nejdřív musí ochutnat, aby náhodou nedal něco lepšího.

Při transportu kluka právoplatným majitelům zjišťuju, že na zahradě máme novou veverku. Teda, tvarově to jako veverka vypadá, barevně je trochu divoká. Možná je to normální, ale rezavo-hnědo-černo-šedivou veverku jsem ještě neviděla. Asi má dost zajímavý původ.

U čtvrtého okna zjišťuju, že nám na zahradě chybí strom. Tak se jdu zeptat osob odpovědných a je mi řečeno, že se začal pomalu nahýbat na střechu. Byl to obrovský smrk a rostl přesně mezi dvěma okny, kousek od domu. Vánoční malinký světýlka jsme na něj nahazovali přímo z okna, protože kdo by na to lezl? No já teda jo, nabízela jsem se každý rok, ale to mi nikdy nebylo dovoleno. Odstrojování tohoto vánočního velikána se provádělo taky z okna, ovšem bylo to náročnější. Ze dvou sousedních oken se za pomoci dlouhých tyčí postupně rozmotávala a nadzvedávala celá šňůra světýlek. Dva lidi napůl visící z okna, pod oknem několik dalších osob navigujích pohyb tyčí. Nějak se ty rady lišily jedna od druhé, navíc se tyče pohybovaly téměř úplně nezávisle na manipulátorech. Přiznávám, tato celorodinná povánoční sundávací komediální akce mi bude chybět.

Ovšem pozor, páté okno se mi stává osudným. Koukám a vidím, že přiletěli čápi. Takže po té letošní divné zimě už asi fakt bude jaro. Paráda. Čapí tanečky na komíně bývalého zahradnictví mě natolik zaujaly, že stojím asi půl hodiny se zvednutou rukou. V ruce držím hadr, ze kterého kape voda na podlahu a nějak mi nedochází, že na mě někdo mluví. Probírá mě až to, že mi máma zavřískne do ucha. Fuj, to jsem se lekla.

Dozvídám se, že jsem nenormální, hluchá, a že se na mě mluví, a já neodpovídám a jestli se mi něco náhodou nestalo s hlavou a ušima. Tvářím se zřejmě natolik přiblble, že máma vzdává jakoukoliv snahu o dialog, bere mi umývací potřeby a vyhazuje mě. Z místnosti, z bytu, z domu. Co nejdál nebo nejhloub. Tak teda jdu. Beru foťák, lezu na sloup vedle domu a posílám vám ty veliký ptáky.

P.S. Při sezení na sloupu mě napadlo, že i ten by se dal použít pro nahazování vánočních světýlek. Pravda, dosahuje jen lehce pod úroveň oken, ale mohla by to být zajímavá náhrada. Zkusím jim to tam navrhnout, až zas pojedu domů.