Ovšem i těm z řad věřících co se za mě modlili a dokonce i za zdárnost zákroku a moje uzdravení sv. mši sloužili. To pak už ani jinak nešlo než aby to dobře dopadlo. Tolik pozitivní energie se muselo nějak projevit. Possum patří dík za průběžné podávání zpráv.

Zadruhé bych ty co toto čtou rád varoval, protože i když jsem už doma a dokonce si můžu na chvilku sednout před monitor, tak jsem ještě řádně nafetovaný silnými analgetiky, dávkami vhodnými tak pro koně. Navíc mám furt útlum dík narkotickým účinkům morfia co furt musím užívat.Takže berte tento blábol s reservou. Mám jaksi vypadenej mozek.

Poslední 2 roky se moje problémy s pravou kyčlí začaly zhoršovat. Doktoři rozhodli, že bude nejlepší nejdříve opravit páteř, která už také viděla lepší časy a pak teprve zhodnotit jak to vypadá s tou kyčlí. A po opravě páteře se projevila kyčel jako velký problém. Na pravou nohu jsem placama nemohl pro bolest došlápnout a poslední 2 měsíce jsem musel pokulhávat s hůlčičkou. Pro jednoho který byl zvyklý pobíhat denně aspoň hodinu po buši žádná radost. O psíkovi Ferdovi ani nemluvě.

A tak jsem před Vánocemi 2007 naklusal (pouze obrazně, došmatlal jsem tam) ke zdejšímu věhlasnému ortopédovi Dr. Wui Chungovi. Tento se specializuje na výměny kloubů a podílí se na výzkumu a vývoji kyčelních endoprotéz. Když se podíval na roentgen co jsem si donesl, tak se jen zeptal jak spím. Když jsem mu řek že moc dobře ne, že mě budí bolesti, tak jen potřásl hlavou a zeptal se jak dlouho. Moje odpověď že 2 roky moc nepochválil. Kloub byl už oprdlaný kost na kost a femur (stehenní kost) se tímto o dost zkrátila, takže pravá noha byla nyní kratší.

Společně jsme naplánovali předoperativní přípravu a termín operace, která se konala v našem místním soukromém špitálu. Vzhledem k mému plánovanému aktivnímu způsobu života, živé váze a věku mě z více jak tuctu možností doporučil endoprotézu "kov na kov". Styčné plochy z chrom - vanadia a celá konstrukce z titanu. Dokonce mě předvedl vzorek stejného, a kloub se v jamce pohyboval bez znatelného tření. Průměrná životnost tohoto druhu endoprotézy je 35 let. Tedy tehdy nenastanou-i komplikace.

Od počátku února jsem se už nemohl dočkat, stav se prudce zhoršoval, ale nezabránilo mě to v návštěvě recitálu Marty Kubišové v Sydney. Stálo to za to! Koncert i paní Marta. No a za dva dny na to jsem byl na sále, kde vše proběhlo jak by mělo. No abych řek pravdu, tak vyvstal menší zádrhel ohledně anestézie. Mimo té totální, kdy vás uspí, dávají i místní. "Femoral nerve block." Ne nepodobný co dávají rodičkám do páteře, zde zvaný "epidural" a nebo "spinal block". Aplikované anestetikum v těchto případech má zabraňovat daným nervům přenos signálů. Jakési místní umrtvení, co má trvat zhruba 24 hodin.

Jak jsem se probouzel z narkózy, tak jsem asi řval jako tur, protože doklusal anesteziolog a re-aplikoval toto místní umrtvení, které začalo po půl hodině působit a život se stal hned snesitelnější. Pak mě záhy převezli na můj pokoj. Naše místní soukromá nemocnice je pěkná moderní budova vybavená špičkovou technikou a personálem. Pokoje jsou převážně jednolůžkové s příslušenstvím. Jen taková postel stojí kolem AUD 20 000. Pacient má ovladač ne nepodobný dálkovému ovládání na TV, kde jsou jednotlivé funkce vyznačeny piktogramy. Takže si můžete postýlku nastavit do nekonečných konfigurací, výšky a sklonu. Také jako i v jiných špitálech tu funguje pastorační služba pro ty pacienty kteří o to stojí.

Stále vysoká kvalita zdravotní péče v této nemocnici však nedosahovala té, kterou jsem obdržel v nemocnici St. Vincent v Sydney kde mě spravovali páteř. Ať už to byla kvalita jídla, tak i služeb. Rozdíl malý ale zřetelný. Hned druhý den po operaci mě vyhnali z postele na první "procházku", za pomoci šikovné fyzioterapeutky. Od té chvíle jsem byl denně popoháněn po chodbách a schodech, abych v den propuštění byl pokud možno soběstačný. Třetí den jsem se personálu postaral o menší rozproudění adrenalinu v systému. Když jsem se vysprchoval, tak na mě při osušování přišly mrákoty.

Jen jsem stačil stisknout knoflík pomoci a pak jsem se sesul do sprchovacího křesla. Probral jsem se na posteli a do xichtu mě zářil reflektor od stropu. Kolem mě se svižně činilo 5 značně vzrušených lidí. Já byl napojen na kde jakou hadičku a monitor a na hubě jsem měl masku s kyslíkem. Elektrokardiograf pípal a já se cítil velice unavený. Postupně odstranili drátky, hadičky a přístroje, jen kyslík mě nechali. Vzali mě vzorky moče a krve k analýze a postupně se dostavili 3 lékaři. Nejdříve ten co měl zrovna nemocniční službu, pak můj anesteziolog a nakonec pan profesor co mě hlídá srdíčko. Všichni zjistili že je vše v normálu. Akorát ještě stále vzrušený ošetřovatel, co poklízel zbytky věcí co používali abych se probral, vykřikoval, že jsem jim nahnal strach a že si mysleli že jsem jim "odešel". To se přece ve špitálech občas stává, měl by na to být trochu zvyklý.

Dosti velké bolesti v celé noze až do půli lýtka jsou asi způsobeny tím, že mě byla ta zkrácená noha prodloužena s následným protažením a možným zhmožděním šlach, svalů a vaziva. Nyní se mě to potvrzuje, v podkolení jamce mám hematom jako hrom a noha furt dost bolí. Ještě že tu je to morfium. Každopádně bolest po operaci je markantně silnější než ta co jsem měl při opravě páteře. Ostatně se není proč divit, tento druh operace je brutální řezničina, kdy je noha pevně uchycena a kyčel vyklouben a tak připraven k vlastnímu zásahu. No uvidíme co na to řekne pan doktor až se u něj ukážu v pondělí na kontrole a odstranění svorek z rány.

Většinu času ještě stále trávím v posteli. Prokládám krátkými procházkami bez berlí a občasným seděním před monitorem a datováním tohoto blábolu. Ale jaksi blbě se mě s tou delší pravou nohou chodí. Před operací jsem kulhal přesně naopak a tak celá pánev a páteř se musí narovnat a nebo usadit. Vezme to prý tak 3 měsíce. Pes Ferda se čumí asi tak, jako co si o tom mám já myslet. A vůbec, kdy zase půjdeme ven na procházku! No pár týdnů si bude ještě muset počkat.