Všechno dopadlo (a stále ještě dopadá) dobře. Možná i díky tomu, že jsem nepřejímala názory jiných lidí na události a osoby a dělala si je podle svých vlastních zkušeností s nimi.

Takže Akim, který tou dobou, kdy mi zakousl Bena, byl podle policejních análů na útěku asi pojedenácté, od té doby (a je to půl druhého roku) ani jednou neutekl. Těžko říct, proč toho nedokázala dosáhnout policie... Matka majitelky byla ochotna psa někomu věnovat, ale nenašel se zájemce. Ti, kteří tomu rozumějí, nechtěli tříletého nepříliš vychovaného pitbula ani vidět a těm, kteří tomu nerozumějí, jsem ho rozhodně nemínila svěřovat já. A pes má svou rodinu rád.

Je zajímavé, že ačkoliv to byl docela solidní konflikt (jak by řekl sapér Vodička), kdy jsem postupně zvyšovala hlas na strážníky, policisty i starostu, až jsem se nakonec obrátila na ombudsmana a na inspekci ministra vnitra, svolala jsem k tomuto tématu občanskou schůzi a ventilovala to v novinách - v zápisech městské policie o tom nenajdete ani zmínku. Jako by se to nestalo. Zvláštní. Takové... zručské.

Zajímavé to bylo i s vymáháním odškodného. Sice jsem zpočátku byla tak naštvaná, že jsem vyhrožovala i žalobou, ale upřímně řečeno - řešení sousedských sporů pomocí státu mi přijde na hlavu padlé. Je to pro mě tak nepřijatelné, že to v podstatě nejsem schopna udělat. Na druhé straně jsem přesvědčena, že stane-li se škoda, je nutno ji odčinit. K tomu mi stačilo slušně požádat, vyzbrojit se trpělivostí a věřit v dobrý výsledek.

Ano, z pěti tisíc, které jsem za svého bišonka požadovala, jsem dosud dostala dva, ale celá rodina majitelky je chronicky nezaměstnaná. Majitelka, slečna Monika, se mi po sehnání práce ozvala a vzhledem k tomu, že jsem nebyla ve Zruči, poslala mi peníze složenkou. To je docela přesvědčivý důkaz dobré vůle - nebo ne? Už jsme se seznámily i osobně. Všechno je jak má být.

Bena jsem tehdy zabalila do bílého damašku, můj muž pro něj vykopal na zahradě hrob, poděkovali jsme mu za to, že nám přinášel radost těch 7 let, co byl s námi, zazpívali jsme mu a pohřbili jsme ho. (Byly v tom samozřejmě i humorné okamžiky. Jednak jsem málem spadla po hlavě za Benem, protože hrob byl vykopán opravdu do hloubky a já jsem tam chudáčka nechtěla hodit. Pak se zase nikdo nemohl odhodlat hodit hlínu přímo na Bena a pečlivě jsme vysypávali rohy hrobu.)

Naše dcery našly kámen ve tvaru srdce, ta starší na něj ozdobným písmem napsala BEN a položila ho na hrob, který obložily oblázky. Později hrob osázely maceškami. Občas tam zapálíme svíčku, občas si vzpomeneme, ale spíše s úsměvem a většinou ve spojitosti s naší velmi živou bišonkou Didinkou a jejími nectnostmi.

Poslední článek v našich městských novinách (Jak to dopadlo s Akimem...) zřejmě urychlil události tak, že jsem předevčírem dostala zbývající 3 tisíce za Bena a dluh je tak smazán. Ano, trvalo to rok a třičtvrtě, ale stalo se to bez použití soudů, nátlaku, vyhrožování, pomluv a jiných "osvědčených" prostředků. Mým jediným prostředkem byla pevná víra v dobro v lidech a tudíž i v dobrý konec.

Musím vám říct, že jsem v celé Zruči byla pravděpodobně jediná, kdo tomu věřil. Proto to taky trvalo tak dlouho :-). S majiteli jsme si řekli "Do smrti dobrý" a rozešli jsme se (snad oboustranně) s dobrým pocitem.

Jinak Akim vypadá dobře, je veselý, má hezkou srst a ano, je na řetězu nebo v kotci, ale nevypadá zkroušeně. Zdá se, že se mu věnují, není podvyživený a nemá možnost chodit lidem vybírat králíkárny a vyhánět je přes ploty do cizích zahrad.

Musím říct, že jsem nakonec s vývojem událostí spokojena. Všechno je jak má být. Howgh.

(Pozn. red.: Začátek najdete tady a pokračování zde...)