27.5.2024 | Svátek má Valdemar


ČLOVĚČINY: Jak opravdu potěšit muže

1.8.2006 22:06

Avšak zatímco já a Míša žijeme s všestranně vyhovujícími partnery (tj. s partnery vyhovujícími nám i všem našim přátelům), Danka ztrácí již sedm let čas s ženatým individuem jménem Míra. Míra je dáreček. Nejenže si jako ženáč počíná obecně zavrženíhodným způsobem, když takto zahýbá své ženě, a vlastně i Dance - to by mi až tak nevadilo, či spíše uznávám jeho právo žít si svůj život po svém; nejenže kudy chodí, tudy vykládá blbosti o tom, koho vlastně miluje, a jak jedině díky Dance má jeho život vyšší smysl - já ho poslouchat nebudu, ale co mi opravdu vadí je to, že je Danka z jeho počínání opravdu nešťastná, a právě tady začíná moje víceméně všehoschopná nenávist k Mírovi kvést bohatými květy. Moji hypertenzi vydatně zalévají a hnojí zejména historky o jeho lakotnosti a stupiditě. No uznejte - bude soudný člověk vykládat své přítelkyni, že sice viděl nádhernou věc, která by se jí líbila a hodila a byla přesně pro ni, ale že jí to nekoupil, protože to bylo příliš drahé? Podotýkám, že Míra je v našich podmínkách člověkem velmi zámožným, ne-li bohatým.

Konečným výhercem v této loterii je pak samozřejmě Danka, protože já s Míšou ve shodném běsu z Mírova počínání se pravidelně skládáme a šetříme na takový dárek pro Danku, aby z toho Lakomec zaručeně utrpěl ulcerózní kolitidu, což se nám zhusta daří. Zejména náš poslední parádní kousek mu opravdu hnul žlučí.

Danka léta toužila po diamantovém prstenu. Když jsem se o to začala blíže zajímat, protože mi kolem uší ševelily Dančiny stesky, že ani k výročí jejich úžasného vztahu jí Míra zlatý prsten s diamantem nedal, ačkoliv o její touze dobře ví, zjistila jsem, že v závislosti na velikosti a kvalitě kamene to není až tak nákladná záležitost, nemluvě o diamantech syntetických. Kdybych opravdu chtěla, chvilku šetřila a zrušila životní pojistku, už ho mám. Zeptala jsem se tedy úplně pitomě své kamarádky, proč že si prsten nekoupí, když po tom tak touží ( ó já bláhový pragmatik). Upřela na mě uslzený zrak a pravila : " No, víš, já si myslím, že takovéhle věci by měl člověk dostávat". Na to jsem zůstala sprachlos, protože mojí životní strategií opravdu není čekat, jestli náhodou nedostanu to, co opravdu chci; ale lidé jsou různé, Míra je hamoun, a pustila jsem to vzápětí z hlavy.

I přišlo po srpnu září, a se zářím i Den Marianne. Čtenářkám tohoto časopisu nemusím nic vysvětlovat, pro nezasvěcené - je to jeden víkend v roce, kdy platí v různých obchodech různé slevy právě pro čtenářky, čtenáře a jiné, kteří se prokáží kupony, získanými ze zářijového čísla. Prohlížejíc si slevové kupony, padlo mi oko na kupon vyhlášeného klenotnictví, známého zejména svými šperky z bílých kovů - stříbro, bílé zlato, platina. Tak daleko jsem sice zajít nechtěla, ale jak řečeno, tak učiněno, rozbily jsme s Míšou prasátka a v inkriminovanou sobotu jsme vyrazily po nákupech s velmi ošklivými úmysly.

Do klenotnictví jsme vstupovaly příjemně naladěny proti mužům obecně, a Mírovi obzvlášť, v důsledku nějaké další jeho nehoráznosti, spáchané v těsném předstihu. Obchod narvaný remcajícími chlapy a uštvanými babami nám také nepřidal, takže jsme se začaly hlasitě domáhat prstenu z bílého zlata s diamantem " pro kamarádku, které ho ten její nekoupí, tak musíme my". To vzbudilo zaslouženou pozornost, a celé dámské osazenstvo včetně prodavaček si vyžádalo podrobnosti. Štědře jsme je vyklopily, a přidaly pár dalších historek o Mírově zvláště zavrženíhodné lakotě. Musím říci poctivě, že trestného činu pomluvy jsme se nedopustily, protože to všechno byla pravda pravdoucí, ale stejně v očích všech přítomných mužů byly vidět nejméně dva roky natvrdo pro nás obě. Přítomné dámy se ale bavily, prodavačky kolem nás lítaly, poskytly další mimořádné slevy, a několik přítomných nakupujících žen se dokonce škodolibě nabídlo, že nám přispějí, aby byl dárek hodnotnější, a Mírova radost tak větší. Nakonec jsme vybraly (skvěle), zaplatily (snesitelně) a vítězně si odnesly krásně zabalenou krabičku, určenou jako vánoční dárek pro Danku.

Co budu komu vykládat - málem jsme to nevydržely. To pokušení dárek předat bylo tak silné, že jsme se musely pravidelně vizuálně utvrzovat v tom, že prsten je stále připraven na svém místě, ale nakonec kýžený den nadešel, dárek předán, Danka rozplakána, a vyraženo z ní ujištění, že není lepších přítelkyň, než my dvě. Já jsem však pokládala za nutné podotknout, že moje nedočkavost nesměřovala k Dančině radosti, ale k Mírovu duševnímu rozpoložení, až ty čtyři malé diamantky v prstenu uvidí, a že jestli neuslyším podrobný referát o Mírově seznámení s Dančinými novými nejlepšími přáteli, prsten zabavím a vydám pouze Mírovi proti podpisu.

Další události znám pouze z doslechu, ale myslím si, že tentokrát si i Danka dala mimořádně záležet na tom, aby si s ní Míra fakt užil. Po ujištění, že se s žádnými Vánoci už nemusí obtěžovat, a s diamantovým prstenem už vůbec ne, protože jí ho daly k Vánocům holky, pracoval Lakomec k infarktu, a prý měl vybarvení mrtvičnatého tchoře. Po zhlédnutí skvostu sice vydal prohlášení, že je to beztak nějakej šunt a ty kameny nejsou pravý, a jsou malý, a blbý, ale Danka jej tentokrát odbyla s tím, že on jí nedal vůbec žádný. Míra se pak zmohl jenom na zasípění, že jí chtěl dát prsten s diamantem k dalšímu výročí, což Danka vyřešila ujištěním, že se nemusí cítit omezován v rozletu, neboť ona má dvě ruce, krk a uši, a otázkou, které že to nadcházející výročí v příští dekádě měl na mysli. Pocítila jsem hluboké uspokojení nad tím, že tnut takto do živého, Míra mezi kolapsem a resuscitací (Danka je lékařka), nás ještě dal pozdravovat. Opravdu jsme ho potěšily, měly jsme ale smůlu - bohužel to přežil.

Poslední slovo měl ale stejně on.Tenhle náš kopanec vydržel přesně čtyři měsíce, nedočkal ani Dančiných květnových narozenin, a věnoval jí platinový prsten se safírem a diamanty, a to přitom ještě ani neslyšel, jak jsme nakupovaly. A nebyl by to ani on, aby jí k němu nepřihodil cenovku a certifikát o pravosti kamenů, a to současně s pohledem týraného chlapa, právě kopnutého do peněženky, a frajerským pošilháváním značky " Jaký jsem já pašák".

Jenom by mě zajímalo, jestli Míra koupí Dance k narozeninám garsonku, když my jí zaplatíme garážové stání.

Gabriela Hostomská (Ela)



KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !