28.3.2024 | Svátek má Soňa


ČLOVĚČINY: Jak jsem studovala na veterině (1)

26.11.2008

První důležitá věc je, že vysoká škola, kde lze vystudovat na veterinárního lékaře, je v ČR jen jedna, sídlí v Brně a jmenuje se Veterinární a farmaceutická univerzita Brno. Zahrnuje pod sebou tři fakulty. Farmaceutická fakulta produkuje magistry farmacie ("lékárníky") s titulem Mgr. Fakulta veterinárního lékařství, odkud vychází veterinární lékaři, kteří mají léčit zvířata a Fakulta veterinární hygieny a ekologie, odkud vychází veterináři se zaměřením na hygienu potravin (od jatek až na stůl), bohužel obě vydávají titul MVDr. Kounicovy koleje

Tyto tituly jsou zaměnitelné, takže se klidně může stát, že si hygienik otevře soukromou praxi léčení zvířat a veterinář z FVL půjde na jatka kontrolovat maso. Jestli vás zrovna napadla otázka, proč teda existují dvě fakulty místo jedné, tak na to jsme se vždy ptali taky. Jediné, co zní logicky, je že škola si může říkat "univerzita" až od tří fakult, které zaštiťuje. Jinak je to pouze "vysoká škola."

Když chce jít člověk na vysokou školu, obvykle potřebuje nějak odmaturovat, mít trochu kliku při přijímačkách a pak už to tam nějak přežije a s trochou snahy to dotáhne k titulu. Když chce jít člověk studovat veterinární medicínu, musí odmaturovat co možná nejlíp, mít dost velkou kliku u přijímaček, a hlavně musí být tak trochu blázen, aby tam těch šest let vydržel...

Možná se vám to zdá přehnané, ale mohu to zodpovědně prohlásit, protože jsem si zkusila oboje. Chtěla jsem jít na veterinu hned po maturitě, ale uteklo mi pár bodů a "pro velký počet uchazečů jsem nebyla přijata." Bodejť taky ne, když body z přijímacích testů tvořily jen půlku z maximálního možného počtu bodů a druhá polovina byla hodnocením vysvědčení za čtyři roky středoškolského studia a maturitní vysvědčení!

Hodnocení vysvědčení nahrávalo zejména děckám ze středních veterinárních škol, kde se jedničky rozdávaly za hubičku. Pro gympláky zase byly menším problémem testy, které byly ze středoškolské chemie a biologie, se kterou se veterinární technici setkali tak maximálně v prváku (ale VFU organizovala přípravné testy a tam to mohli všechno dohnat, kdežto vysvědčení za 4 roky si už člověk neopraví).

Nedostala jsem se tedy na veterinu, ale vzali mě na zemědělku v Praze. Ač tomuto ústavu nikdo neřekne jinak než "hnojárna," moji příbuzní si ze mě dělali legraci, že skládáme přísahu na vidle atp., musím přiznat, že se mi tam celkem líbilo. Areál na Suchdole byl rozlehlý, většina budov sice v socialistickém stylu, ale zázemí bylo slušné - dobrá menza, vlastní bazén, kam jsem chodila na tělocvik, koleje s odpovídající kapacitou.

Každý dostal přístup do školní počítačové sítě, byl tam volný přístup k internetu a i zapisování ke zkouškám bylo přes internet. Škola si na své předměty tiskla vlastní skripta, která byla za nevelký peníz k sehnání přímo v areálu. Bylo to takové pohodové - žila jsem si ze znalostí z gymplu, měla jsem brigádu a skripta jsem otevřela až na začátku zkouškového. V pohodě jsem uzavřela první ročník, ale na veterinu mě to táhlo dál a tak jsem to po roce zkusila znovu, tentokrát úspěšně.

Příchod na veterinu pro mě byl jako studená sprcha. Neměla jsem moc iluzí o tom, jak se chovají kantoři ke studentům a co si o nich myslí - už jsem měla nějaké zkušenosti ze zemědělky a tak jsem byla vyplašená o něco méně než moji kolegové. Ale tak zkostnatělou infrastrukturu jsem nečekala. O vstup do PC sítě jsme museli individuálně žádat a bylo nám vyhrožováno jakýmsi šíleným testem počítačové gramotnosti, abychom ho vůbec dostali (nakonec ho zrušili, ale byl prý téměř nenapsatelný, protože nezahrnoval uživatelské znalosti, ale znalosti technické, které skoro nikdo z nás neměl).

Zápis na všechny předměty i na všechny zkoušky byl po staru papírovou formou - dlouhé fronty, hádky mezi zapisujícími se studenty a občasné bitky o papíry s termíny byly normou. Ač areál vypadal zvenku celkem upraveně a některé budovy dokonce moderně, uvnitř to bylo šílené. Učebny a přednáškové místnosti nestačily svou kapacitou, v učebnách byl nábytek pamatující snad ještě Masaryka. Zařízení nebylo o mnoho lepší - stará Tesla a na heslo fungující video byly výdobytkem té nejmodernější techniky...

Na všech normálních školách se daly předměty přetahovat do dalších ročníků. Na veterině ne - stačilo v jednom předmětu neuspět a musel se opakovat ročník - tedy jen neúspěšné předměty (přetahování jednoho předmětu do dalšího ročníku bylo povoleno, až když jsem byla ve čtvrťáku). A když člověk neuspěl ze třech a více, letěl ze školy.

To ale byly věci, ke kterým jsem se propracovala až časem a tak jsem si mohla postupně zvyknout. Nejhorší to bylo se skripty - ve škole sice existuje malé knihkupectví s odbornou literaturou našeho směru, ale stejně tam většina skript už nebyla. Takové kvalitní doporučované zdroje byly totiž kolikrát ještě předrevolučního původu, dotiskem nějakých doplněných vydání se nikdo nezabýval. Takže se vesele šmelilo se starými počmáranými neaktuálními skripty po bůhvíkom a všechny kopírky v okolí školy si mnuly ruce.

Živě si pamatuji na první přednášku z anatomie, kdy nám tehdejší vedoucí katedry doporučil jako studijní literaturu novou drahou knihu (jak se později ukázalo, tak to byl překlad z němčiny, na jehož vydání se podílel), která se pak při studiu ukázala jako naprosto nepoužitelná pro přílišnou stručnost. Dotyčného doktora krátce po začátku roku z vedoucí funkce vyhodili kvůli nějakému skandálu a po nás asistenti stejně chtěli látku v rozsahu staré osvědčené Najbrtovy anatomie z roku 1984.

Dalším šokujícím bodem byla školní menza. Menza pro VFU sídlí asi 10 minut od školy, v areálu Tauferových kolejí, které patří zemědělské univerzitě a veterina tam má smluveno ubytování pro část svých studentů. Její pověst byla při mém nástupu tak špatná, že jsem si na radu zkušenějších raději zařídila kartičku do menzy VUT, která o kousek dál, ale vařilo se tam mnohem lépe. Problém byl v tom, že v rozvrhu nebylo vždy na oběd dostatek času a tak nám nezbývalo než sprintovat nebo zůstat o hladu. To, že přímo v areálu univerzity sídlí kantýna, která vaří hnusně a za stejné peníze jako kterákoli hospoda, nám přišlo jako špatný vtip.

Ubytování na kolejích také stojí za povšimnutí. Přidělování kolejí byla šílená byrokracie, sestávající z dokazování, jak to komu dlouho trvá, než dojede ze svého bydliště do Brna. I tak tu panoval nějaký druh korupce, protože jinak by se nemohlo stát, že student žijící v Brně má přidělenou kolej. Koleje byly dvoje - Kounicovy, které celé patřily VFU, a Tauferovy, které vlastnila zemědělka a VFU měla nasmlouvaná nějaká místa.

Toto rozložení vzniklo proto, že vysoké škole veterinární Tauferky nejdříve patřily, ale za socíku byla veterina včleněna do Mendelovy zemědělské univerzity. Po převratu, po opětovném rozdělení škol, světe div se, zůstaly Tauferovy koleje zemědělce, která veterině nějaká místa milostivě přenechává! Tauferky jsou dělané systémem buněk - dva pokoje, které mají společnou kuchyňku a sociální zařízení. Jsou blíž ke škole a panuje tam celkem normální režim jako na jiných kolejích.

Když přijde člověk ke Kounicovým kolejím, nejdříve se mu zatají dech. Historická budova je zvenku krásně opravená a stojí uprostřed udržovaného parčíku. Při bližším ohledání zjistíte, že je ze všech stran obšancovaná bezpečnostními kamerami. Prvotní dojem, že jste v base, se utvrdí v hale, kde jsou další kamery a při průchodu do jednotlivých křídel budovy stojí kovové turnikety až ke stropu, kterými bez čipové karty neprojdete.

Také při kontaktu s vrátným se asociace s kriminálem neodbytně vrací. Ten po vás totiž bude chtít kolejní průkazku, a pokud ji nemáte a jdete k někomu na návštěvu, tak mu musíte předložit OP, z kterého si opíše vaše nacionále a číslo průkazu. Dále musíte nahlásit jméno navštíveného a jeho číslo pokoje. Návštěvy jsou do půlnoci, a když do té doby nenahlásíte na vrátnici odchod a neodejdete, tak si pro vás vrátný přijde až na udaný pokoj a vyhodí vás. O šťárách, zda nemáme na pokojích nenahlášené spotřebiče nebo, nedej Bůh, zvířata, se snad ani šířit nebudu.

Vtipné bylo, že správkyně kolejí klidně vlezly i do zamčeného pokoje, kde nikdo nebyl, a hrabaly se ubytovaným studentům ve věcech. Pokud našly něco nepatřičného, zavolaly si dotyčného na kobereček, a buď mu strhly body na ubytování na příští rok (čímž prakticky ztratil nárok na koleje) nebo ho z kolejí rovnou vyrazily. Elektrické spotřebiče se musely hlásit a platilo se za ně, ať to byla varná konvice, mikrovlnka, počítač nebo hi-fi věž. Jednomu se pak ubytování na kolejích docela prodražilo, pokud tam chtěl žít trochu jako člověk. Zvířata byla na kolejích povolena až v době, kdy jsem já byla v pátém ročníku. Musela být řádně hlášena a platil se za ně poplatek navíc.

Pokoje na Kounicích jsou dvojího typu - v křídle B jsou normální buňky jako na Tauferkách, ale prváci se tam nemají šanci dostat. V křídle A jsou trojlůžkové pokoje - tři postele, tři stoly, nějaké skříně, několik málo zásuvek, žádné připojení k internetu (to zavedli snad až loni). Záchody a koupelny jsou na chodbě, aniž by byly označeny za pánské či dámské.

V koupelnách to vedlo k častým trapasům a opatrnému sondování, zda pantofle a svršky před sprchou patří dívce nebo klukovi, protože tam byly 3 sprchové kouty a nikde nebyl závěs! Také kuchyňky, které byly dělané systémem jedna pro dvě patra, byly pozoruhodné. Celkem prostorná místnost, v ní jedna pracovní linka se dvěma zabudovanými keramickými deskami a dřez. Jediným dalším zařízením byla přenosná trouba, která věčně nefungovala, nebo si jí někdo prostě odnesl na pokoj a ostatní se mohli jít klouzat.

O tom, že díky staré elektroinstalaci věčně vypadával proud, a to i na několik hodin, a že mi jednou v pokoji spadl kryt od zářivky málem přímo na hlavu, se zmiňuji jen pro dokreslení celé situace. Na celé koleje byla jedna maličká společenská místnost s jednou televizí.

Později byla otevřena ještě počítačová místnost v přízemí, ale to už jsem tam dávno nebydlela. Přímo v Kounicových kolejích sídlil studentský klub, takže obyvatelé pater nad klubem měli velké problémy se spánkem. Také dveře do pokojů nebyly zrovna zvukotěsné a tak se noční hulákání rozjařených studentů neslo chodbami a velice přesně hlásilo, kdy tentokrát v klubu zavírali.

Celé Kounicovy koleje mi připomínaly zlatou klec, ve které sídlí obyčejný vrabec - zvenku krásné a nedobytné, ale uvnitř nic, co by za tu ochranu stálo...

Lucie Veselá (Lucka)