21.5.2024 | Svátek má Monika


ČLOVĚČINY: Hlášení z Berounky

18.9.2006 1:01

Předesílám, že to byla dovča nevšední a na zážitky jakéhokoliv druhu bohatá, i když náš chlupatý štěkavec tentokrát zůstal doma, v péči starší dcerky. Cestovali jsme vlakem přesně tak, jak je to u naší rodiny už od počátku jejího vzniku zvykem.. K vlaku nás Hokin musel doprovodit osobně, aby pochopil, že tentokrát ale opravdu odjíždíme sami, bez něj. On tu však musí zůstat jen s "náhradní" paničkou.

1. den - sobota
Již cestou do Plzně jsme poznali, že naše dovolená nebude mít jen tak ledajaký, nudný a šedivě nezáživný průběh. Měli jsme již notný kus cesty za sebou, když odbilo poledne. Seděli jsme již v pořadí druhém vlaku a uháněli vesele k Plzni. Tu mne však popadl docela nezřízený hlad a mlsnota. Vybalila jsem tedy z batohu"svačinooběd" pro sebe i pro svého Jiřího. Když tu se náhle stalo to, co by mne ani v tom nejhorším hororovém snu nenapadlo. Dovolená na Berounce - mlok

Chutě jsem se zakousla do rohlíku se sýrem, avšak má jednička vpravo nahoře nápor "gumového" rohlíku nevydržela. Rozhodla se, že za ty dlouhé roky bylo kousací služby dost. Usmyslila si, že tedy ona se mnou na Berounku nepojede!!! Rozlomila se na několik dílů jako skořápka ořechu v louskáčku. Část zubu zůstala v tom nešťastném rohlíku, něco málo ještě zbylo v dásni, zatímco další díl řezáku se vydal nezadržitelně na pouť do nenávratna.

Ale co teď?! Babo, raď!vždyť si přece nenecháme zkazit hnedle první hodiny naší dovolené! V hlavách nám to šrotuje a zrovna hučí na plné obrátky, až se z nich kouří, zatímco "vávra" i bez lomcovákova pobízení ujíždí k Plzni.

No, to jsem tomu dala na zadel!! Vypadám jak předškoláče tojefuče a v puse mi po zubu zbývá jen velká díra. Muž se nezřízeně baví na můj úkor a přepečlivě prohlašuje, že s touhle ježibabou určitě vydrží i celý týden. Jen abychom na Berounku jeli a dojeli. Já se na tohle hrdinství zrovna necítím. Nic mne sic nebolí, jelikož zub byl už dávno mrtvý, ale ten výzor mne přímo děsí. Jiří jen suše glosuje a fotí.

Mám už skoro po náladě, když mi náhle svitne naděje. Jedeme přece do Plzně. Tam musí fungovat pohotovostní dentista, který mi určitě pomůže a můj otřesný vzhled promptně upraví do normálu. Uklidňuji se tou bláhovou představou a cesta pokračuje. Na Plzeň, Vávro, na Plzeň!!! 

Po příjezdu vede naše první cesta do informačního střediska. Zjišťujeme, kde je zubní pohotovost, kupujeme telefonní kartu, voláme a letíme tam jak tryskáče na raketový pohon. Náš vlak do Roztok ještě určitě stihneme, je to jen kousek od hlavního nádraží!

Ale běda!!! Má naděje na normální vzhled sklapla ihned na prahu ordinace. "Tady je, paní, jen pohotovost. Ne normální obvodní zubní. My vám nepomůžeme. Můžeme jen zabrousit ostré okraje torza, abyste si neodřela jazyk," slyším jako ve snu doktorův hlas. S protaženým obličejem a zničenou iluzí sklesle opouštím pohotovost. Ale to přece nejde! Takhle chodit celý týden?! Hrůza a děs!!!

Náhle mne napadá další geniální myšlenka. A už ji zas bezhlavě realizujeme. Vyhledat další telefonní číslo! Voláme na zubní kliniku na Lochotíně.. Bere to službukonající lékařka a dává mi jakousi mlhavou a liknavou naději. Takže Jiřího kolo a naše batohy putují do úschovny zavazadel. Úprkem na tramvaj směr Lochotín. Netrpělivostí se celá chvěju, ale přesto běžím jak o závod. Jde mi přece o to-vypadat normálně!! Na Lochotín dorážíme zbrocení potem.

Zubařka sice po delším čekání přichází, ale její odpověď mne taky úplně konsternuje a dorazí. Prohlíží zubní trosku pečlivě, ale pak rezolutně prohlašuje totéž, jako zubař na pohotovosti: "Nelze s tím dělat nic! Budete muset takto chodit nejen o dovolené, ale možná i celý měsíc, než vám váš zubař zhotoví čep a nasadí korunku." Je vymalováno. Dovolená na Berounce - buk

Náš vlak do Berouna je v prachu, další, ale poslední spoj pojede až za několik hodin. Takže: vizáž-nevizáž, jde se na pořádné jídlo. Do Roztok snad dorazíme ještě dnes. Konec a basta. Chci- li na Berounku, musí mne řeka poznat takhle bezzubou. Jedeme, kašlu na všechno! A taky jsme jeli a dojeli. Nemohli jsme ale cestou do Roztok tušit, jak dramatické "ántré" nás v nich samotných ještě očekává.

Vystoupili jsme totiž z vlaku po 22. hodině, za černočerné tmy. Tohle byl poslední vlak, který nás dovezl do Roztok a odjel do Rakovníka. Žádným jiným, ale ani opačným směrem už další vlaky do rána nejedou.do úplně stejné tmy se noří okna roztockého nádražíčka. Temnota , klid a zcela liduprázdno!!! Napadá mne okamžitě: To budeme dnes nocovat pod širákem?

Oba doslova hulákáme před nádražím jako pobudové a dožadujeme se služby a vydání klíče od ubytovny. Odpovědí je nám pouhá n ozvěna našich hlasů. Náhle se rozsvítí okýnko nad dopravní kanceláří. Za sklem se zjevuje tvář starého člověka.

Ale on s námi nechce mluvit, bojí se našeho vzhledu i řevu . Přes zavřené okno se s námi domlouvá. Konečně máme kýženou informaci!!. Nepřetržitá služba na stanici je dávno zrušena, ale výpravčí bydlí nedaleko. Naděje svitla a nebyla planá jako ty moje z dneška. Za chvíli už máme klíče a můžeme bydlet. Napětí dnešního podivného dne na nás dopadne, takže zalézáme rychle do bleskově připravených pelíšků a usínáme skoro zimním, ale věru zaslouženým spánkem.

2. den - neděle
Mlhavé a plačtivé ráno jakoby vyjadřovalo svůj zármutek nad mým zjevem. No, to zase máme smůlu, napadá nás oba při snídani. Já skoro bulím do kafe, Jiří jen mlčky polyká, když tu se najednou mlha smiluje, zdvihá se. Už je vidět i nesmělé sluníčko. Paráda,!!! Roztoky nás vítají usměvavě a přívětivě. Co tedy dnes podnikneme, když bude takhle hezky? Rychlá porada a plán je hotov. Jde se pěšky! Projdeme si školní naučnou stezku a uděláme okruh, abychom se nevraceli stejnou cestou. Foťáky a dobrou náladu bereme s sebou a razíme. Stezka září novotou svých zastavení a my se díváme kolem sebe zas jinýma, už veselejšíma očima.je sice stále dost vlhko a syrovo, ale neva!! Jít se dá dobře.

Tu náhle potkáváme první překvapení . Přímo po naší cestě se neohrabaně štrachá rozespalý mlok skvrnitý. Honem fotoaparát! Taková vzácnost se jen tak ve dne nevidí. Ale mlok nechce stát. On chce spát a nemá na naše tajtrdlíkování náladu. Přece není fotomodelák! Několikrát ale milého mloka vrací z listí na cestu a Jiří fotí a fotí. Nakonec se obojživelník rozhodne zmizet do skulinky mezi kamením. Má smůlu - je vidět a zase se musí fotit. Díky, mloku, za pózování. Jdeme dál.

Překvápko další? Čeká tady blízko. Ano. Tohle jsou přece buky a na nich je vidět nádherné tojefukovy paraboly!!! Foťák v rukou Jiřího pracuje stále a on se snaží vyfotit detail parabol. Povedlo se a jdeme dál. Ani tady si přístroj si neodpočine. Taková krásná a zvláštně rostlá pýchavka, ta chce taky obrázek. Cesta šplhá do velkého kopce mezi skalami a podél potůčku s moc krásnými minivodopádky. A zas pěkné podívání!! "Honem, snímeček té krasavice," prosím Jiřího a on zas leze po kolenou, aby mému přání vyhověl. Taková ztepilá bedla vysoká se hned tak nevidí. A jaký krajkový klobouk si do té rosy nasadila!

Cestou ke vsi Velká Buková fotí Jiří další zajímavost. Cosi podivného napadlo a skoro sežralo celé pole kukuřice. Pak ještě několik snímků zvláštní kapličky ve vsi. Tak se naše cesta odvinula až na konec klubka. Ještě honem urvat pár bedel, klouzků a holubinek trávozelených a mandlových a domů!! Dorážíme skoro za šera. Já vařím bramboračku, Jiří ještě jede na kole do stánku pro kus chleba a taky vyfotit některý ze svých zamilovaných vláčků. První den je za námi. Co zítra?. Uvidíme ráno - jak bude.

3. den - pondělí
Vyhrává kolo. Musím si ho sice půjčit, ale stezka do Rakovníka je lákavá. Ráno je jak vymalované a jede se. Dětičky jsou ve škole, stezka je liduprázdná. Počasí skvělé a naše nálada stejně dobrá. Do Rakovníka dorážím sice hodně pozdě, ale aťsi. Já kolo víc tlačila do kopce, než se na něm vezla. Zpátky do Roztok ale jedeme vlakem. Obě cesty "kolmo" by byly nad moje síly. Dovolená na Berounce - Křivoklát

Oba jsme v neděli v chytili v lese klíště a samozřejmě zapomněli vše potřebné doma. Takže koupit septonex a kleštičky na vytahování. Při čekání před lékárnou jsem několikrát a značně vesele pozdravována skupinkou kolemjdoucích houmelesáků. Jejich chrup má obdobné vady na kráse jak ten můj. Jen do jejich ošuntělosti mám naštěstí daleko. No, to je krása!!

4. den- úterý
Jedeme do Měšic u Prahy osobně poznat známou z internetu a při té příležitosti dopředu oslavíme našich společných 25 let manželství. Bude slavnostní večeře v Café Karlín. V únoru jsem totiž vyhrála v rozhlasové soutěži poukázku na večeři v hodnotě 1000 Kč, takže ji hned projíme ve třech. Zvu na naši minioslavu svého pražského bratránka a společně strávíme moc pěkný večer. Zavzpomínali jsme na sestřičku Evu a na mé rodiče. Sice trochu smutné vzpomínání, ale den se zdařil a bylo i docela pěkné počasí.

5. den - středa
Chci jít na houby. Prý rostou, ale je to hodně daleko. Vydáváme se nazdařbůh. Šplháme jak opice vzhůru do krpálů nad řekou, cestou plnou drobné kamenné suti. Já se jen v duchu modlím, abych se tudy nemusela do údolí Berounky vracet. Jsme už hodně vysoko a stále ještě není po normálním (houbovém) lese vidu ani slechu. Nakonec přece po zdolání krkolomného stoupání na les narážíme, ale kufrujeme. Pořádně a několikrát. Vracíme se třikrát z míst, kde skončila naše naděje na nalezení cesty do údolí společně s koncem normálně vypadající cesty. Hrozí, že se z lesa do tmy nevyhrabeme

Ano, padám už únavou a jistojistě vím, že mne návrat do údolí, skoro za tmy a po té kamenité suti opravdu čeká a nemine. Brrr, hrůzná představa!! Horší je tvrdá realita! Skoro nevidím kam šlapu. Je už šero. V rukou třímám dvě pořádné hole, s nimiž se opravdu silně vzpírám těžkému terénu. Jiří mne jistí, ale já spoléhám jen na hole a svoje ruce. Ach, jak jsem servaná! Bolí mne celý člověk už nyní. Což teprve ráno, až se všechna námaha ve svalech rozleží. To tedy bude noc, ráno a den. Dovolená na Berounce

6. den - čtvrtek
Noc byla fakt děsná. Ze strachu jsem při sestupu šponovala všechny svaly a teď jsem jak přejetá parním válcem. Ráno sice vstávám, ale stávkuju a odmítám kamkoliv jít. Musím odpočívat, takže Jiří mne opouští a jede si fotit vláčky. Já čtu, pozoruju a krmím vločkami pár červenek a nechávám si vynadat od kosa, jemuž je moc divné, co tady vlastně chci. Mám být pryč a nerušit. Jdu se projít ke splavu. Začíná zde trénink na divoké vodě. Sedím a hledím jen tak na řeku a je mi už líp.

7. den - pátek
Jde se na Křivoklát. Lesem a po cestě je to i moc pěkná vycházka. Na hradě je však pusto, liduprázdno a taky docela smutno. Vracíme se jinudy než obvykle a tak se cesta trochu prodloužila. Končíme na vynikajícím pozdním obědě u roztockého jezu. Zítra musíme domů, takže se ještě vyráží na vyhlídkové paraplíčko. Ke snímkům z Křivoklátu přibývají ještě snímky Berounky. Letos byl pobyt nějak krátký.

Ani jsme se nevydali k rozvědčíkovi a na Bránov. Ten domeček věnovaný památce na Otu Pavla a jeho vzpomínkám na přívoz funguje plně jen přes léto. Škoda. Snad příště nashledanou. Večer balíme, opékáme na ohýnku ještě kousky kabanosu, abychom měli vzpomínky voňavé kouřem tohoto ohně, uklízíme po sobě všechny používané místnosti, a smutně se jdeme rozloučit s večerní Berounkou. Zítra musíme už domů, ale nashledanou příští podzim, ty nádherně stříbrná a romantická vodní kouzelnice.

A úplně poslední den - sobota
Dopoledne uzavíráme celý objekt, bereme svá zavazadla, odevzdáváme klíče v dopravní kanceláři roztockého nádražíčka a smutně se loučíme. Nasedáme do vláčku směr Beroun a pak domů. Sbohem, Berounko. Snad příště stačíme uvidět zase více. Je tu tak krásně. Však my se sem vrátíme. A ty na nás určitě trpělivě počkáš…

Lenka Svobodová



KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !