"Dobrou."

"Dobrou."

..........

"Slyšelas to?!"

"JO!!"

"Co to bylo?"

"Jak to mám asi vědět, nechceš mi říct?"

"Jako by tam něco pobíhalo..nade mnou. Jdu k tobě!"

Slezla jsem z palandy o patro níž, nacpat se ke své stejně vyděšené kamarádce. Jistě by bylo zajímavé zůstat nahoře a zkoumat, co mi 20 centimetrů nad hlavou dupe a škrábe, ale ve čtyři ráno mi ten nápad nepřipadal až tak úžasný.

Bylo léto a my přespávaly samy na naší chatě pod Medníkem. Dny byly teplé, slunečné, kytky zpívaly a ptáci usychali. Nálada nemohla být jiná než optimistická. Jenže když se probudíte uprostřed noci, jste šestnáctiletá holka sama s kamarádkou v chatce a NĚCO vám dupe po střeše, vaše imaginace pracuje naplno.

"Berkies... Beruší... BERUNO!" moje bíglice otráveně zvedne hlavu, podívá se na mě s výrazem "ty mi můžeš..." a zase se v pelechu zavrtá.

"No tak hlídej přece! Štěkej! Hele, granule, podívej, hlídej!" Chrlím na ní povely, ale s ní to ani nehne. A nad našimi hlavami něco pořád neúnavně pracuje.

"Myslíš, že jsou to krysy?"

"Krysy ve střeše? To se mi nezdá... a vypadá, že tohle je..." poslední slovo skoro zasípá "... větší." Okamžitě se mi vybaví příšera z japonského filmu Gappa, jak si pochutnává na dřevěných krovech.

V tu chvíli se do dupotu začne ozývat tenké mňoukání.

"Kotě?!" Řekneme obě najednou.

"Šmarjá, nakonec to bude nějakej šílenej laboratorní hybrid ála chupacabras!"

"Zní to, jako by něco stěhovali." Poznamenám. "Zrovna dneska jsem četla v Premiere rozhovor s hercem Kevinem Spaceym, že ve tři ráno stěhuje nábytek... Třeba umřel a takhle nám to dává najevo. Nebo se reinkarnoval do podoby bůhvíčeho, co nám teď rajtuje v chalupě."

Uvažovaly jsme ještě nad spoustou bizarních možností, když všechno utichlo. Přepadla nás znovu únava, vrátily jsme se do postele. Oči se mi klíží, ale z ostražitosti koukám po stropě. Je tam pár děr a jedna... zvětšila se? Má nějaký jiný tvar... jako by z ní něco trčelo. Hlava!

"Myš!" Zařvu. Očekávala jsem následující: Kamarádka sebou trhne a myš zdrhne. Ale kdepak. Kamarádka okouzleně pronesla: "Jéé, fakt?" a myš, místo aby se vypařila, jen líně pootočila hlavu naším směrem. Skoro nás hypnotizovala pohledem. I v tom nočním šeru její oči zářily. Uklidnilo nás, že bazilišek nám nehrozí a za chvíli jsme usnuly.

Když jsem se druhý den po snídani na zahradě vrátila do chaty, málem mě kleplo. Po skříňkách se tam proháněly dvě chlupaté kuličky a ve chvíli, kdy mě zaregistrovaly, strnuly a zdrhly zpátky do bezpečí. To nebyly myši. Kdepak.

Tihle byli větší, s kratším čumáčkem, packy měli jako opička mirikina a velké oči nočního zvířete. Plši jsou to. Nadšeně volám babičce, jakou krásnou potvůrku to na své chatě má, ale nesetkám se s nadšením.

"Vždyť nám to zdemoluje chalupu! Musíme se toho zbavit!"

To tak, babi. Už je to druhý rok, co Kevin a Mr. Spacey, pojmenovaní podle onoho herce se stěhovací mánií, spokojeně obývají naši střechu, pravidelně "vybílí" ořešák a v noci se občas houpají ve větvích a piští. A nějaké odpuzovače a Bleskem podporované "odkrtkovávače" jsou na ně (k mé velké radosti) krátké.