23.6.2024 | Svátek má Zdeňka


ČLOVĚČINY: Fandova cesta na Moravu (3)

7.4.2008

Ale děda se strejdou jsou někde až za náma? Jenže už dojíždějí, tak se všichni podělí o zavazadla a naše packy. A rozloučíme se se strejdou, on už si jenom popojede přes ulici, kde se ho už určitě nemůže dočkat teta Lenka, která je hodná a rozumí zubům, tak mi vždycky dá dobrotu. Oni nemají žádné děti, já jsem jim to ale už doporučil, že jim s dětma nebude smutno, tak aby o tom přemýšleli. Že jestli neví, kde se objednávají, že máma to ví. - A v zádveří se s a m o rozsvítí světlo, a další dveře - a v ý t a h , jé!

To teda nemá v Počernicích nikdo. A teď se můžu osvědčit: Mami, dávej pozor na Zuzku, já ti to k dědovi stisknu a budu dávat pozor, neboj! - No kdybych tě neměla, Fando! řekne máma. Podívej, čtverka - řeknu já a stisknu ji - a najednou dveře letí dolů, a vůbec to nejsou dveře! A čtu nahlas všem velké číslice na okýnku těch ujíždějících dveří. A už hlásím: Čtyří - zastavit! DĚDA! a už jsme v předsíni a všude je moc věcí a postýlka pro Zuzu a Zuzu v sedačce a všecko pro holky a pro skoroškoláka, no co myslíte. Děda to nemá.

A já ale hned pomalu projdu velkýma otevřeným dveřma do velkého pokoje a jdu dál, a místo druhé stěny jsou samá okna a jedno okno jsou dveře, a jdu až na b a l k ó n, a tam se zastavím a stojím a hledím... Protože minule když jsme tu byli, byla už tma, v pokoji taky, najednou na mě z těch všech oken svítilo a zářilo a blikalo celé město a šel jsem pomalu ven, k zábradlí - a na tmavých kopcích naproti zářily červené světýlka na věžích, a nahoře na komínech, a uprostřed obrovský mrakodrap s rozsvícenou terasou, dole byly pásy světel a některé se posunovaly, a nad tím spousta hvězd a měsíc zářil jak talíř - já jsem musel sepnout ruce a pootočit se k dědovi, stál za mnou, a zašeptat: Dědo - to je - to je - nejkuásnější věc co sem v životě viděl - ! A pak jsme se s dědou jenom drželi za ruce a nic jsme neříkali a dívali se...

A teď to všecko bylo ještě za světla. Tak jsem to srovnával a ukazoval Verče, a vzadu v pokojích chystali nocleh pro nás: my s Verčou a mámou na l e t i š t i v tom pokoji, co do něj září město, a táta se Zuzčinou postýlkou za kuchyní. A děda půjde do své pracovny, kde je krásná tmavozelená p a t r o v á postel se žebříkem! - a představte si, kdo na ní kdysi spával, to už jsem si zjistil: máma a strejda, když byli jako my!! To je divné na světě: napřed bydleli tady - a teď máma s náma a strejda s tetou: to teda náhodou vyšlo!! Ani nemyslet, že bysme se třeba nemuseli vůbec poznat!

A že se už máme jenom osprchovat, ale děda prosadil, že můžeme do vany: tam na nás čeká žába a člun a různé plavací hovadinky, a my si objevíme a dáme do vodičky pěnu. A až je celá koupelna mokrá, vstaneme a zabalíme se a jako bedulíni přepadneme mámu s tátou. Na letišti si zababůlaní pod peřinu vyprosíme zas další dědovo vykládání o hrůzách, co způsobovali rodičům Špenátka a Bomášek, a tetelíme se radostí nad těma vlizdohájkama - pak ovšem přijde máma a řekne:

Tak dětičky - v podvečer tvá kuřátka co k slepici kuřátka - já už du taky, sem k vám, a dědeček už l a s k a v ě taky půjde k sobě, že? Zuzanka už je v limbu aji s tátou! - Dobře jim tak, řekne děda - Dobře jim ták - ! křikneme my, a honem se ukryjem pod peřinu - v tom zářícím pokoji s tolika krásnýma věcma všude kolem, prostě u dědečka. - A ráno ho přepadnem v té patrové bydlicí postýlce, a je. A pak jedeme zpátky...

Fandovo vyprávění zaznamenal Jakub Sinderhauf (dědeček)

 

JakubS