23.6.2024 | Svátek má Zdeňka


ČLOVĚČINY: Fandova cesta na Moravu (2)

28.3.2008

No jasně, to je jasné přece, děda mluví jako my a strýc Jirka a celá jeho rodina i s mým bratránkem, už opravdovým školákem Kubou. A ti jsou v hlavním městě té země, jak je tady Praha, a je tam taky veliká hora a ní obrovský hrad. A jako my jsme v Počernicích, oni zase - to ale si budete myslet, že si vymýšlím: v Ž a b o v ř e s k á c h ! Ale my jsme teďka vůbec nejeli hned za nima ani za dědou, ale někam, kde jsme vůbec ještě nebyli: do velikých hor, kde má velikou slavicí chatu d ě d ů v b r á š k a !

No to je teda divná věc, že dědečci a babičky taky mají brášky a sestřičky - ale vlastně druhý děda má taky brášku, zas pod Krakonošovýma horama. Co jsme tam byli loni a já jsem pořád chtěl vidět Krakonoše, bych ho přece poznal podle té televize! Jenže, říkal táta, asi jsme dělali rámus nebo co - nic. To mě ale na něho, teda na Krakonoše, velice mrzelo. Nenapadne ho, že se na něho těšíme? Rá-mus - copak je nějaká plachá srnka, nebo co? To asi táta neuhodl. Ale on si to myslí.

To ale není jako když jedou samí dospěláci, co myslíte! Ti se natlačí a hotovo dvacet. My musíme mít vzadu napřed t ř i ! sedačky, a do nich teprv postupně nalezem. Teda Zuzu se tam musí vsadit, ale už má z toho pojem, protože já jí přitom pořád vysvětluju, že my budem taky, uvidíš, Zuzu, a vedle tebe! Budem tady všichni uvázaní, to jináč nejde. Za dědečkama se jede jenom s uvázanýma lidma i holkama i miminama, to tak je na světě, víš? A ona pochopí, to já vidím.

Ale říkal jsem mámě, ať už ale neobjednávají další mimino, že by už nebylo kam dát v autě! Napadlo vás to? - říkal jsem. Aha - vidíš! No toto - ještě žes mi to řekl, ještě že to někoho napadlo! řekla máma a dala mi p u s u . Vidím, že už promýšlíš všecko jak školák. No dyť jo! Všecko jim říkat...

Tak jsme vyjeli a jeli a jeli. A pak byly okolo už samé vysokánské modré hory s lesem a pak se dojelo po strašně strmé a drncavé cestě k chalupám pod lesem a odvázali nás a už tam byl pán s šedým knírem a smál se a volal: Tož vitajte u nás, Pražáci! A to byl ten jejich děda, bráška našeho, a s jeho babičkou. A hned moc dalších lidí a velkých dětí a najednou velký úplně černý pes vysoký jak já přišel, oňuchal mě, ostatní, olízl mě a klidně se vrátil za tím dědou. Ale vrtěl hrozně ocáskem, a to já vím - to je dobré. Volali na něho: Týno! To jsou kamarádi! Tak jsem poznal, že to je psí holka. Fakt už můžu klidně do školy.

Ale já jsem jenom čekal, kdy ze svého města přijede náš děda se strýcem Tomášem, co budu jako on, až budu velký. Kuba v Brně to chce taky, jasně, no jak by někdo nechtěl být policajtem a dávat loupežníkům k l e p e t a ?! Ale to nejsou račí! Tak oni říkají poutům, aby nemohli ti darebáci někoho praštit. Ts. To by chtěl každý, mít strejdu policajta, jenže to máme z celé školky jenom my! - A už vyjíždělo nahoru jiné auto, a děda se chechtal vedle strejdy šerifa (to znamená: policajt, který může v š e c k o ) skrz sklo a dělal na nás dlouhý nos a rozplácával ruku a nos na okno, a my s Verčou: Hurá, hurá! A bylo. A už nás vyhazovali do vzduchu, každý jednoho po druhém.

A jenom se nám trochu uvolnily ruce nohy z té spanilé jízdy (jak říká táta), tak jsme se jenom podívali z terasy na ty obrovské hory, a vzadu najednou jedna nejvyšší ú p l n ě b í l á ! a už mě děda, on dobře ví, jak mě hrozně berou obrovské výhledy, vzal na zábradlí a ukazoval: To jsou B e s k y d y , víš, a ta běloučká špička až do nebe že je lysá, říkali. Aha, nic tam neroste, je tam pořád sníh, tak asi musí být pořád lysá, to já chápu. - A hned, že půjdeme kolem jiných chalup a stromů a přes potoky do hospody N a Ž a b á r n ě ! Tak jsme se tam dali nést dědečkama a strejdama.

No a když tam ten náš průvod došel, byla tam žába už venku, a v předsíni a potom na každém okně nějaká na květináči a všude. Hned jsme jich všude napočítali dvacet dva! Ale ani jedna živá, to dá rozum. Přece živé žáby se nemůžou plést pod nohy paní hostinské, když nosí jídla: pro talíře by je neviděla! A my s Verčou jsme si hned zajistili místa z obou stran dědy. A Verča vklouzla pod stůl a začala lidi strašit ťukáním na nohy a boty. No to bylo o i n f a n t a (říká děda)! Oni sedí - a najednou: ťuk ťuk! Ale radši ji pak vytáhli.

A Zuzu půjčovali jeden druhému, předávali si ji a ona hýkala nadšením a říkala jim brmbrmbrm, a ten děda říkal: Teda holka, z toho budeš muset po čase vyrůst, sedat s takovým ajfrem chlapům na klín! Ale to nejsou žádní chlapi náhodou, to je všecko vlastně naše rodina, a ona to pochopila. Ona mluví jenom svou řečí, ale pochopí moc dobře co se po ní chce. A děda a máma umí trochu tu řeč, a děda jí dovede vykládat miminěcí anekdoty, a když skončí, ona se začne zalykat smíchem a počurá se. A to mě mrzí, že my nerozumíme, co jí říká. To je jenom mezi nima.

A my jsme řekli, že nechceme teplý perník se zmrzlinou navrchu, jenže když to paní hostinská donesla dědovi, hned mu z toho tajně z obou stran ubývalo - on totiž neviděl, že vždycky mu jeden řekl: Dědo! Na mě se dívej! a druhý honem šup sebrat na lžičku a do pusy! a pak zas opačně. My jsme hrozní loupežníci a už i Verča je Verča dcera loupežníka.

A když se průvod vrátil na tu chatu, zase jsme jenom jedli a pili a schovávali se a dělal se veliký oheň a potom že konečně pojedem k dědovi do Zlína! Ale v autě jsme vzadu z toho všeho usnuli - uáá...

Dobrou!

Zaznamenal: Jakub Sinderhauf, dědeček

 

Jakub S