Máme tvrz, kde jsou různé zajímavé věci a výstavy, a nádraží s opravdovýma vlakama! a hlavní ulici s cukrárnou a obchodem s hračkama a vším a rusalčí rybníky a krásnou školku a velikou velkou školu a nádherné divadlo, kde se hrálo o Kubulovi a Kubovi Kubikulovi a je v něm cukrárna, a parčík hned u nás a druhý u školky a všecko. (No ve Zlíně je cukráren moc a maminka říká, že těm se nic u nás nemůže rovnat - to se časem všecko prozkoumá!)

Takže nejsme žádná Praha, do té se jenom jezdí a to vůbec nemusím. U nás je všecko. A všude zajímavé tajemné ulice se samýma domkama v zahradách, a tam jsou moji kamarádi ze školky a někde třeba taky psi, a krásné stromy, keře, bazénky a všecko možné. Třeba najednou stádo jelenů co se jmenujou daňci! Svět, teda Počernice, je velikánský a ani ho nikdy asi celý nepoznám.

Ale je ještě větší svět všude kolem, a tam nás může dovézt autobus, a potom metro, tajemné vlaky pod zemí, o kterých nikdo neví a najednou vyjedou a skřípou a my můžeme do nich. A jsou tam jezdicí schody, to můžu pořád, ale to se nesmí na nich zůstávat, to se lidi zlobí. Anebo s tátou a mámou autem. To bydlí u nás v garáži a my bydlíme v krásném obrovském domě, který má přízemí a ještě nahoře poschodí, do kterého se jde po dřevěných schodech, co se na nich tak nádherně dá dělat bouřka, že potom máma říká: děcka, já se z vás jednou zblázním.

A pak tam bydlí spousta rybiček v obrovském vodním domě akváriu, ony nemůžou být na vzduchu, to dá rozum. A v hlavním pokoji pořád křičí chůvičky, ale to nejsou lidi! To jsou malincí barevní ptáčci. Ona byla dlouho sama, ta chůví holka, a byla strašně smutná. Tak máma s tátou dali na dědu, co do nich pořád klavíroval jak že k tomu přijde, a najednou dovezli kamaráda. Jé, a ti si teď pořád povídají! A mají pro sebe domeček, z kterého všude dokola na nás vidí a my na ně, a jmenuje se klec. Aby jim nebylo smutno.

A okolo našeho sídla je velikánský trávník, kde se dá běhat a stavět sněhuláci a vyvádět a lovit tygry a chobotnice a chytat slony a mravence a pěkně se zaprasit a vůbec. Protože je tam taky kousek úplného lesa, kde se sotva projde pod větvema a pak n i k d o neví, kde jsme!! A může máma volat jak chce: Klucííí, kde jste? Konec lovu, večeře! - tak my s dědou se jenom chechtáme a podíváme se pirátsky na sebe a uděláme pssst! - no ale radši se hned ozvem, co kdyby pak nezbyla večeře. Honem schováme do tajných úkrytů pušky samostřílečky a švihací lovecké hůlky a honem po schodech do kuchyně!

A taky máme na zahradě skluzavku a pískovišťátko a ořech a jabloně a houpací lavičku a normální houpačku a růže a smrky a magnólii a stůl a venkovní židle a hydrant s hadicí a to je úplně nejlepší, když se otočí tou páčkou a najednou za váma někdo začne křičet Ježíšmarjá! Já jsem celý mokrý, kdo to zas pustil?! O k a m ž i t ě to zastav! A já se vždycky přiznám, protože mě stejně už vidí. A ten postříkaný pak jenom kroutí hlavou a říká: Kolik máš roků? Je to možné? A jde se převléct. A mě je to moc líto a začnu plakat, ale pak zas někdo přiběhne a přivine mě k sobě: ale no ták - dyť sme to přežili, né? To se usuší! a dají mě pusu, a je.

A je tam bazének a to je teda něco. Tam se nejlíp hraje s mámou a dědou a Verčou na bomby a to asi nikdo za plotem neví, co to je, když slyší samé vytí a křičení a padání do vody. To je ukrutně krásná hra a vynalezl ji taky děda, a máma říká: to sis na sebe ušil bič, co? (Ona někdy tak divně mluví, přitom žádný bič ani nemáme - to tak prostě dospěláci dělají, časem to prý pochopím.) A je tam krmítko, co nám loni dal na návštěvě jeden strýc v dědečkově městě na Moravě. A my jsme ho u nás jenom hned sestavili a bylo. Teda né toho strejdu, to krmítko. A tak tam chodí sýkorky a kosi a vůbec. Teda chodí: nechodí, oni umějí lítat, to je teda věc. To bysem chtěl taky. Ale oni prostě musí lítat, jinak by je požraly kočky. Tak jim nic jiného nezbývá, to dá rozum.

Tenhle děda teda je u nás jenom někdy, to je strašná škoda. No ale zase my někdy jedeme za ním, aby si nás užil. To je totiž strašlivě daleko - no ale chválabohu je už vynalezený telefón, to je úžasný vynález, když je nám po někom smutno, tak řekneme mámě a ona udělá ťuk ťuk ťuk a pak uslyšíme: Haló? Dědó, to sem já, Fanda! A už jsme spolu aspoň na dálku. A ovšemže hned přiletí Verča začne křičet: Dědulo bambulo! Děda běda! Huá děda! No to už jsou holky, ach jo.

A pak mám ještě dědu a babičku v úplně jiném městě, kde je veliká řeka a most a hrad, a ještě jednu babičku a dědu v Teplicích, ale oni tam snad nikdy nejsou, my jedeme dycky dlouho úplně jinam do veliké vesnice s obrovským prázdným zámkem, co mu dřív tenhle děda šéfoval,a rybníkem, a tam je veliký barák a oni jsou v létě najednou vždycky tam. To je taky jako naše chata, když táta je jejich vnuk. Tomu už rozumím, už přece mě vzali do školy! Ale stejně je to divné na světě a složité - když my s Verunkou a se Zuzu jsme vnoučci některých dědečků a babiček, a táta je vnuk zase jiných... ale tolik dědečků a babiček a strejdů a tet, to je krásné. Někdo nemá nikoho - to musí být pořád asi smutný!

A ten veliký kamenný dům v té vesnici na severu patřil kdysi dávno v pravěku nějakým lidem, co se jim říká Němci. Nevím co to je. Ale oni že před hodně rokama zase přijeli z jiné země, kde teď jsou, a přišli za dědečkama a jestli si ten dům můžou prohlídnout, že ho postavil jejich tatínek. A že to byli taky zrovna takoví dědečci. Jasně, řekl děda teplický, pojďte! Já sem rád že vás poznávám. Je to krásný dům, a my ho taky udržujem! A skamarádili se a poplakali spolu a babička že řekla, že šak můžou zase přijet kdy budou chtít, a teď jsou kamarádi.

Verunka je moje sestra, už má čtyři roky, tak se s ní už dá velice dobře hrát, už je to trochu člověk a je s ní legrace, a strašně ráda se chechtá. Byla dost dlouho velice svéhlavá (jak říká máma), ale najednou je to kámoška, a jsme tandem (říká táta). Zuzu je ještě miminko, ale už né úplné: už velice rychle šprtá po všech čtyřech a po nábytku vyručuje, že stojí, a hýká nadšením a povídá leccos, ale nikdo jí nemůže rozumět, protože to je jenom: mamamamatata grrrrlelele ííí! brm brmbrm. A my se o ni velice staráme a hlídáme ji a hrajeme si s ní její miminěcí hry a jsme pyšní. To nemá každý, takovou miminěcí sestřičku, tady to nemá vlastně ve školce nikdo!

Tak o naší velké cestě na Moravu, co jsme se z ní teď vrátili, až příště. Než jsem vám představil svůj svět, je dávno noc. A v noci se musí spat a hotovo dvacet, kruťaj brko! - říká děda, a hrozně se při tom dycky zamračí, a my se řehtáme s Verčou na celý barák, a máma nakoukne a řekne. Teda tati (děda je její tatínek, to je, co?), já nevím...! - a my všichni tři řeknem po sobě: - já taky né! A ani já! A já taky nevím, zakřičí Verča a máma řekne: No chtěla bych tě tady vidět denně, takový tóčo. By si radši po anglicku vycouval, co? Teď si je kroť sám do půlnoci.

Jó, bude krocení divokých koní, zařvu a to už příde i táta a nakoukne a řekne jenom: Tak co, bando? Kolik je hodin? Moc! zařveme my, on se podívá na dědu a on řekne: No pro jednou? Jo, řekne táta, a kdo je bude krotit zítra a vůbec?! My! To ti pěkně děkuju. - Tak pak jenom pohádečka v tajném úkrytu pod peřinou a dobrou.

Dobrou!

Zaznamenal: Jakub Sinderhauf, dědeček