21.5.2024 | Svátek má Monika


ČLOVĚČINY: Dětská logika

19.6.2006 1:03

Tak i vzniklo mnoho veselých setkání s bývalými žáky, dnes už často ctihodnými pětatřicátníky, otci a matkami rodinek. Vedla jsem si i "vejšplechty" vlastních dcer. Dnes se tedy o tohle všechno s vámi, Zvířetníky, rozdělím.

Zpočátku praxe mi jako začátečnickému uchu byla přidělena třída třetí, dle zkušených harcovníků pro začátečníka taky nejlehčí. Žáky jsem zdárně provedla úskalími třech ročníků a na konci páté třídy je odevzdala na vyšší stupeň základky. Zbyla mi po nich jen vzpomínka a já jsem se moc nasmála, když mi nedávno jejich třídní sešit náhodou prošel rukama. Prostě nádhera! Posuďte sami:

Probírala se látka vlastivědná - určení severu, jihu a dalších světových stran. Na závěr následoval malý test. Úkol: vyjmenuj čtyři hlavní světové strany, namaluj růžici a správně je umísti!

Odpověď jedné žákyně zněla: "Horní Jiřetín a Rusko!" Kompasová růžice nikde. A jako by dítko počítat do čtyř neumělo. Ale jeho ideologická a vlastenecká uvědomělost byla na výši. Horní Jiřetín bylo místo bydliště a to další už víte nebo domyslíte.

Nyní trocha dějepisu: Chlapec Pavlík při opakování učiva o husitech zcela vážně prohlásí toto: "Husitští bojovníci před bitvou u Domažlic zapěli choleru a zahnali tím křižáky na útěk!" To se však vy nesmíte smát nahlas, protože vše musíte uvést na správnou míru a vysvětlit omyl.

A z jiného soudku: Dozvěděla jsem se taky velikou architektonickou zajímavost: "V Kutné Hoře se nalézá gotický krám Svaté Brambory!" Pak se smíchy nepotrhejte a zachovejte klid a důstojnost.

Po 3 letech praxe mi svěřili prvňáčky a stala se ze mne elementaristka. Dál, než do třetí, jsem nikdy nedošla.

Prvňáci mají logiku a fantazii ještě neomezenou věkem a vědomostmi, takže při probírání prvoučného učiva o zvířatech jsem se opravdu musela velice ovládat. Ono je velice těžké nevyprsknout smíchy, když slyšíte takovéto podivuhodnosti:

Maminka od prasete je praska, tatínek zas prasák a dítě je prasátko. A další výtvory dětské fantazie na sebe nedaly dlouho čekat, takže v krátkosti následovaly tyto skvělé skupiny: svině, sviňák, sviňátko. Kráva, kravín, kravátko, hafka, alík hafátko. Dětská fantazie je věc nevyzpytatelná.

Nyní vás obveselím něčím z repertoáru vlastních dcer. Ta mladší - Věrka - dlouho, velice předlouho vůbec nemluvila. Komunikovala se svým okolím jen takto. Ukazovala na požadované věci a jen vše doprovázela důrazným: "mmmmm!! Ehm, to,tóóó!!!"

Starší Petra mluvila plynně a v celých větách v neuvěřitelném věku - od jednoho roku. Ona sestře rozuměla a chápala ji. Jen my, její rodiče a všichni příbuzní, jsme z toho byli nešťastní a bezradní.

Pak přišel den, kdy jsem úmyslně nechtěla na radu lékařky pochopit, co Věrka chce. Přiběhla do kuchyně a po svém se dožadovala pití. Máma ale nerozuměla. Dítě se začalo vztekat a zlobit. Nic nedosáhlo. Vtom se na prahu kuchyně zjevila její sestra. Tehdy byly dcerám necelé dva a tři roky a byly se mnou doma. Do školky ani do jeslí nechodily. Následoval dialog:

Petra, ruce založené vbok, podupávala netrpělivě nožkou do rytmu svých slov a pravila vážně a zhurta: "No tedy, mámo! Co děláš hloupou! Ty nevíš, že chce Věrka napít?!" "Já to chci slyšet od ní. Pak jí pít dám," odvětila jsem.

Načež Petra popadla ségru za ruku a odvedla ji do koupelny. Tam byla vždy u umyvadla stolička, aby si mohly kdykoliv umýt ruce. Petra natočila do kalíšku na zuby sestřičce vodu a hrdě odkráčely do dětského pokoje, pokračovat v přerušené hře.

Příběh druhý je z doby, kdy Věrka (po 2,5 roce!) začala mluvit. Patlala a šišlala a babičku - učitelku - to hodně rozčilovalo. Věrka trpělivost neměla, ale babička ano a hodně. Seděly spolu na gauči a babi se snažila vyučovat: "Věrko, řekni babička." Odpověď zní: "Babiška." Načež následuje: "Věrko, řekni hezky míček" A zase zazní jen: "Míšek". A babička se snaží dál: "Věrko řekni čáp" pak náhle je chvíli ticho a je vidět, jak se to všechno v tom malém mozečku točí a vaří. Dítě náhle skloní hlavičku na prsa a z jeho úst zazní sveřepé a odhodlané prohlášení: "Veknu (=řeknu) já labuť!!"

Tak a máš to babičko, pomyslím si během svého hurónského smíchu. Přece pták jako pták. Oba žijí u vody a bílí jsou taky oba! Tím hodiny logopedie nadobro skončily. Věrka se mluvit sice naučila, ale teprve tehdy, až ona sama chtěla.

Dnes studuje pedagogickou fakultu a připravuje se pro totéž povolání, jaké já musela nedobrovolně opustit. A to je dnes vše, co jsem vám o dětské fantazii a "jazykozpytu" chtěla povědět. Doufám jen, že jsem vás svým povídáním nenudila příliš.

Lenka Svobodová