Kdysi jsem jel po dálnici a přemýšlím o tom, kde najít jeden starý monitor pro mého zákazníka. V jeho systému jsem nové monitory použít nemohl a chlapec už to chtěl za chvíli zabalit a jít do důchodu, tak jsem potřeboval jen něco na pár měsíců. Jak tak jedu, tak jsem si vzpomněl na jednoho z mých prvních zákazníků, který už na té penzi byl a který nějaký ten starý monitor možná někde má. "Kam se asi odstěhoval?" přemýšlím a předjíždím modrý Mercedes. Hádejte, kdo ho řídil!!! Ale monitory už dávno neměl.

Proč o tom píši? Když tady na Zvířetníku vyšel Rekův a Brokův nekrolog, dostal jsem mail od jednoho krajana. Kdysi dávno prý v jiném internetovém časopise (ano vážení, jsou i jiné internetové časopisy) četl o mé návštěvě koncertu v Sydney. No a on byl jedním z hudebníků, o kterých jsem psal a jestli bych prý ten článek náhodou ještě měl a když ano, jesli bych byl tak laskav...

Prostě článek jsem našel včera ale mezi tim se mi podařilo ztratit krajanovu adresu. Pokud vážená redakce zvířetniku nepohrdne něčím, co bylo publikováno už někde jinde, zabijeme hned dvě mouchy jednou ranou. Obohatím obzor čtenářů zvířetníku o kulturní zážitek a článek snad najde toho, který mi napsal i bez adresy.

Tak tedy:

Koncert

Lidé chodí na koncerty většinou proto, aby se potěšili hudbou vyluzovanou různým počtem muzikantů, od sólistů počínaje a symfonickými orchestry konče. Požitky z kvalit hudebního umění mohou být obohaceny tu pohledem na atletickou postavou mladého bubna bijce, oblečeného jen do plandavých kalhot a vystavujícího na odiv naolejované bicepsy a jiné svalstvo (horní poloviny těla), které neumím pojmenovat, onde pohledem do hlubokého výstřihu dostatečně nedostatečného oblečení pěvkyně. Poplatný dnešním společenským pravidlům, nevnucuji laskavému čtenáři názor, která část publika pase oči na jedněch či druhých.

"Ne abys sis na sobotu domluvil golf" povídá mi u středeční snídaně moje sedmá svátost. "Jdeme na koncert."

"Prosím tě, koncert je v osm večer a golf hraju ráno," bráním svoje právo na jediné mrhání časem bez asistence mojí manželky.

"To je sice pravda, ale jednak jsme před tím pozvaní na oběd ke známým a za druhé sám víš, že kdybys hrál brzy ráno golf, tak večer celý koncert prospíš!" Z rozhodného tónu v jejím hlase jsem vytušil, že jakákoliv snaha o zařazeni golfu do pořadu sobotního dne, by znamenala přerušení diplomatických styků, nastolení studené války a možná i něco horšího. Třeba nudle k večeři.

"Co budou dávat?" pokouším se získat čas a najít skulinku v obraně.

"Nějakýho Coplanda, Ravela a Adamse a pokud se dobře pamatuju, koncerty na tuto sezónu vybírals ty, tak bys to měl vědět." Podotkla jizlivě, protože dobře ví, že si nepamatuji co jsem měl včera k večeři, natož program koncertu, který jsem vybral před půl rokem. Samozřejmě, že to nijak nesouvisí s věkem. Prostě jsem se rozhodl, že si budu pamatovat jen ty důležité věci. Třeba jako jméno spolužáka, se kterým jsem seděl ve stejné lavici v páté třídě, nebo stupnici tvrdosti, kterou jsem se naučil v hodinách chemie v první měšťance.

"Já se na koncertech vždycky chovám slušně, ať hraju golf nebo ne. Nekašlu, nevrtím se, nechrastím sáčkem od bonbonů…" Zkouším poslední možnost, výčtem svých dobrých vlastností.. Pod tlakem důkazů z minulosti, musím ovšem přiznat, že někdy se stane, že při poslouchání hudby se zavřenýma očima mě občas unikne nějaký ten povzdech blaha, který by si někdo nezasvěcený mohl vykládat jako chrápání.

"Nakonec golf se dá hrát i jindy," připouštím, protože celá záležitost nestojí za rozvod od stolu a lože. Jako vždy, stejně bude nakonec po mém, protože my silní muži to s našimi subtilními partnerkami umíme. Ostatně, do soboty je ještě daleko.

Nebylo.

Golf se nekonal, oběd samozřejmě ano. Sedíme v koncertní síni sydneyské opery a do zahájení koncertu zbývá několik minut. "Co to budou hrát?" nahlížím do programu, ve kterém si čte moje žena. "Copland Danzón cubáno." Slabikuji první ze tří skladeb dnešního koncertu, protože bez brýlí už i ta větší písmenka jsou moc malá. Je mě jasné, že to nebude procházka růžovým sadem.

Nebyla.

Rozdíl mezi laděním orchestru a skladbou pana Coplanda byl jen v tom, že tam teď stál dirigent a občas dal znamení určité skupině nástrojů, že teď jsou se skřípáním na řadě oni. "Ještěže následuje Ravel." Zašeptal jsem do ucha nepřítelkyni golfu netuše, že autor Bolera může složit i něco docela neharmonického.

Složil.

Naše hudebně klasické dušičky se těšily na harmonické melodie mistra, který dal naší generaci Bolero, trvající čtrnáct minut a padesát čtyři vteřin nejen proto, aby ukázal že když je něco pěkné, tak se to dá opakovat a poslouchat pořád dokola, nebo aby dokázal, jak nudné jsou býčí zápasy, ale i proto, abychom si měli čím měřit čas při milování. Samozřejmě, že ne v koncertní síni a samozřejmě že za našich mladých let, kdy každý z nás měl potřebu dokazovat světu a hlavně sobě, jaký on je pašák.

Marně.

Lidé odcházeli, i když Ravel a jeho "Piano Concerto in G" nebylo ani zdaleka tak skřípající jako pan Copland. Dokonce ani klavírní virtuoska s hlubokým výstřihem to nezachránila. Pomalu docházím k názoru, že nás, nekulturních pitomců, kteří mají rádi hudbu co neskřípe a obrazy, na kterých je poznat co představují je na světě nebezpečně moc.

Budiž po pravdě řečeno, že ti co odešli, přišli o zlatý hřeb večera. Už při přípravách na Adamsovu Harmonielehre se bylo na co dívat. Jevištní pracovníci přinášeli mnoho neznámých nástrojů a skládali je v poslední řadě orchestru, která byla celá vyhrazená bicím nástrojům a měla na obou svých koncích sadu kotlů. Železné předměty různých tvarů a velikostí se hromadily na podstavcích a stolcích.

Roury nestejné délky a průměru, zavěšené na něčem připomínajícím beranidlo na zarážení kůlů do dna přístavu, vytvářely proti jevištnímu pozadí miniaturní siluetu areálu těžkého průmyslu, nebo rafinerie ropy. Přikolébaly se i dvě zlaté harfy z nichž jednu objímal harfeník. V pozadí se objevily dvě tuby (po našem heligón) a jeden z jejich krotitelů zkoušel vklínit do obrovského jícnu tuby dusítko, které vypadalo jako záchodová deska kombinovaná s miniaturní míchačkou na maltu.

Konečně byla poslední řada kompletní a všechny bicí nástroje a přístroje na svém místě, což jak se později ukázalo, bylo nesmírně důležité. Čtyři muži a dvě ženy, kteří na bicích nástrojích v průběhu příští skladby vyluzovali patřičné zvuky, zřejmě měli v notách nejen CO a KDY vyluzovat, ale i NA CO, případně KDE se to NA CO nachází. Často přecházeli od jednoho nástroje ke druhému a noty si nosili sebou. Potemnělou koncertní síní, zazněly první zvuky Harmonielehre.

Dokážu se zaposlouchat do hudby a sledovat tok Vltavy od pramínků až po Labe, nebo jen poslouchat a obdivovat, co dokáže skutečný mistr skladatel udělat ze čtyř, nebo několika málo tónů. I Harmonielehre mě inspirovala.

Rázem jsem se octnul v ocelárnách, kde mimo těžkých traverz, vyráběli i plech a dráty na plot. Traverzy házeli dělníci z velké výšky na skládku u nádraží, kterým občas projel vlak. Když se jim pokazil jeřáb, tak do něho vytrvale bušili kladivy tak dlouho, až se opravil. Jiní řemeslníci hned vedle, z čerstvě vyrobeného plechu, pižlali tupými, skřípajícími pilami vánoční ozdoby a z přidružené výroby sem občas dolehlo svištění navíjeného drátu.

Všichni pracovali poctivě a s nadšením, za celou šichtu měli jen dvě krátké přestávky na svačinu a oběd. Pianistka, která přeměnila Petrof na prasklou vodovodní rouru, ze které kapala, nebo crčela voda, v jednu chvíli nestačila crčet a tak jí ze zákulisí přiběhla na pomoc její kolegyně a chvíli crčely čtyřručně.

Jediné, z čeho jsem měl strach bylo, že budou pracovat na čtyři směny a že tam budeme sedět "na furt". Naštěstí ta fabrika byla asi zprivatizovaná a po čtyřiceti minutách to někdo vytuneloval, tak se to zastavilo.

Jistě uznáte, že jsem ten golf klidně mohl hrát.