V šerém dávnověku jsem měla křečka. Krásného růžového křečka - asi se ten druh jmenuje jinak, ale byl opravdu téměř starorůžový, měl stejnou barvu jako pudr mé babičky. Křeček neměl jméno, zato měl klec s různými hračkami. Používal jen jednu - kovové běhací kolečko. Běhal v noci. Kolečko příšerně vrzalo.

Mnoho odpolední jsem věnovala tomu, aby kolečko nevrzalo. Pak převzala štafetu maminka. Stále se nedařilo. Jako poslední se zapojil můj velmi zručný a technicky zdatný tatínek. Kolečko vrzalo. Křeček posléze zemřel sešlostí věkem, ale Centrální distribuce má v mém spisu zaznamenanou poznámku.

Postupně jsem na Zvířetníku pronikla do osudů mnoha psů, koček a dalších tvorů - a zároveň do osudů i osobností jejich pánečků a paniček. Začala jsem vnímat složitosti a radosti tohoto zvířecího světa, které jsou tak podobné složitostem a radostem světa lidí a jejich mláďat.

Přemýšlela jsem, o jakém zvířátku bych vám napsala. Děti vynechávám. Ale zvířátka mých dětí by možná stála za zmínku. Moje děti mají z mnoha rozumných důvodů pouze zvířátka plyšová, plastová, papírová, virtuální a adoptovaná.

Začnu od konce - adoptovaná zvířátka jsou všechna, která kdy šla kolem. Pavouk v koupelně nad vanou, kuna na půdě, funící ježek, který nás všechny vystrašil. Obrovská ropucha, která nakladla ty krásné šňůry korálků do jezírka, i skokani, kteří na krásu nehledí a produkují chumáče vajíček. Později se adopce přenáší na vylíhlé pulce, ale co s tou užovkou, která pulce svačí? Nu, pulců je spousta a užovka jedna, tak adoptujeme užovku.

Už jenom proto, že užovka je delikátní dáma, nesmí se vyplašit, abychom ji mohli pozorovat. Pulcům je jedno, že dupeme kolem jezírka. Jenom jeleny neadoptujeme. Jsou moc velcí a "máma nadává, že nám sežerou všechny kytky". Pozoruhodné je, že žádné zvíře nikdy neadoptovalo nás. Nikdy k nám nezabloudilo ztracené kotě ani pejsek bez pána. Centrální distribuce má prostě zmapovanou situaci.

Plyšová zvířata jsou sezónní. V kursu je skoro vždycky poslední obdržený plyšák, pokud ovšem není opravdu výjimečný. Znaky výjimečnosti jsou ale tak různorodé, že je dospělák málokdy pochytí. Takže máme zcela výjimečného modrého lachtana i opelichaného husky-maňáska. Ale kde k té první příčce přišli, je mi záhadou. Zvlášť u toho lachtana.

Plastová zvířátka jsou také sezónní, ale jejich sezóna je obvykle kratší. Ne, že by tolik nevydržela, jsou nekonečně trvanlivá, ale zjevně nejsou tak zajímavá a přizpůsobivá. Žirafa z lega sice umí ohnout krk a sežrat plastovou mrkev, ale tím končí. Mnohem lepší jsou přece panáčci, kteří tu mrkev přivezou v kolečku a musí postavit ohradu, aby žirafu nesežral lední medvěd.

To papírová zvěř je mnohem zajímavější. Do výroby takového zvířete totiž nutno investovat značnou energii, ať už je to vystřihovánka ze Sluníčka nebo skládanka origami. Papírové zvíře má svůj život, utrpí různé šrámy, které ale zahojíme lepidlem nebo fixem. Může běhat, skákat, spát. Jeho papírové nožky jsou tvárné a jeho podstata je různorodá. Z původně jasného papírového knírače se postupem hry snadno stane poněkud umolousaný novofoundlanďan s úplně jiným osudem.

Mými favority jsou zvířata virtuální. Ne každé dítě je má, některá lidská mláďata si plně vystačí s výše jmenovanými druhy. Ale pokud tyhle mazlíčky doma máte, je to nevyčerpatelný zdroj fantazie, překvapení a zábavy. Spojují v sobě vlastnosti i vzhled zvířat skutečných, ale v takových kombinacích, které může vymyslet jen lidské mládě.

Jsou obdařeny pevnou osobností a jménem, které nemůže příslušet žádné jiné bytosti. Jůlinka je trochu klokan, trochu kachna a trochu fretka. Prostě Jůlinka.