21.5.2024 | Svátek má Monika


ČLOVĚČINY: Akvaristou 90 let...

27.7.2006 23:20

Je tomu již tři roky, kdy jsem na jedné pražské akvaristické burze, pokukuje po nabízených pišišvorech, zahlédl u pokladny příchozího. No to snad není možné! Zamrazilo mě a vrátil jsem se mávnutím kouzelného proutku o deset let zpět. Tenkrát to bylo naposled, co jsme se spolu bavili ještě v naší akvaristice. Vždy, když mě přivezl do prodejny ryby, to byl obřad a já ho rád ctil. Po vpuštění ryb do akvárií jsme se spolu vždy v kanceláři u kávy doslova vrtali v mnoha zákoutích a tajích akvaristiky. pan Pistora

Nevím proč, ale přesně jsem si pamatoval, že při našem posledním setkání se vedla řeč o afrických cichlidách z rodu Lamprologus. Koupil je tenkrát zrovna kdesi od přítele akvaristy a probírali jsme jejich náročnost a problematiku chovu.

Vzpomínky náhle pominuly. Místnost byla přeplněna lidmi a já se rád prodíral ke vchodu tam, kde se můj dávný přítel zrovna rozhlížel po místnosti. Široký úsměv! "Dobrý den!" Tiskl jsem mu radostí ruku. "Ahoj kluku! (Vždy mě tak oslovoval) Co pořád děláš, dlouho jsem tě neviděl?!" Zeptal se upřímně a bylo vidět jak se jeho bystrá očka rozzářila. "Tak co vaši Lamprologové?!" Nahodil jsem šibalsky udičku. "Jó, ty už nemám, ale povedly se!" Zamyslel se a v mžiku dodal: "To už je ale skoro deset let kluku, to mě bylo teprve osmdesát tři!"

Po třech letech:

Stál jsem před panelákem v Praze Modřanech a zvonil na zvonek. "Už jdu", ozvalo se z domovního telefonu. Byla to dcera pana Pistory, která s ním žije v malém panelákovém bytě. Cestou ve výtahu jsem si uvědomil, že to je od našeho posledního shledání na burze již tři roky a tak, když jsem to sečetl, vyšlo mi neuvěřitelných devadesát šest let. Jo, tak panu Pistorovi je již devadesát šest a akvaristikou se zabývá od svých šesti. Takže devadesát let! Proboha, kolik je takových lidí ve světě!?

"Ahoj kluku!" Probralo mě ze zamyšlení známé oslovení. Ve dveřích stál pan Pistora a podával mi ruku. Již v síni jsem zaslechl typické bublání. Je to zvuk, který mi vždy pohladí duši. Znamená to, že jsou tam! A skutečně, když jsme vstoupili do obýváku mé oči spatřily několik stojanů s akvárii, ve kterých se proháněly ryby. "Sám bych na to už nestačil." Odtušil přítel. Ukázal na svoji dceru a vysvětlil, že v ní má velmi dobrého pomocníka. Stala se za ty roky, a jak by také ne, zkušenou a známou akvaristkou.

Po podrobném prozkoumání nádrží jsem se usadil ke stolu a s trochou nadsázky povídám: "A co ty pacholci modřanský, přijdou se na vás alespoň podívat?" Myslel jsem, pochopitelně v dobrém, na kamarády akvaristy. "Ale kde, já už jsem na ně moc starej!" Od té chvíle povídal a povídal a já byl moc rád, že jsem svou návštěvu uskutečnil.

Mluvil o svém tátovi, který sloužil jako voják za císaře pána v Rakousku ale potom, když chtěl s rodinou zůstat v Praze, musel nastoupit ve fabrice. Mluvil o tom, jak se dříve žilo a hlavně, po chvíli, začal o svých začátcích s akvaristikou. Přiznám se, že jsem byl připraven a měl v zásobě mnoho otázek, ale nebylo to téměř třeba. Jeho paměť se mi zdála fenomenální. Vyprávěl takové podrobnosti, že se mi chvílemi zdálo, jakoby to četl. Když se přece jen nemohl na něco hned rozvzpomenout, prohlásil: "No to bude asi už to stáří!" Bylo to skvělé dopoledne.

Dověděl jsem se, že jeho první akvárium bylo ze skla spojeného cínem. Toto akvárium mělo tvar šestistěnu a říkal mu bazén. (Mimochodem, tento tvar akvária je v poslední době velmi moderní a žádaný.) Stojan byl spleten ze dřeva a rákosu. První ryby choval za asistence svého táty, který je dostal v továrně od kolegy. Byla to paví očka, jak pan Pistora říkal - retikulátky!

Vzpomínám si na mnoho příhod, které se o panu Pistorovi povídaly v klubech, když jsem s akvaristikou začínal. Už tenkrát se o něm mluvilo jako o dědovi Pistorovi! A tak mi nedalo, abych se na některé legendární historky nezeptal. Po chvíli, když se mi zdálo, že svou vzpomínkovou nit na chvíli přerušil, jsem se osmělil: "A pane Pistoro, jak to bylo tenkrát v Hostivicích?" Jeho obličej se rozehrál. "Kluku, ty si to pamatuješ?!" Řekl se zájmem. Pokrčil jsem rameny a on pokračoval.

"No tenkrát šlo opravdu o život člověče. Tenkrát byla blbá zima. Pořád foukal vítr a honil po ledu takovej ten jemnej, pitomej prašan. S klukama jsme si udělali díru u stavidla, víš?" Čekal na moji reakci. Já pochopitelně přikývl. "No a střídali jsme se, aby nezamrzla. Já jezdil na hmyz (tak říká zásadně p. Pistora planktonu) v kožichu a se sekyrkou. Jednou jsem tam přijel a díra byla zavátá tím jemným prachem. Tak se chystám to uvolnit a jak jsem se naklonil, tak mi klouzla noha a už jsem tam byl. No, nebylo to poprvé, ale ve vodě bylo tolik sněhu, že jsem se začal propadat.

Tam je u stavidla asi tři metry hloubka a já se nemohl vyhrabat. Čím víc jsem se snažil, tím víc jsem se propadal. Bylo to jako bahno! Kožich se nacucal a já byl těžší a těžší. Už mě koukaly jen ramena!" Nevydržel jsem to napětí a v odmlce se nedočkavě zeptal: "No a jak to dopadlo?!" Přítel se usmál a vesele řekl: "No dobře kluku, dobře! Zkoušel jsem volat, ale nic! Nezbylo mě nic jiného, než se vůbec nehýbat. To nebylo tak strašný. Přestal jsem se skoro propadat, ale zase mi byla hrozná zima.

Trvalo to již několik minut a já byl prochladlý a zoufalý. Nakonec jsem se začal modlit. Byla to moje poslední naděje, nic jiného mě nezbylo. Ale nikdo mi nešel, člověče!" Ač jsme byli v klíčově dramatickém momentu vyprávění, téměř jsem vybuchl smíchy. Ta věta mi připadala geniální. Pan Pistora se také rozesmál a pokračoval: "No, a když jsem tam byl po krk, přišel Pépi a vytáhl mě!" Byl to kolega akvarista a šel na hmyz.

Vtom se ozvala dcera pana Pistory. "A to vy nevíte?!" Podívala se na mně významně. "Co mi provedl vloni? Utekl k Šeberáku na hmyz a jen tak, tak, že ho vytáhli! Málem tam zase zůstal!" Káravě pana Pistoru sjela pohledem. Pane jo, v pětadevadesáti lovil hmyz! Pomyslel jsem si.

Historky šly jedna po druhé a já jeho vyprávění hltal jako přednášku obdivovaného vědce. Dověděl jsem se, že v roce 1954 (to jsem se narodil), odchoval první neonky. To byla veliká událost. Mluvil o tom jako o velikém dobrodružství. Plně jsem mu rozuměl. Za svůj život prošel mnoha spolky a choval nespočetně druhů ryb. Ve velké většině je i s úspěchem odchovával. Dověděl jsem se též kde v Praze byly před válkou akvaristiky, jak se jmenovali majitelé, kolik stály ryby a hlavně také jaké ryby se kdysi prodávaly a chovaly. Nejvíce snad mluvil o smíchovské tržnici, tam také kupoval před válkou u paní Krausové své první cichlidy, Pelvicachromis pulcher.

Když jsme se bavili o určitých druzích ryb, nebo rostlin, téměř vždy k nim měl co říci. Komentoval to např.slovy: "Jó Betty, těch jsem se nahonil….", nebo, "Cryptocoryny, pamatuješ?" V jedné chvíli se zeptal: "A co ty teď děláš? Já slyšel, že jseš někde na severu?" Přikývl jsem a ihned nastartoval. "Tam je měkká voda, to se dělaj neonky, co?" Jeho přehled v kombinaci s pamětí je stále mimořádný. Vždy ale, když jsme mluvili o chovu ryb, tak připomněl: "To já už bych nemohl, já už na to nemám sílu."

Zvrat nastal, když jsem se zmínil o závojnatkách. Jeho očka zpozorněla a netrpělivě se zeptal: "Jaký máš?" Vyjmenoval jsem co vše zkouším, jak křížím typy, tvary a barvy, ale že nemám ještě ustálený chov, protože se o ně zajímám teprve jeden rok a že nějaké výsledky budou až tak za pět generací. "To víš, to já už bych nemohl, já už na to nemám sílu." Zazněla zase ta věta.

Bylo k polednímu a vyprávění nebralo konce. Vzpomínal na akvaristy, kteří už nejsou mezi námi, vzpomněli jsme na dědu a jeho patnáctiletého barbuse, vzpomínal na první techniku, která ovlivnila akvaristiku, jak se snažil vyrobit a napodobit dovezené akvarijní kompresory, které si vyvolení šťastlivci obstarali, či dovezli ze západu. Vzpomněl jsem si na jeden jeho stroj, který kdysi okopíroval podle dovezeného pístového kompresoru.

Byl to neskutečný výtvor. V minulosti jsem sám takovou mašinku navrhl a díly nechal v továrně, profesionálně, vyrobit. Sám jsem ho potom poskládal. Vím tedy, jak složitý technický oříšek to byl. Pan Pistora ten svůj složil doslova na koleně, téměř celý, z kuchyňských věcí a ze všeho, co se dalo obstarat po známých. Fungoval několik let! Technické muzeum by stoprocentně o tento stroj projevilo zájem.

Nakonec jsem se zeptal, zda můžu povídání s ním zveřejnit a pro tento účel ho vyfotit. "To víš kluku, ale abych se toho ještě dožil!" Dodal s úsměvem.

Pozoroval jsem jistou, vzestupnou nervozitu v jeho chování a přisuzoval jsem to již pokročilé hodině polední. Vstal jsem a chystal se k odchodu. Vše bylo ale jinak! Najednou řekl: "Tak závojnatky říkáš, no to já bych už nemohl, to já bych už neměl sí…a máš i černý?" S radostí jsem přikývl. "No tak až sem zase pudeš, tak mi jich pár vem kluku!"

Za ním stála jeho dcera a dobrácky na mně pomrkávala.

Jiří Růžička



KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !