Je mi jasné, že teď nechápavě koukáte, co to vlastně bude za povídání, ale já si myslím, že když tu můžou psát koně, psi, kočky i kocouři, dokonce i nějaký "tydýt" tu o sobě něco nadrápkoval, tak proč ne my, plyšáci, co vás všechny provázíme od útlého dětství až do stáří? No jo, to víte, nestyďte se, každý z vás má nějakého někde ukrytého i teď, když už nejste zrovna "mládež".

Jsme nenároční, nepotřebujeme venčit ani vyměňovat záchůdky, podestýlky a kdoví co ještě. Ani nechceme speciální potravu, žádné pamlsky, čistou vodu, speciální terária či pelíšky. Nenaděláme při a po krmení, nemusí se nám mýt tlapky při příchodu ze zablácené vycházky ani vousy po "vyluxování mističky", jako třeba kníračům a ani nepotřebujeme léky, neboť nemocemi neoplýváme (max. se nám přišije nějaký šev či upadlé očičko) a už vůbec nás není třeba kastrovat.

Jsme prostě vaši kamarádi, kteří jsou k dispozici tam, kam jste si nás odložili. Máme jen jednu nevýhodu - nekomunikujeme, nevrníme, neštěkáme, nepískáme, jsme jen s vámi, měkkoučcí (teda jak kdo, já rozhodně NE!), přítulní, můžete si nás kamkoliv zasunout pod polštář, ale taky s námi vztekle praštit do kouta. Všechno vydržíme. Zmáčení slzičkami první nevydařené lásky i smutku nad smrtí někoho blízkého nebo umordovaní od projevů vítězství při složení životní zkoušky nebo když se vám něco povedlo.

Vydržíme téměř všechno! Děti nás svými hrami většinou ničí, ale nám to dělá dobře, víme, že posloužíme k jejich vývoji, jen bychom chtěli, aby s námi zacházeli tak, jako se živými a vytvořili si tak budoucí vztah k těm opravdovým zvířátkům, ať už je mají doma nebo se s nimi sejdou ve volné přírodě. Snad tak posloužíme.

A když už naše Karolína nemůže mít zvířátko živé, tak má aspoň nás. A já tu smečku vedu (sice dneska už na ten "cvrkot" dozírám z "letního důchodcovského bytu", ale pořád tu jsem a mé slovo platí) a dohlížím na to, aby byla ukázněná a "sloužila" jí tak, jak jí to vyhovuje a jak to momentálně potřebuje. A tak má plyšáky muchlovací a postelové (myšky a medvědi), plyšáky nemocniční, což jsou vlastně ti muchlovací, plyšáky automobilové a cestovní, plyšáky kancelářské (nedozírná sbírka medvědů), plyšáky hlídací a vzdělávací (např. JÁ), plyšáčky s magnetky na futrech od dveří a spoustu dalších kategorií. Ona je prostě tak trochu "plyšocvok"!

Akorát jedno jsem lehce nepochopil - ona je vyloženě "kočičí", kočky miluje, jak někde jde kolem mňoukající čtvernožec, hned se k sobě vrhnou - kočky totiž taky milují ji, tak proč proboha sbírá samé medvědy??? A muchlovací plyšáci jsou myšky, to už je vůbec vrchol!

Tak já jsem ale opravdu už starožitný medvěd, je mi totiž přes 50 let, ale pořád jsem zachovalý a udržuji si svůj "glanc". Jsem prostě dneska vůdcem smečky dalších plyšáků a už mne nebaví je počítat.

Ona je ta Karolína prostě děsná - má jich opravdu už na můj vkus moc! Místo toho, že bude pořád točit pozornost kolem mne, nakupuje a dostává další a další a já už ztrácím přehled, asi stárnu! Ale kdo si to má pamatovat? Každý má dokonce i své jméno, tuhle jsem ji ovšem přistihl, že i ona si jména spletla, moc jsem se potutelně culil - má jich mít míň!

No, fakt je, že normálně by každý medvěd v mém věku už byl někde na skládce, ale já jsem spokojeně pořád na svém gauči. A s Mikešem si to na chalupě dokonale užíváme.

To bylo tak: když se Karolína jednoho dne v březnu narodila, předčasně, protože její maminka uklouzla na schodech a byl z toho průšvih, teda necele sedmiměsíční Karolína, ale s průšvihem, měla nedovyvinuté plíce - jé, nějak se do toho zamotávám, tak její tatínek své vymodlené holčičce (však mu už taky bylo 46 let!) zakoupil MNE! A že jako až k vánocům!

Vůbec jsem netušil, co jsou to vánoce! Narval mne, ten necita, do skříně, což mu ovšem šlo dost těžko, neboť jsem poctivě slaměný a tudíž naprosto netvárný! A já se tam dusil v nějakém papírovém pytli ty další měsíce. Až do října. To mně pan profesor nacpal do ruksaku a odjel se mnou autobusem do takového vlhkého domu, kde mne lehce pohodil na jakousi pohovku, zase zamknul a odjel.

V té skříni aspoň prosvítalo světlo a občas tam někdo pro něco zašel, tady byla tma jak v jeskyni, vlhko, myši (ne ty dnešní kámošky, taky plyšky, ale ty opravdové, co by si nejraději z mé slámy udělaly pelíšky), fakt jsem si myslel, že tam zplesnivím, sežerou mně, nebylo mi tehdy moc do juchání!

No, uteklo to, přišel prosinec a s ním ty vánoce. Konečně jsem pochopil, co to je! Najednou se zatopilo v kachlových kamnech, rozsvítily se petrolejky, provonělo stromečkem, dobrým jídlem a já byl vysvobozen z toho pytle a posazen pod voňavý stromeček s pravými svíčkami. To byla nádhera. Sice ta holčička, co se po mně ručičkama sápala, neměla rozum z nějakého medvěda, co byl větší, než ona, ale já už tušil, že budeme hodně brzo velcí kamarádi.

Šest let jsme žili na té chalupě v horách a 6 let jsme měli jeden druhého - byl jsem jediný plyšák v domě a ona byla jediné dítě široko daleko. Až když jsme pak odjeli do Prahy poté, co se její dětské neduhy tam vysoko v kopcích úplně vyléčily a začala povinná školní docházka k nám přibyl Mikeš, kterého Karolíně maminka dala s sebou na první prázdniny.

Chápu to - v ruksaku se tehdy muselo jídlo, pití a vše ostatní, co bylo potřeba, tahat z Prahy autobusem a následně 6 km pěšky z vesnice, auto nebylo, nic tam do těch kopců nejezdilo, tak ještě vláčet s sebou medvěda velikosti předškolního dítěte. Sice jsem zpočátku trochu žárlil, ale uznal jsem, že tenhle kocour je snadněji transportovatelný než já a věděl jsem, že za 2 měsíce se mi Karolína zase do Prahy vrátí. Tak jsem ho vzal na milost.

Pokračování příště, když budete chtít - možná Mikeš taky něco napíše, tak se zatím mějte krásně.

Pozn. red.: Musím poznamenat, že zcela nezávisle, byť později poslala svůj příběh na velmi podobné téma i RenataE. To jen, abyste si potom nemysleli, že opisovala :)))