1.12.2020 | Svátek má Iva


BTW: Synchronizovaná poslušnost

17.8.2007

V samém rozkvětu mužnosti, v době, kdy už zapomněli na své šesté narozeniny, vracejí se Nazgúlové zpět do školy. Ne, že bych běžně nekontrolovala a nevyžadovala slušné chování, ale po sérii loveckých úletů jsme se museli vrátit k začátkům. Dede - Norsko - psi v Nordmarce

To bylo tak. Po červnovém setkání s naštvaným losem, které skončilo pokopaným Daníkem a vyhlášení psí vendety všem parohatým debilům (losi a jiní nositelé parohů prominou:)), jsem byla nucena přehodnotit režim našich vycházek. Ne, že bychom přestali vyrážet do divokých lesů Nordmarky, ale hoši v takovém případě vyfasují postroje a klušou pouze v dosahu flexi vodítek. Na volno je pouštím jenom u jezer, aby se vyplavali. Je fakt, že se na takových vycházkách uženeme jako ti psi (kteří samozřejmě uhnaní nejsou), ale Nazgúlové jsou v bezpečí před vlastní pitomostí.

To ovšem znamená, že těžiště vycházek se přesunulo do oblasti kolem našeho domu. Nejdřív to vypadalo dobře. Z Čech jsme se vrátili v době nejhlubších prázdnin, takže u nás na předměstí bylo vylidněno a odpseno. Hned za domem máme dvě obrovské dokonale udržované louky z jedné strany lemované lesíkem, které slouží jako veřejné sportoviště - je tu několik párů fotbalových bran a skvělý prostor pro psí hry. Házela jsem klacky, míčky, psi se proběhli, žádné průšvihy se nekonaly. Volno bylo i dole v parku na pláži, takže to vypadalo přímo idylicky. Samozřejmě ne dlouho.

Mohly za to ty světlé noci. Už od jara jsem si všimla, že na našich trasách kolem domu (poloměr tak 1,5 km) se nacházejí místa, kam psi běhají s fanatickou zarputilostí. V podstatě se nic nedělo. Nazgúlové se tryskem rozběhli na určité místo, chvilku tam čuchali (nic nehonili) a bez otálení se vrátili zpátky. Bylo to podivné, ale protože se vlastně nic nedělo, nezkoumala jsem to podrobněji. Samozřejmě to byla chyba. Jak se ukázalo, na všech těch třech místech jsou jezevčí nory. 

Já vím, že to zní divně, ale my opravdu bydlíme na předměstí hlavního města! (pravda, jde o hlavní města Norska, že...:)) Kolem jsou ulice, stovky rodinných domů, školy, obchodní centra, hlavní cesty, kruhové objezdy, dálnice, frekventovaná železniční trať. Jenže divočina je coby kamenem dohodil (dobrá, ne kamenem, asi tak čtvrt hodiny jízdy autem průměrnou rychlostí 40 km/h) a protože hustou zástavbou se táhnou prudké skalnaté hřebeny a neschůdná údolí, zasahují lesy svými prsty až k pobřeží. Každý lesík představuje přírodní hustý porost, starší stromy jsou prorostlé náletovými a spoustou keřů, takže pokud je takzvaně divoká zvěř dostatečně oprsklá, může putovat městem i předměstím bez většího vyrušování. (Představuju si srnu, jak podchází dálnici a trať podchodem - nebo používá dálniční přivaděč?) Dede - Norsko - Kazan v říčce

Ale abych se vrátila k těm norám. Na jezevce jsme nikdy nenarazili z jednoduchého důvodu. Jezevci jsou zvířata holdující nočnímu životu, přes den jsou zalezlí v norách, maximálně se podle odborné literatury kolem poledne vyhřívají na sluníčku. (Haha, v Norsku!:)) Jenže vyhřívající se jezevec je v noře natošup, jakmile někoho zaslechne, takže psům zbudou jen zajímavé pachy. No a potmě se na vycházky do lesíků nechodí. Jenže v době, kdy se v jedenáct v noci sluníčko teprve kloní k západu (a ještě s tím váhá), se dá do lesíka vyrazit bez jakýchkoliv problémů.

Nazgúlové se s jezevcem potkali poprvé o Velikonocích, když je měla na starosti Marta. Byl z toho boj (vytrhli se jí), ze kterého si jezevec odnesl akorát pokořující nutnost schovat se pod verandu lidského obydlí (Marta bydlí přímo v Oslo!) a Daník několik oděrek na tváři. Nazgúlové ovšem zcela nedemokraticky uvalili na jezevce klatbu kolektivní viny a jejich pach je obvykle příjemně (z jejich pohledu) nabudí. Jak správně tušíte, do mého bezpečného a vylidněného prázdninového světa se dostali jezevci. Prozatím dva. 

To bylo tak. Z Čech se mnou přijel jako spolujezdec ještě jeden náš soused, kamarád, který zná Nazgúly odmalička, v případě nutnosti se o ně i staral. No a on a Andy si vyšli v noci na vycházku. Blížila se půlnoc, slunce ještě nezapadlo (je letní čas), psi klusali na flexi vodítkách (v noci je nepouštíme), prostě pohoda. Vraceli se z velkého okruhu a procházeli lesíkem takových sto metrů od našeho domu, když najednou Kazan vystřelil jak dělová koule, vyrval překvapenému Zdeňkovi vodítko z ruky (že mu nezlomil prsty bylo fakt jen štěstí) a zmizel ve stínech. Zdeněk utíkal za ním a naskytl se mu prapodivný pohled na Kazana a jezevce, kteří strnule stáli proti sobě a vrčeli si tváří v tvář.

Než se stačil podivit Kazanově zdrženlivosti, tak si všiml, že se flexi vodítko zamotalo do stromů a Kazan se tak vlastně nemůže pohnout! Když jezevec spatřil nového nepřítele, stáhl se opatrně do stínů, ale neutekl. Opodál prý seděl jeho druh (družka?), takže situace ještě nepřestala být napínavá. Jezevec totiž dokáže psa opravdu ošklivě zřídit - pokud se mu zachce. Nakonec má jednu obrovskou výhodu - on se musí sám postarat aby přežil, takže bojuje s veškerým nasazením. Pes tenhle pocit nemívá, boj je mu naopak většinou zakazován... Dede - Norsko - Daník na skále

Zatímco Zdeněk odmotal Kazanovo vodítko a vlekl naježených pětatřicet kilo zubů, drápů, vzrušení a vzteku z místa potenciálního krveprolití, Andy bojoval s Daníkem, který se podle něho prostě pominul. Vepředu byl jezevec a Kazan byl na něj sám! Andy mi nakonec řekl, že ho prostě musel zvednout ze země a proplesknout ho přes čumák, aby ten vlk v Daníkovi udělal zase místo svému právoplatnému nositeli a nastolil aspoň váhavou vládu rozumu nad děsivě přímými instinkty. Musím říct, že ani jeden ze psů se ani náznakem neohnal proti svým lidem, přestože byli maximálně vzrušení.

Když mi to oba lidští aktéři vylíčili, pokleslo ve mně srdce. Jezevci hned za barákem. Kam budeme proboha vlastně chodit na vycházky? Do obchodního centra? Na nádraží? Je v téhle zatracené zemi aspoň kousek místa, kde člověk může věřit, že nepotká divokou zvěř? Nebudu to protahovat. Poté, co pár dní na to psi vyplašili ve stejném lesíku srnu (viděla jsem ji na vlastní oči), řekla jsem si dost. Jdeš na to děvče ze špatné strany. Já vím, že vášeň je vášeň a instinkty jsou instinkty, ale takhle to dál nejde. Kluci musí zpátky do školy, i s tebou. Do zvláštní školy... zašklebil se na mne můj druhý hlas. Jak z nich dostaneš toho vlka? Nedostanu, ale zastrčím ho tam, kam patří. Do pozadí těch jejich hloupých hlav. Žijí mezi lidmi, tak se podle toho musejí chovat.

Znovu jsem upravila režim vycházek tak, abych na ně měla nejvíc času ráno. Po svižné vycházce se zastavím v parku, na molu u moře, hned před budovami firmy, které park patří. Lesy s jezevci, srnami, veverkami a další zvěří jsou tak daleko, jak to jen jde (200 m?) a k pobavení zaměstnanců, popíjejících za prosklenými stěnami svoji ranní kávu, začínáme cvičit. Sedni, lehni, zůstaň, ke mně. Hóóódnej pes! Obzvlášť pilujeme odložení, vsedě i vleže. Potom povely na dálku, hlavně stůj a sedni. Pamlsky ze mně padají jak drobné z hracího automatu. Psy to baví, vždy je nechám odpočnout a vykoupat, a jedeme nanovo. Dede - Norsko - Nazgúlové na pláži

Je to zvláštní, cvičit dva psy naráz. Na cvičáku jsem je buď brala po sobě, nebo s jedním z nich cvičil někdo jiný. Teď vyžaduji synchronizovanou poslušnost. Spolu jsou odloženi, spolu sledují kličky kterými se od nich vzdaluji, spolu přibíhají na povel a sedají si přede mne. Jenže spolu také chytračí. Dobře vidím, všechny ty pohledy a posunky, kterými se dorozumívají. Přesně poznám, kdy to Daníka přestane bavit (vždy dřív než Kazana) a kdy začne poňoukat pracovitějšího kolegu k nepravostem. Také řeším zajímavé úkoly - jak napomenout dobíhající psy, aby se při povelu "ke mně" nestrkali? Aby si Daník vyzývavě nesedal před Kazana, protože je miloučké, maličké štěňátko, hezky se snažil a dostane tedy mlsek první a ještě lépe dvakrát???

Podobné je to s povelem k noze. Kdo bude blíž u mně? Má jít jeden vpravo a druhý vlevo? Je chůze u nohy stav, kdy se vedle mně přetlačují dva chlupatí nezvedenci, dávají si bodyčky a nakonec se začnou okusovat? Mým úspěchem například je, když jeden pes neposlechne a přitom nestrhne toho druhého k tomu, aby ho v páchání nepravostí následoval. Nebo když pes odložený na louce ve fotbalové bráně skutečně bránu neopustí (i když vzorně neleží), zatímco já chodím kolem a jeho psí kolega je nucen bez vodítka klusat u nohy a plnit příkazy.

Nevím, co berou za úspěch oni sami. Když se jim daří? Když s cvičením skončíme? Nebo když se vloupou do komory a se zadostiučiněním vyžerou celý pytlík přichystaných odměn? Já sama doufám, že jednou pochopí, že čím budou poslušnější, tím větší budou mít svobodu. A to je úspěch, který za tu práci stojí. Jen nevím, kdo koho vycvičí dřív...

 



SOUTĚŽ: Vyhraj luxusní balíček fitness jídel v hodnotě 1 499 Kč
SOUTĚŽ: Vyhraj luxusní balíček fitness jídel v hodnotě 1 499 Kč

Sportuješ a ráda se hýbeš? Chceš svou snahu zefektivnit i vhodným jídelníčkem, ale nevíš, jak na něj? Nyní máš jedinečnou příležitost vyhrát...