BTW: S bouřkou nad hlavou
Pročítám zprávy, poslouchám rádio, hledám komentáře, které vypadají aspoň trochu důvěryhodně. Chci vědět a zároveň tak nějak nechci. Jenže zavírání očí v tomto případě moc nefunguje – asociace jsou příliš silné, osobní a hlavně znepokojující. Ano, mluvím o situaci na Ukrajině.
Ne, nechci rozebírat politiku – já sama nevím, jak moc práva, pravdy či aspoň ospravedlnění je na té které straně. Přemýšlím nad obyčejnými lidmi. Nad těmi, kdo jsou daleko od center moci, kteří mají zodpovědnost nejen za své životy a kteří potřebují přežít. Co přežít – každý by rád ten svůj jediný život žil aspoň trochu slušně, ne? A to je teď zatraceně obtížné.
Při vzedmutí emocí a násilí byla totiž porušena závažná tabu, díky kterým mohou vedle sebe lidé žít s jakýmsi základním pocitem bezpečí a pohody. Spadly řetězy, kterými se za obvyklých okolností drží na uzdě většinu negativních myšlenek a citů, vyplývajících z různosti, strachu či závisti. Svět najednou zle zčernobílel – jsi pro nebo proti? Otázka „Jsi Rus nebo Ukrajinec?“ se stává zásadnější, než otázka: „Jaký člověk vlastně jsi?“ Jsi soused, přítel, známý, obchodník z naší ulice, nebo naráz ten nenáviděný... druhý?
Jak se zachovat, když se vám nad hlavou ženou dějiny tím horším směrem? Když se kolem vás hroutí osvědčená pravidla, když bují zlo, se kterým nemůžete nic dělat? Zůstává jediná možnost – být tak slušným člověkem, jak jen dokážete. Vzdorovat aspoň ve svém bezprostředním okolí.
Vzpomeňte si na Německo pozdních třicátých let minulého století. Většina Němců nebyla čistokrevnými nacisty, ale jejich pasivita, zavřené oči, či tichý souhlas hnaný předsudky i závistí, otevřely panujícímu zlu dveře dokořán. Přeju lidem na Ukrajině, aby dokázali udržet tyto dveře zavřené. A přeju to i nám.
Napsáno pro Český rozhlas Hradec Králové, 2014
Další článeky najdete zde
