28.11.2020 | Svátek má René


BTW: Jak proběhnout staletími

12.9.2007

Na Řím jsme měli dva a půl dne. Bylo to směšně málo a zároveň to stačilo. Na to, aby návštěvník mohl alespoň trochu vstřebat byť jen desetinu pokladů nashromážděných zde za pár tisíc let by potřeboval týdny nebo radši měsíce. Dva a půl dne stačilo právě na to, aby člověk proběhal vše podstatné a udělal si celkový obrázek, do kterého může někdy později doplňovat podrobnosti. Dede - Koloseum

Uznávám. že navštívit Řím v létě, byť na jeho samém konci, nebyl nejlepší nápad. Množství turistů je... strašlivé, neustálé davy a fronty posunující jednotlivce svým tempem znemožňují jakékoliv sepětí nebo aspoň prosté navázání kontaktu s tím, co by člověka mělo okouzlit, ohromit, oslovit. Abych byla spravedlivá, možná to přelidnění každému nevadí, ale já se prostě v davu necítím dobře. Ale vraťme se k Římu.

Jako první jsme na sebe nechali působit Řím antický. Koloseum, Forum Romanum, zbytky chrámů, pokácené sloupy a vůbec vznešené ruiny prorůstající do Říma renesančního, barokního i moderního. Když jsme se s Martinem zastavili před Koloseem a nahlédli do budovy, která chátrá celá staletí poté, co skoro pět set let sloužila veřejnosti, měla jsem něco pocítit. Tedy čekala jsem to, nějaký dotek přes propast času...

Nedostavilo se nic. Proudy aut, smog a tisíce lidí shánějících se také po doteku přes propast času ve mně zanechaly pouze touhu schovat se do stínu a jistou nevíru, se kterou jsem sledovala rozměry toho neuvěřitelného monstra. Já jsem věděla, že je Koloseum veliké (proto také Colosseo), ale teprve poté, co jsme poctivě prošli dolní i horní návštěvnický okruh, lezli po schodech a snažili se ujistit, že aréna není elipsoidní (jak by se zdálo) ale opravdu kruhová, mi ta velikost doopravdy došla. Dotýkala jsem se prastarých cihel a znovu si vyvolávala, co všechno jsem o starém Římě a speciálně o tomto cirku četla. Bylo to tady, ale jen vědomé, procítit atmosféru tohoto zvláštního místa jsem v ono rozpálené páteční odpoledne prostě nedokázala. Dede - Forum Romanum

Poctivě jsme prošli Forum Romanum a celé okolí. Nohy mě bolely, snažili jsme se orientovat podle náčrtků v českém i anglickém průvodci, které jsme měli s sebou. Máchala jsem si ruce v kašnách a zkoušela jsem si představit, jak tady ve stejném horku žili lidé v podstatě stejní jako my, jenom o dva tisíce let dříve. Hlad, žízeň, horko, zima, lásky a nenávisti, intriky, politika, obchod, rodiče a děti. Stejný a přece tak jiný svět!

Nakonec jsem se uvelebila ve stínu na mramorovém zbytku čehosi kdysi zdobného, co dnes slouží jako takřka nezničitelná lavička, a do hlavy se mi vtírala jediná, ale stále hlasitější otázka: jak je možné, že lidé dokázali památky za ty stovky let nepokojných dějin plných válek, bídy, převratů, zpupnosti a bezohlednosti nezničit? Jistě, hodně a hodně částí starověkých staveb posloužilo jako levný a navíc ještě i opracovaný stavební materiál, ale já jsem stejně žasla, že toho vlastně zůstalo tolik!

Netuším, jak se doopravdy žije lidem jednou nohou ve staro- či středověku, v uličkách, kde pomalu neprojede auto, s vyhlídkou do vznešených ruin. Druhý den k večeru jsme se zatoulali do Ghetta, římské čtvrti bezprostředně navazující na Forum Romanum. Tiše jsme seděli na lavičce, mlsali skvělou zmrzlinu a zkusili se nechat pohltit prostředím. Lidé na ulici si nás brzy přestali všímat a tak jsme mohli sledovat dospělé i děti, kteří si po rušném dni užívali relativní chládek a klid na zastrčeném náměstíčku. Turisté tu téměř nebyli, jen sem tam někdo procházel. Dede - lidé v Ghettu

Byl to hezký zážitek, pokud jde o pocity, tak lepší než uprostřed antických památek. Jen v našem okolí postupně vznikly tři debatní kroužky, do kterých průběžně přibývali další diskutující. Starý muž na invalidním vozíku, těšící se ze společnosti žen různého věku sedících na lavičkách před jedním domovním vchodem. Žena, která ho přivezla nejdřív dlouze mluvila do svého mobilu, potom naučeným pohybem sáhla do kapsy, vyndala velký bílý kapesník, aby muži na vozíku utřela zpocené čelo, krk i pleš. 

Mladá matka s malým děvčátkem na kočárku usmívající se na dva muže v jarmulkách, kteří se rozplývali nad maličkou Římankou, která si natáčela kučeru na prstík a utopená v dvorném obdivu kopala nožkami a rozdávala koketní úsměvy doprovázené dolíčky v buclatých tvářičkách. Malí chlapci v kraťasech rozhánějící holuby sbírající drobky před místním bistrem. Muži s cigaretami v rukách, ležérně se opírající se o veřeje téhož bistra, jen občas prohodící pár slov. Staré ženy pilně klevetící na dvou přiražených lavičkách, tlumící hlas pokaždé, byl-li obsah hovoru poněkud důvěrnější.

Ano, tohle bylo skutečné město a jsem si jistá, že i před těmi dvěma tisíci lety bych našla podobné hloučky a slyšela podobné debaty. Myslím, že nejlépe jsme vnímali Řím právě za těch podvečerních a večerních toulek zklidněným městem, kdy ožívala korza a mírně se ztlumil dopravní ruch. Dede - Andělský hrad

Nemůžete pobýt v Římě a nenavštívit Vatikán, takže i my jsme druhého dne našeho pobytu vyrazili hned ráno známým "turistickým" autobusem č. 64 směrem k nepřehlédnutelné kopuli baziliky sv. Petra. Jako u všech notoricky známých míst jsme nejdříve srovnávali naše představy se skutečností a sama za sebe musím říct, že moje představy byly v podstatě správné, byť nezahrnovaly obrovskou frontu lidí čekajících na Svatopetrském náměstí na vstup do chrámu. Nejdřív mě napadlo, že je to fronta na vstupné, ale pravda byla mnohem současnější - lidé stáli frontu na rentgenové rámy a kontrolu příručních zavazadel. Pro změnu znak naší doby.

O samotném chrámu a sbírkách umění ve vatikánských muzeích vám toho moc neřeknu. Prostě nemohu... bylo toho strašně moc a nakonec jsem se cítila jako naprostý barbar. Fronta návštěvníků nekompromisně se pohybující po desítkách sálů s tisíci uměleckými díly byla svým způsobem zoufalá. Procházeli jsme kolem nesmírně krásných obrazů, fresek a soch, místnostmi, které byly vyzdobené takovým způsobem, že braly dech. V těch dílech bylo ukryto tolik geniální tvůrčí invence, zručnosti a řemeslného umu, tolik času, celé životy významných i méně známých umělců a my kolem nich jen procházíme

Procházíme, protože zastavit se dá jen na okamžik, dlouho stojící člověk se stává kamenem v proudu lidí, který je nejdříve obtékán, aby ho později voda strhla s sebou. Míjíme díla, před kterými by měl člověk bez dechu stát, unavené oči jen letmo zaregistrují vitríny, kde jsou vystavené církevní předměty staré více než tisíc sedm set let. Tisíc sedm set! Zkuste si to představit, ty generace, desetiletí za desetiletím, staletí za staletím. A my jenom procházíme. Dede - Svatopetrské náměstí

I na slavnou Sixtinskou kapli nakonec došlo, nicméně já už tou dobou byla schopná si pouze pomyslet s klasikem - je tu opravdu hezky vymalováno... a sotva na to vidím. Sama kaple je plná lidí, stojících, sedících kolem stěn, prodírajících se davem, sem tam zabrečí malé dítě, vzduch je nedýchatelný, je hrozné teplo a člověk místo vytržení nad tou úžasnou prací zatouží po čerstvém vzduchu. Ach Michelangelo, kdybys věděl! Dobře jsem pochopila, proč jsou na nádvoří panely s fotografiemi všech fresek, proč před nimi sedí na trávě nebo na cestě lidé a poslouchají výklad. Je to mnohem lepší! My jsme to vyřešili po svém a koupili jsme si knihu s fotografiemi.:))

Po Sixtinské kapli se průvod sune mnoha sály s moderním uměním. Byl to zvláštní kontrast po vší té zdobné nádheře, v některých případech byla jednoduchost prezentovaných děl skutečně osvěžující. A dav se sunul úzkými chodbami, unavené oči klouzaly po stěnách. Byli jsme přece za cílem většiny lidí, za slavnou kaplí, tak proč nepodlehnout únavě, horku a bolavým nohám? A tak jsme nakonec byli sami dva, kdo se v jednu chvíli zastavil v malém sálku upoutaní vystavenými obrazy. A hle, jeden z nich byl od Salvadora Dalího. Viset v některém pražském muzeu, tak se na něj stojí fronty. A tady se kvůli němu zastaví jen málokdo. 

Musím uznat, že se mi poněkud ulevilo, když jsme se po té době zase dostali ven, na vzduch. Sunuli jsme se s davem, tentokrát po rozpálených chodnících, směrem k autobusové zastávce a já jsem přemýšlela, co mi vlastně ten muzejní maratón přinesl. Kolik děl jsem si stihla opravdu prohlédnout? A kolik pochopit a procítit? Mělo to vůbec cenu? A došla jsem k názoru, že mělo. Snad se mi v hlavě vytvořil nový rámec poznání, který bude chtít být doplněn. Ta síla umění, vášnivé posedlosti a pracovitosti, která je v těch dílech skrytá, rozezněla něco v mé duši, co dokáže tak snadno mizet pod nánosem všedních dní, problémů a každodennosti. Ne, určitě to nebylo zbytečné! Dede - V Sixtinské kapli

Naše potulky Římem pokračovaly, poslední dopoledne jsme ještě chtěli navštívit galerii Borghese, která sídlí ve stejnojmenné vile hluboko v překrásném parku na jednom z římských pahorků. Přestože jsme tam šli hned ráno, už se na nás nedostaly vstupenky na prohlídku začínající v devět hodin a na tu v jedenáct jsme už neměli čas. Řekli jsme si, že je to pokyn shora, že už nemáme blbnout a zkusit radši strávit to, co už jsme viděli.

A tak jsme se toulali parkem, cachtali si ruce v kašnách, pili studenou colu a koukali na a v čem všem jsou ochotni Římané v neděli dopoledne v parku jezdit. Copak různá kola a in-line brusle, to mají všude, ale tady měli ještě šlapací čehý-hot kočárky. Jsou to takové legrační samohyby, pro dva nebo čtyři pasažéry, některé mají vepředu před volanty ještě dětské sedačky. Čehý-hot jsem je nazvala já - líbila se mi představa manželů, kteří jedou a každý z nich má svůj volant k řízení. A svoje představy, kudy se pojede...:))

Byly to úchvatné dny, ale je pravda, že jsme se už těšili, jak vyrazíme na venkov, což jsme také udělali. V následujících dnech jsme se toulali Toskánskem, především potom jižní přímořskou oblastí známou pod jménem Maremma. Když nás ani potom neklid neopustil, přesunuli jsme se ještě na Elbu a prozkoumali ten půvabný ostrov spojený s Napoleonovým prvním vyhnanstvím. Na konec léta to byl vhodnější program, než muzea a galerie. Za těmi se jednou do Říma určitě vrátíme, ale rozhodně to nebude v hlavní turistické sezóně...

Dede - čehý-hot kočárek v parku

Dede - Vatikánské muzeum