Vycházíme a po levé ruce máme multiservis a vpravo je místo domu maličký parčík, vlastně jen velký kulatý záhon a okolo nekonečná písková cesta, za parčíkem vidíme starý pivovar, bývalo tam i vězení, ve kterém kdysi čekali na popravu vzbouřenci proti válce, jakoby jen od parku do parku došli mezi svým životem a smrtí.

A dál, kolem dětského zdravotního střediska, a jsme u dalšího parku s nádrží na vodu; nemluvilo se za mého dětství tolik o veřejné zeleni, pokud si pamatuju, snad protože byla všude, tolik parků, plácků, proluk, a vrchy byly zelené, ne červenavé střechou na střeše.

U toho parku s nádrží na okamžik zaváhám, ale nakonec se vydám šikmo přes něj, cestou dávného výprasku za ušpiněný bílý kožíšek, pak kousek ulicí a ostře doprava vzhůru a rychle rychle na most, dole supí parní mašina, kousek od nádraží pod tím mostem dává znamení, v tom kouři a páře a hukotu se člověk ztrácí, dá se i nahlas křičet a taky houkat jako vlak.

Cesta míří k nádraží zezadu, podél kolejí jdu, a pak uhnu vpravo, přes další nízký parčík, a už jsem v kolonce, v kolonii železničářských domků, u babičky přeslicové. Mezi stejnými domy s několika byty jsou terásky, u babičky s květinami, a je tam hrad se slídovými okénky, taková krása!

Pan soused stále přistavuje věže se zakletými princeznami, jenže jak je osvobodit, když se nesmím k hradu vůbec přibližovat, to by se pan soused na babičku hněval. U babičky je velká kuchyň, ložnice a malý pokoj se zelenými kachlovými kamny. S vystrčeným jazykem maluji vlnité čárky do modrého sešitu a moje krásná mladá teta nedovolí, abych dostala od mamky další pohlavek.

Stromeček a pod ním sáňky. Nová svatba mojí babičky a dědečka, prý stará láska nerezaví. A šicí stroj Veritas s kouzelnými dlouhými šuplíčky. Ústřižky látky a písničky, člověče nezlob se, žolíky a nekonečné kanasty, kouzelné ruce, něžná ruce, vůně a teplo, babičko moje, babičko kytičková.

Taková je odbočka z cesty na sever, odbočka za nádraží, do místa, kde byl vždycky na všechno čas a každá bolístka se tam zahojila, odbočka na konec světa, opravdový konec světa, tolik konců světa už bylo a ještě bude! A tam doopravdy skončil jeden můj svět, když se babička odstěhovala daleko k jihu, do místa svého dětství.

Když ale neodbočujeme a jdeme po hlavní pořád rovně, seběhneme dolů, přes šraňky a maličko do kopce zase, vpravo je fabrika, tam pracuje tatínek a já mu tam chodívám ukázat vysvědčení, vždycky přijde dolů do vrátnice, dostanu za ně většinou stovku a kus prázdnin v domečku na Aljašce.

Naproti fabrice bylo přes silnici parkoviště, odtud jsem ob rok vyjížděla na pionýrské tábory do D. Nezapomenutelný byl ten úplně první pobyt tam, ještě před školou, s tatínkem. Takový hezký gag to byl, jak si kluk, co si pak vzal mou kamarádku Jarušku za ženu, smolil lodičku, a vylil mi na nárt horkou smůlu.

Já jsem skočila do potoka, chladit si nohu, a štípnul mě vyděšený rak do palce té nohy s přiškvařenou smůlou na nártu, a jak jsem pak utíkala s řevem na ošetřovnu, ukopla jsem si dočista bříško palce na noze druhé. Potom jsem se nesměla koupat a tak jsem seděla na kraji pontonu a pletla košíčky ze sítí, obě nohy zavázané, a jak se velcí kluci honili, tak mě do té vody nějak strčili, a od té doby umím plavat.

Tábory od mamky byly pokaždé někam jinam, nejvíc si pamatuji na ten úplně první v Osečné u Liberce, nebylo celou dobu moc hezké počasí, ale pak se vylepšilo, a tak jsme připravili hranici na táborový oheň na zítřek, na středu, to jsme se měli jít i koupat, a odpoledne předtím jsme byli u lesa, tolik letadel lítalo nad námi, že prý cvičení.

To středeční ráno nás vzbudili brzo, ve spěchu, museli jsme jít všichni do jídelny, ale stoly pokryté kostkovanými igelitovými ubrusy byly prázdné, a kuchařky v bílých zástěrách a v bílých šátcích stály všechny pod rozhlasem po drátě na poličce na stěně, a všechny plakaly, utíraly si tváře do těch bílých zástěr, bože, co s námi bude, bude válka, Rusové nás napadli, a já jsem na volala, že to nemůže být pravda, že ne Rusové, to jsou přeci naši přátele a osvoboditelé, ale že Němci, to museli být ti druzí Němci, a za to jsem dostala od hlavní paní kuchařky velkou facku, a už nikdy jsem si to nepopletla.

Pak jsme se přece jen nějak trochu najedli a většina dětí odjela autobusem, který je rozvážel po okrese, jen já a jeden kluk, pořád to byl ten, co mi zasmolil nohu a co si vzal později mou kamarádku Jarušku, a jedna praktikantka jsme tam ještě zůstali, bydleli jsme mimo trasu autobusu, a čekali jsme na sanitku. Ta nás pak vezla domů, na severozápad, za zády jsme nechali táborové chatičky, a taky Liberec, kde se tolik střílelo, kde ještě tolik let poté se porůznu objevovaly kytičky, kytičky jako nesmytelné stopy krve utajovaných mrtvých.

Pak najednou proti nám kolona obrněných vozidel, do prdele, povídal řidič sanitky, bylo k němu dopředu otevřené okénko, pustil houkačku a naklonil se nad volant, my jsme skrz to okénko koukali vpřed, jak okolo duní ta nekonečná zelenošedá housenka. Najednou se jedno z těch vozidel na konci kolony začalo stáčet přes náš pruh, do prdele, kurvy jedny, povídal řidič sanitky, už ležel na volantu, přidal, nás to natisklo do okýnka, asi jsme jeli příkopem, nebo to nějak přeletěl, ten řidič, co už nemluvil, jen kouřil, a když se na nás otočil, tak měl tváře mokré a bílé jako ty kuchařky poránu.

Mně pak museli dovézt až k mámě do práce, doma nikdo nebyl, mamka hlídala na kopci děti, o které se nikdy nemohl nebo nechtěl starat, a moje teta, ta krásná Julie, měla pohotovost v policejním zámečku, přesouvala tam hbitě banánky z dírky do dírky, ruce jí nad panelem lítaly jako unavené labutě a oči měla červené, jako všichni okolo. Jako studenti, co si k nám později přišli pro malé rudé vlaječky s maličkým srpem a kladivem, které jsme je dávali do oken, a pak je pálili na chodníku, tolik lidí mělo tehdy rudé a vzdorné oči, zaťaté pěsti a na hrudi trikolóru.

Ale pak mnohé oči začaly časem uhýbat a těkat, dívat se k zemi, a zas kose stranou, možná i na chvíli skrytě znovu slzely, když později v Praze pro národ zahořel nesmrtelným světlem mladý apoštol svědomí, ještě chvíli se styděly, než se proměnily v oči moci. Poprava zas jedna ve velkém to byla, poprava českých pánů, žen i dětí, poprava lichých nadějí, a jeden z největších konců světa, protože kdože byl ten kat?

A ta cesta z křižovatky k severu šla naším světem dál jen kousek, ta cesta na sever kousek za parkovištěm u fabriky najednou nevedla nikam.