15.6.2024 | Svátek má Vít


BLUES UKŘIŽOVANÉHO MĚSTA: O křižovatce - cesta na jihovýchod, první část

17.5.2007

Hned za prolukou kousek od spořitelny byla prodejna gramodesek, vánoční nákupy pro mamku, Karel Gott žádný rok nevynechal a vždycky byla k mání jeho nová deska, to se ještě neříkalo nosič. Nosič! volali dámy či pánové ve starých filmech na nádraží a před hotely, vždycky někdo přiběhl a všechnu tíhu zavazadel vzal na sebe, ale přece o tom to není, proč by mi někdo měl nosit mou hudbu někam pryč?

Deska, panečku, to bylo něco! Černá, lesklá, muselo se s ní mazlivě, jen mezi palcem a ukazováčkem pohoupat do stran, jestli snad na ní není smítko nebo otisk prstu, a lehce přeleštit a opatrně položit na talíř, ze strany pak zkontrolovat ramínko přenosky, jestli dosedne na správné místo a začne hrát tu mou písničku. Měla jsem spousty starých singlových desek s hity šedesátých let po své krásné mladé tetě, celou tu slavnou semaforskou éru, pak už to byly moje akvizice, Schelinger, Framus Five a Špinarka, Eláni, Blue Efekt a Olympik, zkrátka co se tak dalo sehnat v té době na malém městě v prodejně Supraphonu.

Ta pravá muzika byla na páskách a pouštěla se na magnetofonu Sonet duo s magickým okem, pásků jsem měla celou hromadu od kamaráda, jeho maminka si je vzala s sebou, když byla odejita z pražského rozhlasu, jen se můžu dohadovat, co všechno jsem přepsala Krylem, Doors, Pink Floyd i Smokie a Beatles a vším, co se dalo poslouchat a hlavně sehnat, všechno to byly šustivé mono nahrávky bez výšek i hloubek. V noci oko magnetofonu zeleně svítilo, magnetofon dýchal nahlas, a když páska skončila nebo se přetrhla, pleskal její volný konec do spánku jako noční déšť.

Kousek dál byla prodejna knih, ve čtvrtek s dlouhou frontou, jinak to byl obchod byl tichý, se zvonečkem na dveřích a stěnami plnýma knih. Obdivovala jsem, jak prodavačka knihy balí, dvě role modře nebo červeně strakatého papíru tam měli na pultě, užší a širší, vždycky utrhla přes hranu se zoubky ten správný kus, chvilku knihu po papíru posouvala a pak překládala papír, kniha se točila na pultě jako baletka. Papír vyšel vždycky na chlup přesně, pak ještě utrhnout hnědou lepící pásku a navlhčit na houbičce u stojánku, vždycky ta páska byla ještě chvíli vlhká a voněla.

Přes ulici pak byla Městská knihovna, chodila jsem tam od mala, každé pondělí pro deset knih, a ty jsem přes týden pojídala, až jsem snědla celé oddělení pro malé čtenáře a tak mě paní knihovnice pouštěla do oddělení dospělých, jen někdy mi z hromádky nějakou knížku odebrala, musela jsem si vybrat jinou. Četla jsem pořád, u jídla, i s lampičkou pod dekou a pod postelí jedna hromádka knih přerůstala do druhé, od pondělí do pondělí.

A hned vedle knihovny bylo papírnictví, taková velká samoobsluha, milovala jsem tu vůni a utrácela tam všechny své peníze za notýsky, barvy, tuše a fotografie z filmu Vinnetou, a taky za čtvrtky, vystřihovací panenky a šatnové bločky, líbilo se mi je trhat, vždycky jsem si okolo toho vymyslela nějakou hru, ale teď už si nevzpomenu ani na jednu, zůstaly všechny ty hry někde za mnou, asi jsem šla moc rychle od nich, nestačily mému tempu. Dodnes mám papírnictví ráda, ale už tam tak krásné věci nemají a nikdy mít nebudou, maličký zelenkavý notýsek se čtverečkovaným papírem, za pětadvacetník, ten nemají už opravdu nikde.

To papírnictví bylo blízko našeho domova, jen kousek šikmo přes ulici. Bydlela jsem v domě, jaké se stavěly na přelomu padesátých a šedesátých let, byl třípatrový, z cihel, měl dva vchody a v přízemí tři obchody. První, to byla cukrárna s paní prodavačkou v bílé zástěrce s kanýrkem, stejný kraťoučký kanýrek měla připevněný pinetkou na vždy pečlivě naondulovaných vlasech. Měla tak pomalé pohyby, jako jsou pohyby kněze v kostele, s vážností brala do ruky malou lopatičku a nabírala z oranžových skleněných misek za sklem vitríny bonbóny a sypala je zvolna do malých papírových sáčků, ty pak kladla na váhu a jen někdy musela nějaký bonbón přidat nebo ubrat.

Moje babička přeslicová, když k nám pak jezdila od jihu na návštěvy a my jsme jí chodily naproti na nádraží a pak zas celým městem zpátky, vždycky tam zašla cestou a koupila nám dvacet deka ledových kaštanů, byly krásně lesklé a na bříšku měly bílý proužek, a v puse se mi jeden bonbón rozpouštěl nekonečně dlouho. Paní prodavačka z cukrárny také uměla krásně balit bonboniéry, kupovala jsem je u ní na konci školního roku pro paní učitelku M.

Vždycky ji balila zvolna do bílého hedvábného papíru, jeho konce nad bonboniérou přiložila k sobě a několikrát přeložila přes sebe, až vznikla elegantní manžetka, a pak poskládala a zastrčila dovnitř papír po stranách a nakonec červenou nebo růžovou papírovou stužkou zavázala bonboniéru přes rohy, ten obřad trval celou věčnost, ale nikdo nespěchal v té prodejně, kde voněl pendrek, mejdlíčka a čerstvě mletá káva.

Vedle cukrárny byla masna, poněkud předimenzovaná na nabízený sortiment, v sobotu už v šest ráno se před ní scházely ženy v tmavých tesilových sukních nebo ve strakatých šatových zástěrách, probíraly všechny živoucí mrtvé z města, a pak v osm se seřadily před pultem, aby si pak odnášely do malých a mokvajících papírů zabalené kousky tučného bůčku, kližky a žebra na polévku.

Pak byl náš vchod a vedle byla mlékárna, pamatuji si ještě nalévané mléko a vážené máslo, a taky ten ohromný a hlučný shluk žen přes celý chodník, než ve dvě paní prodavačka otevřela, ani se nedalo projít domů, to prý se jakési lodě blížily ke Kubě.

Kus dál, na půli cesty na náměstí, byl Mléčný bar, muselo po schodech vzhůru do prodejny ve tvaru písmene L. Přímo proti dveřím se prodávala v létě kopečková zmrzlina a dál vlevo chlebíčky a saláty, jak jsem to mohla jíst denně tolik let místo obědů ve školní jídelně, deset deka bramborového salátu do papíru a rohlík, to všechno za jednu korunu a padesát haléřů, vlašák byl dražší o třicetník a dvě koruny deset bez rohlíku stál salát vajíčkový, nikdy se mi ho doma nepodařilo udělat stejně chutný.

Vpravo od dveří byl pult se sladkým pečivem a mohli jste si tam dát mléko, teplé nebo studené, taky kakao, a sednout si k umakartovému stolečku na umakartovou židličku ve veselých barvách mladých šedesátých let. To barevné zařízení tam zůstalo i v mnohem smutnějších letech sedmdesátých a v letech osmdesátých je nahradilo nové zařízení, zase z umakartu, ale v barvě špinavé socialistické šedi.

Rozlévané mléko se pak už v tom Mléčném baru neprodávalo a místo zmrzliny v kopečcích měli jen zmrzlinu točenou. Po letech jsem si tam zase koupila ten výtečný vajíčkový salát v papíru, jenže už stál víc než čtyři koruny a chutnal úplně jinak.

 

Vave (Alena Zemanová)



KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !