Z dnešního pohledu malinkatá, chodilo se tam s malinkatými drátěnými košíčky, ale ty nám na nákupy stačily, protože stále něco nebylo, ocet, sirky, čočka, brambory, mrkev, toaletní papír, mandarinky byly po kile jen od Mikuláše do Vánoc, zrovna tak jako buráky a banány.

Samoobsluha byla na rohu našeho zmrzačeného náměstí s krásným morovým sloupem uprostřed, ten býval v zimě obklíčen sněhem, který se na náměstí za mého dětství navážel. A jeden rok ho bylo tolik, že se během zimy uprostřed čtvercového náměstí vytvořil ledovcový blok a zbyly jen úzké uličky okolo, a koncem dubna se ten ztuhlý a zčernalý sníh rozbíjel krumpáči a nahonem odvážel ve dne v noci pryč, protože náměstí muselo být na prvního máje čisté a volné pro všechna ta mávátka, transparenty, alegorické vozy a nadšení pracujících.

Jen levá strana náměstí byla krásná, řada domů s podloubím a v něm obchody, hned ten první obchod bylo hračkářství, a dál trafika, masna a další fotograf, drogerie a pohřební služba, prostě co je tak v každém městě potřeba, a z rohu, kde podloubí končilo, se chodívalo do cikánských uliček, které se pak časem ztratily pod nánosem paneláků.

Pohled od samoobsluhy přes náměstí stáčely k nebi vysoké a široké paneláky vykukující za frontou domů naproti, nic jim nemohlo konkurovat, ani omšelý hotel s věžičkou a restaurací v přízemí v rohu, kde si jednou můj tatínek vypil pivo s Waldemarem Matuškou, když u nás vystupoval, a na počest toho společného piva pak nosil také plnovous a svého berana merino pokřtil jménem Walda.

Pravá strana náměstí chyběla docela. Poté, co komunisti zbourali domy s podloubím a krásnou radnicí, tam nebylo dlouhé roky nic, a až později ohrada z vlnitého plechu, která to nic cudně zakrývala, a ještě později nové nákupní středisko a hotel, plastika náměstí, která se nepovedla. Poslední stranu náměstí tvořily administrativní budovy Jednoty, říkávalo se, že za první republiky v těch domech býval bordel a po čase že se tam zase vrátil.

Pod chybějící frontou domů v ulici vytékající směrem z města bylo druhé a mladší kino s hrdým názvem Marx, tam jsem chodívala nejčastěji, pamatuji růžové nebo světle šedé lístky v kotoučích, za jednu korunu nebo občas za tři. Jako úplně malá jsem chodívala do první řady, na beton, a čím jsem byla větší, stěhovala jsem se výš a výš, a taky nás přibývalo.

Nakonec jsme si kupovali celou poslední řadu na balkóně, sedávali jsme na balkóně sami, nohy jsme měli přes opěradla předchozí řady, posílali si řadou zteplalé lahváče a zaujímali stanoviska. A když se nám film líbil, šli jsme na něj třeba po všechny tři dny, co se v kině hrál, a pak žili filmovými hláškami, ach, třeba Podivné dědictví, to byla studna … něco z těch klasických filmových hlášek mi zůstalo v hlavě dodnes.

Náměstí bylo bez aut, vlastně zákaz vjezdu začínal u našeho domu, jen zásobování tam mohlo, ale zdálo se i bez lidí, bylo nějak velké pro ty, kteří měli čas na něm posedávat. I my jím jen projdeme, od samoobsluhy do protější ulice, která má jen pravou stranu, po levé jsou nakolmo postavené ty obludné paneláky. Ani ta pravá strana nestojí za nic, jen zdi výrobních závodů a nudné domy.

Až najednou veselá cukrárna, kavárna a vinárna v jednom, strašně dlouho se říkalo jít ke Kacálkovi, i když pan Kacálek už tam dávno nebyl. Mívali tam za mého dětství moc dobrou kopečkovou zmrzlinu, stálo za to dojít si až tam, protože na všechny ty barevné a studené kopečky v široké oplatce vám tam navrch dali i kopeček pevné šlehačky. Pak Kacálkovu legendu překonal pan Procházka, začali jsme chodit ke Špacírovi, to byl náš život, náš svět, i když naše posezení u Špacíra často poznamenaly spěšné odchody zadním vchodem na dvorek, kdykoli kolem širokých oken prošli policajti.

V kavárně zůstali dva tři plnoletí zoufalci u sražených stolů plných lahví a sklenic vína a v popelnících dýmalo alespoň deset ve zmatku típnutých cigaret. To od Špacíra jsme se přesouvali do kina a zase z kina, často jsme odtud chodívali na dýmový kopec, nebo k někomu domů nebo jen tak na náměstí, užít si tam trochu radosti ze života k malé radosti všech starších spoluobčanů, ačkoli ty naše veřejné radosti byly velmi nevinné, skákali jsme u morového sloupu panáka, když jsme si ho předtím nakreslili na dlažební kostky křídou, nebo hráli na honěnou, případně na sochy nebo chodí pešek okolo.

Kousek dál za Špacírem byl kulturní dům, jako skoro všude zvaný Střelák či Střelnice. Bývaly tam dětské maškarní plesy, ano, tady jsem jako mochomůrka vyhrála jedinou taneční soutěž, které jsem se kdy zúčastnila, a taky víkendové zábavy a taneční kurzy. Víkendové zábavy jsem navštěvovala poměrně radostně a pilně, s tanečními to bývalo slabší, chodila jsem za taneční jako za školu.

Buď jsem čas taneční a společenské výuky trávila u Špacíra nebo v hospodě v přízemí, odkud nás ale naháněli zpět do patra, když počet frekventantů v sále povážlivě poklesl ve prospěch počtu frekventatů ve výčepu. Asi nebyl nejlepší, ten můj přístup k akcím na Střeláku, protože jeho následkem se sice dodnes zabavit umím, ale ten tanec, ten tanec!

Dalo se za Střelákem odbočit cestou doleva a strmě do Strážného vrchu, na kterém jsme v zimě lyžovali, byl to vrch, který se táhnul na sever a severovýchod od náměstí, vrch s břízami, milenci, letním kinem a mými tajemnými zahradami.

Taky se dalo jít po silnici ještě kousek dopředu, město se po chvíli změnilo na připojenou vesničku, ale za ní dál to už nešlo, mezi tou naší vesničkou a tou vedlejší byla kromě potoka taky závora, možná proto, aby se lidé ze spřátelených států nějak nepromíchali, nebo aby se ti, které jsme poslali pryč, ven za závoru, aby se nemohli vrátit domů.