15.6.2024 | Svátek má Vít


BLUES UKŘIŽOVANÉHO MĚSTA: O křižovatce - cesta na jih

31.5.2007

A možná bych v tom svém městě přežívala dodnes, kdyby jednou večer před létem na dýmový kopec nepřijel na motorce jeden, co ve městě jako dítě bydlíval, ale teď už řadu let žil v Praze, a mně se to všechno líbilo, Praha, motorka i on, a tak jsem mu uvázala kolem krku šátek s beruškami, asi měly nějakou čarovnou moc.

A kvůli té beruškové moci za mnou začal jezdit, a najednou to moje ukřižované město jako by ztratilo tu bdělou ostražitost, přestalo vyzařovat slzy a bolest, bylo v něm krásně, v tom městě na kříži, jenže brzo pak odešel můj tatínek někam do lesů a k řece, na vodu, kam ho volala jeho smutná duše, a pak už mi nepomohlo ani nové pero s červenou násadkou, abych ještě vydržela v tom mém městě a ve škole, protože to všechno byl svět, kterému jsem nemohla a nechtěla věřit, a on nemohl a nechtěl věřit mně.

A tak jednoho dne jsem se rozjela cestou dolů z křižovatky, ale ne rovně ke škole, ještě před ní hlavní ulice zatočila prudce do leva, a pak doprava, k jihu, příkře dolů, a pak už jen záleželo, kolik sil člověk měl na cestu táhlým a vysokým kopcem vzhůru a ven z toho města, kde všechny cesty vždycky došly na konec světa. A stále ještě nebylo vyhráno, skoro na vrcholu kopce k volnosti po vás sáhly ruce hřbitova, nad silnicí se chvěla jména těch, kteří šli napřed, a náhrobní kameny vystavěly napříč silnicí zeď; kdo chtěl z města pryč, musel zavřít oči a tu náhrobkovou barikádu prorazit čelem.

Jak jsem si oddychla, nahoře za kopcem, cestou k jihu, jenže to jsem neznala sílu města, které své dávno vyhnané mstilo tím, že nedovolilo novým odcházet pryč, neodpouštělo tím, že neopouštělo nové obyvatele nikdy, ať byli kde byli, měli ten stín ukřižovaného města za zády, jako já. Ještě jednou mě donutilo mé město na kříži se vrátit a porodit tam své děti tomu na motorce, ale časem asi ten beruškový šátek ztratil svou kouzelnou moc, a to už možná mému městu stačilo, asi už svůj účet mělo se mnou vyrovnaný, sečetlo si čárky, na které se dá vzpomínat, i ty, které jsem se musela naučit zapomenout, a bylo mu to dost, a tak mě propustilo.

Naposled jsem seděla před více než dvaceti lety v tom maličkatém parku s jedním velikým kulatým záhonem na křižovatce u kláštera, byl večer a asfalt se leskl po dešti. Bývaly tam dlažební kostky, jenže na nich zůstaly stopy po těch okovaných vozech, které naším městem projely před lety, vlastně zbytečně, to kvůli otočeným směrovým cedulím. A sloužící radní chtěli skrýt ty vrásky na silnici a tak kostky polili asfaltem, jen zlehka, jako se polévá dort čokoládou, a tak se hned každý musel ptát, co je tou polevou zakryto. Takhle to tam bylo se vším, masky a ukrývané zlo, bolest, snaha tvářit se, že devět z deseti opravdu nikdy nebylo, nezpívalo, nedýchalo, nežilo.

To město jsme si v krajině neukřižovali my, byli to Sasové, kteří osídlili před věky celý ten drsný hraniční kraj, ukřižovali si své domy a domečky do krajiny, to jim dávalo pocit řádu a bezpečí, ale pak hlas, ten neodbytný, vracející se hlas říkal, že řádu a bezpečí by mohlo být víc. Najednou vlna až někde od Bavor vyplavila z těch sasských měst všechno, co sasské nebylo; ten, kdo ji vzedmul, asi zapomněl, že vlny se vždycky vrací, musí se vrátit, ten, kdo ji vzedmul, netušil, že se vrátí desetkrát silnější vlna, vlna zabiják.

A potom že do města plného trosek a nánosů bahna přijde zlo s páskou, a že znásilní město upoutané na kříži a ani oči mu při tom nezakryje, bude mu řezat zaživa kusy masa z paží a boků, zboří, zničí, rozerve všechno, a pak se pokusí zahladit, zakrýt polevou ty krvavé rány, jenže ony budou mokvat a leptat všechno, celou tu novou první generaci a pak i tu další, a ještě další.

Teprve básník dnešních Sudet Radek Fridrich, který se narodil až v roce, kdy okovaná auta pobořila balustrádu kláštera na křižovatce cest, může říct: "Tohle je asi záležitost generační. Já a moji vrstevníci jsme vlastně první generace, která severní Čechy bere jako svůj domov, cítí nějakou identitu a snaží se ji objevit, poznat tento prostor. Naši prarodiče, kteří sem přišli po odsunu Němců, ani naši rodiče si nějakou hlubší vazbu k tomuto místu vytvořit nemohli.

To nebyla jejich krajina, přišli sem za prací, neměli tady kořeny a po válce samozřejmě ani nechtěli řešit, kdo tady byl před nimi. Vždyť Němci byli přece nepřátelé a po nich nesmělo nic zbýt, nesměli zanechat stopu. My jsme první generace, která to chápe jinak, je to náš domov a chceme ho poznat, proto o něm píšeme. Po tom, co tady kdysi bylo, zůstávají stopy - osudy lidí, kteří tady kdysi žili."

Jenže já jeho generace nejsem, pro mě ještě bylo mé město křížem, bylo Maelströmem, který spolykal nebo nenávratně poznamenal celou mou rodinu od přeslice, máme ty slzy města všichni v duši dodnes, a spolykal celou mou rodinu od meče, z té nakonec nezbylo nic, ani ten prach už ne.

Když jsem nedávno začala chodit vzpomínkami na své město, do kterého jsem se už nikdy neodvážila vrátit, občas jsem pocítila touhu se tam zase podívat. Ne ve dne, ale jako kdysi dávno v noci vyjít z domu, nohy v keckách postavit na špičky a běžet tichým městem, kde domy se spícími lidmi spokojeně předou, pohladit zeď knihovny, na kříži rozpřáhnout ruce a zatočit se dokola, a pak dál, kolem parku s vůní růží, minout nádraží a přes koleje běžet, odbočit ze silnice, zamávat přes zeď snící Traudi, a dál běžet, lesem k vodě, do ní. A bez šatů zas vyšplhat na rozbitou věž, obejmout měsíc a skočit do vody, která odjakživa omývá, která očišťuje a je laskavá.

Tak jsem zatoužila se podívat zpátky, že jsem si vyvolala mapu a prstem po ní jela, jako když už běžím ke své vodě tím městem konečně sejmutým z kříže, jenže pak jsem pochopila, že vracet se nedá, že se nemám kam vrátit, protože podle fotky z nebe tam už ta moje voda v lese není.

Vave (Alena Zemanová)



KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !