Začátek dnešní cesty větší částí maloměstského korza vroubí vlevo klášter, níž pod ním je park se sochou a se záhony růží, na pravém rohu vpravo pak v přízemí domu multiservis; za mého dětství multiservis bývala spíš sdružená opravna televizí, praček a vysavačů než půjčovna peněz. Cesta hlavní třídou se mírně svažuje, a kdybychom vystoupali kousek první ulicí doprava, dojdeme ke kinu Revoluce, bylo to starší a ošuntělejší ze dvou kin ve městě.

Jednou večer jsem tam stála přes ulici, schovaná ve stínu, tajně jsem se do kina plížila, ale ne na nějaký nepřístupný film, chtěla jsem vidět znovu ruský, vlastně sovětský film, a styděla jsem se za to, jmenoval se "A jitra jsou zde tichá", byli jsme na něm se školou, a to, jak umíraly ty holky v lese, mě vzalo, musela jsem jejich smrt prožít s nimi ještě jednou, a dodnes nevím, jestli byla úplně zbytečná nebo ne.

Pod kinem hlavní třída vlekle tekla dolů, kolem prodejen s ničím, až k obchodu s botami vpravo, kterému se stále říkalo Baťa, a okolo krásného obchodu s oděvy vlevo, tam už vlastně město končilo, protože tam končilo korzo. O kousek výš, na konci krátké ulice doprava houkalo a dýmalo nádraží, tam moje babička přeslicová sedávala v pokladně. Někdy jsem směla označovat tvrdé jízdenky v tom zvláštním strojku u prodejního okénka a taky doplňovat jízdenky do zásobníků, byly to takové dlouhé sloupce pevných kartiček v celofánu, hnědých, bílých, kombinovaných nebo s červeným pruhem.

Když pak vlak odjel a do odjezdu dalšího byl čas, babička zatáhla záclonku na okénku a vyprávěla mi, jak jezdila ve vlaku jako průvodčí hned po válce a jak jim hořely vagóny a střílelo se na ně, a taky o všech lidech od dráhy, kteří byli příliš pomalí nebo na kolejích uklouzli, a tak je nárazníky vagónů mezi sebou stiskly a rozdrtily, kola vozů nebo lokomotiv je přejela a roztrhala až k smrti. Bývalo vždycky pak na pokladně parte se širokým černým pruhem a pohřby nádražáků byly určitě slavnější než pohřby generálů, samá modrá uniforma, a každá lokomotiva na nádraží smutně zahoukala, než se rozjela dál po své nalinkované cestě.

Z té doby roztrhaných strejdů od dráhy mi zůstal šimravý pocit kolem žaludku, když vidím kola jedoucí po kolejích, ostražitě obíhám i tramvaje, jen jednou jsem na dovolené u Berounky skočila před jedoucí vlak pro Píďu a pak se s ní v náručí stulila vedle koleje, po které prohučely ty tuny kovu, bylo to tak dunivě fascinující, že jsem se ani snad nebála, jen jsem byla ještě kolik hodin plná hluku a chvění, jako by ten vlak projel mnou skrz naskrz.

Jenže nádraží, to je jen odbočka z té severozápadní daleké cesty, zase se na ni vrátíme a projdeme kolem velké zahrady a dvora, uprostřed je zámeček, nevím čí bydlení to bylo původně, ale pak to byl zámeček pro modré, a později zelené uniformy veřejné bezpečnosti, sídlili tam svého času i pohraničníci, kteří hlídali tu blízkou přátelskou hranici, nějak jsem nechápala proč ji hlídají, to já když jsem se s někým přátelila, tak jsme mezi sebou žádné hlídané hranice neměli.

Kolem uhelných skladů přes koleje se závorou, mírně do kopce, pak kus po silnici a odbočit vpravo na uježděnou cestu ke zrušenému hřbitovu, už se tam dávno nepohřbívalo, a ten hřbitov byl plný důkladných hrobek s nápisy psanými nečitelným švabachem, ta zvláštní písmena jistě bývala pravidelně zlacená za dob, kdy děti mohly chodit na hroby svých rodičů a starat se o ně, zalévat na nich květiny, teď ale byla písmena zmizelá a některé náhrobní desky byly zřícené dovnitř.

Kolem těch hrobů jsem proběhla vždycky rychle, když jsem tím hřbitovem procházela až dozadu, kde ležela nějaká Traudi, už od roku 1938 tam ležela, ten hrob byl zašlý a špinavý jako všechny ostatní, taky tam neměl kdo chodit a tak jsem tam Traudi občas položila kytičku natrhanou okolo cesty. V zadním rohu jsem pak přelezla pobořenou hřbitovní zeď, abych se nemusela vracet zpátky ke vchodu, a šla dál, kolem polí a osamocených domků, až jsem z kopce viděla dům mé babičky a mého tatínka, dům z červených cihel, s červenou střechou, nad vchodem okno do pokoje, ve kterém se za dob dědečka skladovalo zrní pro slepice.

Jednou jsem tam nabrala do ošatky se zrním malou šedou myš, ale utekla, než jsem si ji stačila pořádně prohlédnout. Později, když už děda nebyl, jsem ten nevytápěný pokoj dostala na hraní, bílé stěny jsem mohla pomalovat barevnými křídami a z půdy si tam natahat starý nábytek, to bylo pokladů, staré šaty po tetičce, na které jsem si šlapala, a časopisy, i starý gauč s prasklými péry, páchnoucí myšinou a prachem a kočičími porody babiččiných trojbarevných Micek a Mind.

Ten červený dům stál velice osamoceně a skoro na konci světa, na konci každé cesty od kříže u kláštera v tom mém městě vždycky jakoby končil svět, stál tak osamoceně, že tatínek napsal na lípu u domu březovými větvičkami Aljaška. V zimě to byla čistá pravda, Aljaška, ale v létě cesta na konec světa končila o kousek dál, u rybníka v lese, do kterého jsem se chodívala vždycky v létě už od základní školy v noci koupat, když měla máma noční, měla jsem ty dlouhé cesty nocí a plavání za tmy moc ráda.

V tom domě z červených cihel pak můj tatínek odešel ze světa, hned jak jsem se probudila poprvé ve světě dospělých, a já jsem ho pak musela prodat a už nikdy jsem tam nebyla, jen docela nedávno jsem koukala na internetu na leteckou mapu toho místa, ten dům stále stojí osamoceně, Aljaška, a já od té doby myslím na to, jestli tam pořád bydlí ti lidé, kteří dům skoro před třiceti lety koupili, a zda tam jsou šťastní nebo zda jim také tlačí ramena k zemi tíha stínů bývalých obyvatel.

Tiše doufám, že dávnou vinu vykoupil můj tatínek, a všichni ti ostatní nevinní, ti mrtví z pracovitých rodin, které do města a okolních vesnic přišly v chudobě a poctivě, ale ty domy, pole a stromy se jim tolik bránily; bránily se a ubránily se až příliš často pouhou ozvěnou slz vyplakaných těmi, kteří museli ze svých domovů odejít.