V každé městské čtvrti v Sydney a nebo v každé větší osadě po krajině je malé obchodní středisko, jakási náves, kde se soustředí místní obchodníci. Takže mimo obligátního koloniálu, jakési mrňavé samošky, je zde řezník, bottle shop – obchod s alkoholem, který k jeho prodeji má zvláštní licenci, jinde alkohol mimo licencované hospody neprodávají, malé „fast food“, kde nabízí i „fish and chips“, tedy smaženou rybu jako šnycl a k ní hranolky, což dříve bývalo obligátní jídlo pracující třídy, kterým jsme se po našem příletu ke klokanům občas i my živili. Pak tu je kadeřník pro místní dámy, zelenina a ovoce, a neschází pekárna kombinovaná s cukrárnou, kde mimo chleba a bílého pečiva vytváří i laskominové zákusky.

Majitelé těchto „establishmentů“ obvykle bývají Vietnamci. Tito se naučili cukrářskému řemeslu od svých koloniálních pánů, což byli Francouzi. Tito uměli vytvářet neobyčejně chutné sladkosti a své umění šířili i v místní populaci. A tak i zdejší cukráři z této země pokračují v tomto umění k radosti a spokojenosti zdejších zákazníků. A jejich zákusky jsou nejen chutné, ale i mohutné. Že si nevymýšlím, tak to mohou potvrdit kamarádi, kteří nás zde navštívili. Když jsme si pro potěšení a mlsného jazyka podráždění koupili eclairy, tak jsem myslím zaslechl: „Toto teda nesežeru.“ Éclair - Wikipedia V Kotlince by tomuto byl nejblíže asi „banánek“. No ano, byli neznalí a nezvyklí zdejší zvykům cukrářským. Každý „eclair“ byl 20 cm dlouhý, 7 cm široký a na šlehačce byl polit čokoládou podobně jako indiánek. Při konzumaci této dobroty měli strávníci šlehačku až za ušima. Po spořádání této dobroty si už nic jiného nepřáli.

To mně připomenulo moji rychlou a poslední návštěvu mojí rodné hroudy v roce 1991, když jsem byl na služebce v Německu. Bylo to v zimě, leden-únor a ti stejní kamarádi, o kterých jsem se zmiňoval výše, mě jednou vyvezli po Českomoravské Vysočině. Cestou jsme zastavili, tuším že v Novém Městě na Moravě, kde na náměstí byla vyhlášená cukrárna, kde prý vyráběli nadmíru chutné laskominy. Uvnitř bylo pěkně teplo, zasedli jsme ke stolečku a já šel k pultu něco koupit. Když jsem shlédl ty dobroty, tak jsem podle zvyku z mé nové domoviny koupil od každého druhu jeden, a tak na každém talířku bylo 7 zákusků, které zdaleka nedosahovaly hmotnosti jediného zde u klokanů. Kamarádi projevili údiv, ale slupli, co bylo nabízeno. Snažil jsem se vysvětlit důvod, proč jsem to udělal, jak jsem to udělal. Tuším, že plně pochopili, až žmoulali zákusky zdejší.

Věneček v Austrálii

Eclair v Austrálii

Co mě vlastně přivedlo k této vzpomínce. Před dvěma dny se u nás stavil kamarád, přiletěli jsme stejným samoljotom v roce 1968, s jeho noťasem vyřešit nějaký počítadlový zádrhel. Cestou se však stavil v naší místní pekárně/cukrárně a koupil 2 věnečky. Tedy věnce velké jako na funus. A tak, než jsme se dali do řešení počítadlového problému, jsem udělal každému kafčo a spořádali jsme ty dva velevěnce. Každý o průměru 15 cm, takže pokryly celý talířek a s náležitou velice chutnou náplní nám zaplnily naše nenasytná břicha. Řešení počítadlového problému pak šlo trochu pomaleji, asi tím, že se nám odkrvily mozky a všechna krev se nahrnula do břich strávit tu dobrotu.

Psáno 18/03/2024. Foto: George Švehla