„Přesto prosadili proti [nám] okamžitě znovu politiku obklíčení plnou nenávisti“. Je to snad jeden z výroků Vladimír Putina o NATO? Nikoli. Listuji v zašlé knížce, našel jsem ji vyhozenou, a je to třetí svazek edice „Velkoněmecký boj za svobodu. Projevy Adolfa Hitlera“. Citát je z projevu „k národu“ ze 22. černa 1941, tedy v den útoku na Sovětský svaz.

Místo [nám] si do citátu, prosím, dosaďte „Německo“, záměrně jsem to vynechal, protože pak je patrnější jistá podobnost ve formulacích společných diktátorům. Jako senior pamatuji hřímání Josifa, prý syna gruzínského ševce Vissariona Džugašviliho, o „kapitalistickém“ případně „imperialistickém obklíčení Sovětského svazu“. Nic nového.

Hitlerův projev ovšem nabízí další paralely. Prý „v létě 1939 přišel pro Anglii zřejmě okamžik všezahrnující politiky obklíčení, a usoudila, že by mohla začít se zničením Německa“. Takže to byla Anglie, kdo způsobil, že Německo muselo v sebeobraně zaútočit na Polsko a tím ulomit hrot útočnosti ostrovní monarchie. Jak patrno, Vůdci a říšskému kancléři se hodil jakýkoli argument, třebaže bylo známo, že v roce 1940 Anglie bojovala o holou existenci a její zamýšlení útok o rok dříve na Německo byl argument trapně groteskní. Pokud však jsou nadšení posluchači, a v Německu bohužel byli, stačí karikatura skutečnosti. Němci věřili.

Nezbývalo prý než se bránit proti britské politice obkličování, a proto v srpnu 1939 jednal Hitler s Moskvou. Pravil, že jen nerad, ale vysvětlil posluchačům, že tak činil, aby snížil napětí. Prostě mírotvorce. Výsledek snižování napětí známe – nechvalně proslulý pakt Ribentrop-Molotov, k němuž se Sovětský svaz nikdy moc nehlásil a v současném Rusku se o něm zas nemluví. Leč pozor, nešlo pouze o to, jak si rozdělit Polsko; tajných dodatků bylo víc, jak nám za chvíli Hitler naznačí. Německo prý ujistilo Moskvu, že nemá zájem na dalších územích, která si Rusko nárokuje, to jsou ty další dodatky, s výjimkou Litvy, kterou však on, Hitler, nezamýšlí obsadit.

Dopadlo to všechno jinak, a následuje Vůdcovo svaté rozhořčení, neboť „Rusko … roku 1940 obsadilo pobaltské státy … pod vylhaným a směšným tvrzením, že chrání tyto státy před cizím ohrožením, jemuž musí předejít.“ Dále se on, který rozhodně netrpěl skrupulemi při dodržování mezinárodních dohod, ještě více rozhněval: „Neboť ruská vláda sama stále ujišťovala, že byla údajně místním obyvatelstvem pozvána …“. Píši o paralelách, kterých je v historii víc než dost. Hitlera pozvali sudetští Němci, ne všichni, ale bylo jich dost, obyvatelé pobaltských států prý pozvali sovětskou armádu, asi nikoli tak masově, jestli vůbec. Ostatně sami jsme o půl století později zažili „pozvání“ armád označovaných jako „spřátelené“. V domě na Vinohradech, kde jsme tehdy bydleli, nám sousedka ukazovala stopy spřátelených kulek ve stropě pokoje – s manželem leželi na zemi, báli se zvednout. Střely byly ze samopalu nebo snad lehkého kulometu. Taková „pozvání“ jsou něco jako hodně zvetšelá gramofonová deska, která bohužel pořád hraje. Před pár lety začala znít na Krymu, v Donbasu, Luhansku.

Hitler, soudě dle jeho projevu, byl tak rozhořčen, že si povolal, datum neuvádí, sovětského ministra zahraničí Molotova „na kobereček“. Z jejich rozhovoru, jak ho Vůdce podává, něco ocituji. Docela poučné. Například Molotov se prý zeptal, zda by Německo vystoupilo proti sovětskému Rusku, jestliže to zaútočí na Rumunsko? Odpověď byla strohá − Rumunsko má německé záruky (ostatně jeho vojáci bojovali v řadách Wehrmachtu), a navíc už samo předchozí sovětské obsazení Bukoviny bylo naprosté porušení německo-sovětských dohod. To byly další dodatky paktu Ribentrop-Molotov, kdy nešlo pouze o obsazení Polska, přesněji jeho rozdělení mezi Německo a Sovětský svaz. Dočasní spojenci si rozdělili i další státy, leč jak se ukazuje, ani v Sovětském svazu nebylo zvykem dodržovat dohody.

Dále Molotov – souhlasilo by Německo s tím, kdyby Sovětské Rusko dalo záruky Bulharsku a vyslalo tam svá vojska? Není zmínka o tom, jaké záruky by to měly být. Proč o nich vůbec mluvit, když současné Rusko dalo záruky Ukrajině o zachování celistvosti území poté, co se vzdala jaderných zbraní. Hitler na to prý odpověděl, že mu není známo, že by snad Rumunsko nebo Bulharsko žádaly Sovětský svaz o nějaké záruky, nemluvě o tom, že to jsou spojenci Německa. Stejně to proběhlo s dalšími body, s útokem SSSR na Finsko, a také s Molotovovou žádostí souhlasu se zřízením sovětské vojenské základny v Bosporu.

Dopadlo to tak, jak pravil Hitler, že musel zaujmout stanovisko nejen jako Vůdce německého národa, ale také jako „zodpovědný zástupce evropské kultury a civilizace“. Ke konci projevu „německému národu“ konstatoval, že tím vším Moskva nejen porušila „ujednání naší dohody o přátelství, ale politováníhodným způsobem ji zradila“. Proto prý, opět opakuje, posláním tohoto útoku Německa není jen ochrana jednotlivých států, ale bezpečnost celé Evropy.

Dovolil jsem si připomenout historii, pro mnohé možná vzdálenou. Přitom zas tolik není. Hitlerův projev ukazuje paralely mezi diktátory, jimž chybí originalita, vystačí si s mnohokrát opakovanými klišé. Je neuvěřitelné, že se dá opakovaně operovat s tvrzením o tom, že okupanti „byli pozváni“. Pouze Čechy a Moravu vzal Vůdce „pod ochranu Velkoněmecké Říše“ a nenechal se ani pozvat. Na druhou stranu ochrana německých soukmenovců, v Sudetech, pak v Polsku, ano, i to v projevu zmínil, jak jsou pronásledováni. Teď svoje krajany chrání Rusko na Ukrajině. Je to pořád stejné.

Bohužel i to, jak tehdy v Německu zněla píseň, z níž uvedu jen kousek. Jako dítě jsem o ní slyšel, celý text neznám, ale snad cituji klíčovou pasáž dost věrně: „heute gehört uns Deutschland, morgen die ganze Welt“ (dnes nám patří Německo, zítra celý svět). Z ruských medií a občas z dumy podobně zaznívají hlasy, že by se armáda neměla zastavit jen na polské hranici …

Vladimír Karpenko