O bezpečnost občanů se americká vláda začala nejviditelněji zajímat po 11. září, kdy doslova přes noc zamířily vládní zbraně pouze na jednu stranu – na muslimy. Federální bezpečnostní aparát k tomu měl jistě pádný důvod, přesto toto novátorské vychýlení mušky, které se od té doby už nevrátilo na původní místo, započalo éru zájmu pouze o jeden vybraný směr politického kontinua.

Než došlo k nástupu Baracka Obamy, chránily nicméně federální bezpečnostní složky všechny Američany před všemi Američany. Tento v jistém smyslu schizofrenní stav byl ospravedlňován zcela reálnou hrozbou – na území USA působili skuteční muslimští radikálové a velké množství skutečných radikálů se chtělo do Ameriky také dostat.

Stejné zbraně, jiný směr

Ta v počátku velmi nenápadná změna přišla až s vládou Baracka Obamy. Obama spolu se svým ministrem spravedlnosti Ericem Holderem, provedli zdokonalení vnitřních bezpečnostních mechanismů tak, aby se cílem nového systému národní bezpečnosti stala pouze jejich ideologická opozice.

Pokud chceme dobře porozumět současnému stavu Spojených států, musíme nutně pochopit okamžik, který tuto změnu způsobil. Jestliže Bushova vláda v důsledku muslimských útoků započala zcela novou éru bezpečnostních aktivit státu namířených proti vlastním občanům, kterou bychom mohli zjednodušit jako nevídanou míru shromažďování nejrůznějších dat a informací, pak následující Obamova vláda stála především za překvalifikací oblastí zájmu.

Barack Obama v podstatě využil stávajících, Bushem vytvořených mechanismů a otočil hlavně děl vnitřní obrany směrem k politické opozici. Umožnil, aby se z Ministerstva vnitřní bezpečnosti (DHS), z Ředitelství Národní zpravodajské služby (ODNI), z Ministerstva spravedlnosti (DOJ) a z Federálního úřadu pro vyšetřování (FBI), staly raketomety zcela nového a nezávislého centra moci. Do té doby se Američané standardně podvolovali jen výkonné, zákonodárné a soudní moci. Od Obamovi éry už ale hovoříme o politické policii, která se ani netají svým politickým zadáním v označováni nových vnitřních nepřátel státu. Nejnebezpečnější jsou rozhodně bílí rasisté a organizování jako příznivci prezidenta Donalda Trumpa.

Nejeden Američan pochopil, že s Obamou přichází nejen první nebělošský prezident, ale také naprosto jiné politické poměry. Američané ale nespali, když si tohoto prezidenta volili. Byli jen omámení tím, že není běloch a že se tím možná snadněji vyřeší mnoho, především sociálních problémů s černošskou menšinou, která svou nespokojenost dávala najevo v celkem pravidelných cyklech svých násilností průběžně po celých Spojených státech.

Obamova administrativa prostřednictvím nových právních nástrojů a technologie, vytvořila do té doby nevídaná chapadla, která se už nedotýkala jen importovaných náboženských radikálů, nýbrž nově úplně všech Američanů.

Část Ameriky po roce 2009 zprvu nechtěla takto naakumulovanou moc kritizovat. Rozhodně to nebylo pro obavy z postihu – hybatelem byla jakási přitroublá uvědomělost vycházející z podstaty bezpečnosti: Chcete-li být chráněni, musíte obětovat alespoň část ze svých starých zvyků (a soukromí). Dnes si i tato část Američanů již dobře uvědomuje, že šlo spíše úpis ďáblu, než o něco, co skutečně chtěli. Jen neuměli následky své shovívavosti dohlédnout.

Čtvrtá moc

Americká Čtvrtá státní moc (DHS, ODNI, DOJ a FBI) ve Spojených státech tvoří společně se soukromými firmami skupiny tzv. BigTech jakousi „neziskovou organizaci“ bez veřejné kontroly a bez toho, aniž by jediný člen této Čtvrté moci prošel ohněm voleb. Firmy tvořící BigTech Alphabet (Google), Amazon, Apple, Meta (Facebook) a Microsoft dodávají Čtvrté moci informace a Čtvrtá moc jim zabezpečuje nerušené podnikání a zisky. Spolupráci těchto firem se Čtvrtou mocí nikdo nenamítá a dokonce jsou zváni k veřejným slyšením Kongresu, aby tuto spolupráci zákonodárcům alespoň trošičku poodhalily.

Kongresmani jsou však ve zkoumání činnosti firem BigTech odkázáni výhradně na informace od Čtvrté moci, neboť nikdo jiný BigTech kontrolovat neumí a ani nemůže. Čas od času jsme sice svědky grilování vůdců BigTech v Kongresu, ale každý, kdo pracuje s osobním počítačem a navštívil alespoň jedenkrát internet, musí uznat, že jedině vysoce specializované bezpečnostní služby mohou tyto technologické giganty hlídat, aby se sebranými daty nenakládaly v rozporu se zákony a proti zájmům Spojených států.

Synergie efektů spolupráce Čtvrté moci a technologických firem je zřejmá. Spolupráce jim oběma zvětšuje moc a opevňuje obranný val před nežádoucími vstupy veřejné kontroly, o kterou nemá zájem ani jedna ze stran tohoto neformálního sdružení. Základním problémem je však samotná podstata partnerství veřejného a soukromého sektoru, splývající nám v nebývale silnou úderku dobře odolávající všem možným tlakům.

Nejde samozřejmě jen o samotný výsledek, kterým může být například frontální útok na volební systém nebo na samotný úřad prezidenta. Jde především o „procesní pravidla“ sdružení a hierarchii společenství. Nikdo de facto neví, zda BigTech korumpuje zpravodajskou komunitu, nebo zpravodajská komunita prostřednictvím kompromitujících informací vydírá BigTech. Jaká jsou konkrétní pravidla, či jde o volné spojenectví, kde se cena sjednává ad hoc za každý obchod zvlášť, je žel těžké z Postoloprt posoudit.

Přesah do politiky

Na druhou stranu dnes už dobře víme o tom, že celé vedení kontrarozvědky FBI systematicky od roku 2015 pracovalo na obrazu Donalda Trumpa jako zrádce Ameriky, který se spojil s ruskými službami. Zajímavé je, že o této operaci kontrarozvědky FBI nebyl informován ředitel celé FBI James Comey. Vyplývá to z jeho slyšení v Senátu i ze zpráv obou zvláštních vyšetřovatelů (Roberta Muellera a Johna Durhama). Znalci poměrů však tvrdí, že jde o jasný důkaz existence těchto sil, pro kterou ředitel FBI vlastně není vysokou autoritou, a tak se ho nemusí ani dovolovat. V roce 2016 se Čtvrté moci ještě nepodařilo zvolení Trumpa zabránit, ale v roce 2020 už tu samou chybu neudělala.

Nutno v této souvislosti připomenout, že ani současné Demokratické straně Obamou vytvořené spojenectví Čtvrté moci a BigTech tak úplně nevyhovuje. Je to zřejmé zejména při ovlivňování primárních voleb, kdy si někteří kandidáti už nahlas stěžují na napojení jejich soupeřů na Čtvrtou moc. Boj totiž neprobíhá jen mezi demokraty a republikány, ale stejně tvrdé a otevřené zápasy se vedou i mezi stranickými kolegy. Má-li jeden z kandidátů podporu Čtvrté moci, jeho vítězství je pravděpodobnější.

Možná nejlépe je začínající rozkol vidět na velmi pozvolném a nenápadném odklonu některých vlivných liberálních médií od progresivistické politiky Demokratické strany.

Např. CNN byla první ze silných mediálních skupin, která zkoušela přijít na kloub „ruské kartě Hillary Clintonové“, a byla to hlavně CNN, která nakonec po letech uznala, že šlo o pouze o zdařilou zpravodajskou hru. CNN to pochopitelně z tohoto systematického tažení nevyviňuje neboť její úloha ve snaze politicky Trumpa zlikvidovat vlastně pokračuje, ale jistý důležitý posun to přesto je.

Zamířeno na Trumpa

Aktivitou politické policie zastřešené Čtvrtou mocí byly pochopitelně i násilné akce po nešťastné smrti Georga Floyda. BigTech podle zadání vytvořila potřebný mediální odér a Čtvrtá moc zařídila dostatek provokatérů z Black Lives Matter, kteří rozdmýchali nekonečný seriál násilností ve všech větších městech Spojených států. To, co následovalo, tedy především vítězství Josepha Bidena v prezidenském klání, „napadení“ Kapitolu bílými rasisty a tragikomicky zakončený druhý impeachment, je ucelený soupis operací či suboperací Čtvrté moci.

Nemůžeme přehlédnout, že předmětem zájmu politické policie, která standardně za pomoci BigTech odhaluje nenávist mezi Američany, jsou především političtí protivníci zosobnění v osobách příznivců prezidenta Trumpa.

Tento vzorec chování Čtvrté moci je zaměřen především na komplikované a stěží z hlediska politického marketingu uchopitelné sociální sítě. Čtvrtá moc nepotřebuje měnit Ústavu Spojených států a omezovat svobodu projevu. Na to tu jsou BigTech a její soukromoprávní pravidla komunity. Nelíbí se vám pravidla Twitteru? Můžete odejít. Není snadnější formy, jak poškodit politické kandidáty na volené funkce, než jim zablokovat účty na sociálních sítích.

Obama si FBI dokonale ochočil tím, že jí stanovil nové politické cíle. Nemusí se už pachtit za sériovými vrahy a odhalovat složité zpravodajské hry cizích služeb na území USA. Mnoho bývalých příslušníků FBI otevřeně hovoří o rozkladu agentury a zejména slabých výsledcích vyšetřování standardní závažné kriminality.

Moc FBI se nám zúžila v administraci prověřování. Stačí, když udělí či neudělí konkrétnímu zájemci bezpečnostní prověrku. Politik, který nezíská prověrku, je prakticky vyřízen a s kariérou se může rozloučit.

FBI používá systém udělování prověrek jako filtr k obsazování důležitých postů. Pokud by se tedy objevil kdokoliv, kdo by měl v úmyslu zpravodajskou komunitu očistit a vrátit ji zpět do správných kolejí, jednoduše nezíská prověrku a s cílem seznamovat se s utajovanými skutečnostmi se může rozloučit. Politik bez prověrky sice může vyhodit ředitele FBI nebo jeho náměstky, systém se tím však nikterak nenaruší. V rámci Patriot Act (Vlastenecký zákon z roku 2001) si podmínky pro udělování prověrek různých stupňů může FBI navíc operativně měnit, takže vrátit tohoto džina do láhve se zdá být až nadlidský úkol.

Obě party

V roce 2015, kdy začala operace kontrarozvědky FBI proti kandidátu Trumpovi, měli republikáni pod kontrolou vlivný Výbor pro zpravodajské služby Senátu, což je vůbec nejsilnější orgán Kongresu v této oblasti. Z toho plyne, že republikáni jsou neodmyslitelně spjati s pozdějšími problémy prezidenta Trumpa. Bez republikánského předsedy a členů Výboru by FBI tyto operace vůbec nemohla provádět. Vezmeme-li v úvahu, že ani po vyhraných volbách se prezidentu Trumpovi nepodařilo zpravodajské služby zkrotit, je jasné, že toto jejich sebevědomí muselo plynout jedině ze širší dohody republikánů a demokratů v Senátu.

Tím se nám začíná uzavírat kruh moci, která Spojené státy vlastně řídí a rozhoduje o tom, co a jak se bude dělat. Představa, že Čtvrtá moc je něco zednářsky tajemného, tak rozhodně patří spíše do ateliérů Hollywoodu než do reálné politiky Spojených států. To, co se děje a stane, je po dlouhá desetiletí v rukou vlivných členů obou rozhodujících politických stran. Mnohdy pochopitelně nemusí jít nutně o konkrétní dohodu s určenými parametry, může jít jen o rozhodnutí nezasahovat (nebo se jednoduše něčemu významnému nedá adekvátní váha a pak se musí všichni ohnout a pozametat ty střepy).

Kdo je Eric Holder…

Na obrázku vidíme prvního černého ministra spravedlnost a hlavního architekta Čtvrté moci Erica Holdera (70). Úřad zastával v letech 2009 – 2015. Holder měl také rozhodující poradenské slovo při vybírání osoby na funkci viceprezidenta – Obamovi doporučil Josepha Bidena. Holderovi rodiče pocházejí z Barbadosu, on sám se narodil v newyorském Bronxu, kde také navštěvoval školní programy pro výjimečně nadané děti (vynikal vysokým intelektem). Vzděláním je právník.

Hned po ukončení vysokoškolského studia získal místo na ministerstvu spravedlnosti. Jeho výjimečných schopností si všiml i prezident Ronald Reagan a jmenoval ho v roce 1988 soudcem Vrchního soudu DC (vyšší federální soud např. pro civilní spory o vyšší peněžité částky nebo závažnější trestní věci). V roce 1993 si ho všiml další prezident, tentokrát Bill Clinton. Ten ho jmenoval do prestižnější funkce prokurátora Spojených států pro District of Columbia. Tam vydržel do roku 1997 a poté skončil tam, kde svou kariéru začal: na Ministerstvu spravedlnosti. Nejdříve ve službách George Bushe mladšího a pak Baracka Obamy.

Tato profesní kontinuita, kdy konstruoval právní aspekty boje proti radikálům, na které ten který z prezidentů ukázal, ukazuje, proč bylo pro federální vládu tak snadné přejít od muslimských radikálů k bílým rasistům – za těmito změnami totiž stál jeden konstruktér.

Víme, že Barack Obama po nástupu do funkce zakázal používat ve všech vládních dokumentech sousloví muslimští teroristé a nahradil je pouze slovem „teroristé“. Dokonce ani ozbrojené síly se této změně nevyhnuly. Původně to bylo spojeno s rozšířeným podezřením, že Obama s islámskou vírou sympatizuje, pravda byla pochopitelně jinde. Ministr Holder jen potřeboval pozměnit celou řadu výkonných nařízení a používané slovo „muslim“ podstatně zužovalo možnosti, na koho mohou cílit (bílý rasista nemohl být muslim).

Význam Erica Holdera však spočívá nejen v zajištění plynulého přechodu od panelu muslimských radikálů k panelu bílých rasistů jako konglomerátu robustní bezpečnostní politiky vnitřních Spojených států, ale především v té okolnosti, že si celý průběh tohoto přechodu můžeme dovolit rekonstruovat, až mnoho let po tom, co celý systém Čtvrté moci dávno běží na plné obrátky a je nedílnou součástí politického systému.

Eric Holder je ženatý, má tři dospělé děti. V roce 2018 opakovaně hovořil o prezidenské kandidatuře, ale jako čistokrevný technokrat a aristokrat mezi byrokraty nezaujal. Nevděk světem vládne, své o tom ví také třeba Albert Speer, který by se pro Německo upracoval k smrti, přesto se k svému překvapení stal historickým zloduchem.

Převzato z webu Konzervativní noviny se souhlasem redakce.