Aston velmi trefně popsal situaci kolem dodávek zbraní na Ukrajinu v americké Sněmovně reprezentantů. Mír s Ruskem jednou nastane, pokud Ukrajina bude mít sukovici.

V zásadě naprosto realistický článek o situaci kolem vyzbrojování Ukrajiny schválením americké pomoci ve Sněmovně reprezentantů, napsal Aston zde. Cituji závěr: Je třeba vidět, že jsme jeden velký Izrael a všichni nás nenávidí a pohrdají námi. Vývozem demokracie a poučováním o lidských právech jenom lijeme olej do ohně. Pevnost odhodlání a sebevědomý postoj, to je něco, na co se v posledních třiceti letech v euforii nad zrozením světa porozumění a spolupráce zapomnělo. Snad to dojde i těm, kdo ještě dnes krátkozrace brojí proti válce a volají po bezodkladném uzavření míru. Ten jednou uzavřen bude, ale k jednacímu stolu se musí přistoupit se sukovicí v ruce. Zatím postáváme s kalhotami staženými do půl stehen.

Fakta jsou neúprosná. Západ dnes reprezentuje asi jednu miliardu lidí v USA, Evropě, Japonsku a Austrálii. Ostatní svět tvoří dnes tak zvaný „globální jih“, kde se politika pohybuje od demokracie podobné Západu až po diktatury. Společným rysem „globálního jihu“ je skutečně odpor k „šíření demokracie“ – neslavné konce známe z Iráku, Libye i Afghánistánu.

Pomoc schválená americkou Sněmovnou reprezentantů pro Ukrajinu má, jak Aston podotýká, docela zajímavou zvláštnost. Proti této pomoci hlasovala nadpoloviční většina republikánských kongresmanů, a jak ukázala ČT v Událostech 21.4.2024, proti hlasovala i kongresmanka, která se tak rozplývala nad českou iniciativou nákupu munice pro Ukrajinu. Fakticky je však na přímou vojenskou podporu Ukrajině z částky asi 60 miliard dolarů věnována asi čtvrtina, větší díl jde na „dovyzbrojení americké armády“, i když i z této části bude údajně možné zbraně na Ukrajinu poslat.

To nejtěžší však je stále v nedohlednu. Tím je reálná situace na frontě. Pokud připomenu výrok prezidenta Volodymyra Zelenského, že americká pomoc umožní Ukrajině zvítězit, je zcela logickou otázkou, co si máme pod vítězstvím Ukrajiny představit. Dobytí všech Ruskem okupovaných území včetně Krymu? Pak vzniká logicky další otázka – je takový cíl reálně možný?

Máme za sebou loňskou ukrajinskou ofenzívu, která nic zásadního Ukrajině nepřinesla. Podle západních zdrojů v letošním roce Rusko naopak dobylo asi 400 kilometrů čtverečních území a hovoří se o „pomalém systematickém postupu“. V současné situaci tak Ukrajina skutečně nedrží v rukách žádnou „sukovici“, se kterou by mohla s Ruskem dojednat mír podle svých podmínek. Navíc, všichni experti, kteří situaci popisují skutečně objektivně a nejsou to propagandisté hlásající „rozpad Ruska do měsíců, maximálně několika let“, upozorňují na to, že Ukrajina nemá dostatek vojáků k tomu, aby mohla úspěšně překonat ruské opevněné pozice. Jestliže navíc NATO i USA vylučují nasazení svých vojáků (důvodem je samozřejmě ruská jaderná síla), pak se otázka „sukovice“ v mírových jednáních s Ruskem stává ne zcela jasnou.

V USA letos proběhnou prezidentské volby a souhlasím s Astonem i v tom, že vykreslovat Donalda Trumpa jako proruského „týpka“ je žvást amerických demokratů. Podobně bychom mohli vlastně velmi oprávněně hovořit o demokratech jako „propalestinských“ zástupcích. Ostatně, jak stávající prezident Joe Biden tak Donald Trump o svém soupeři hovoří jako o nebezpečí pro americkou demokracii. To je jen dokladem hlubokého politického rozštěpení americké společnosti. Ukrajina zůstane vedle Izraele hlavním zahraničněpolitickým tématem těchto voleb. Pokud ale převáží v těchto volbách vnitropolitická témata, a na prvním místě to bude nijak překvapivě ilegální imigrace do USA, žádná zásadní rozhodnutí ve věci případných mírových rozhovorů na Ukrajině nepadnou. Pokud ruská armáda udrží okupovaná území v současném rozsahu, žádná sukovice to pro Ukrajinu nebude a žádná mírová jednání se sukovicí nebudou. Cílem Ruska pak bude dobýt ještě více ukrajinského území a dál decimovat Ukrajinu ostřelováním na celém území. V takovém státě však nebude možné nic podstatného obnovovat, aniž by hrozilo nebezpečí, že Rusko na tyto cíle nezaútočí. Čím déle pak bude konflikt trvat, tím více ukrajinských utečenců zůstane v zemích, kam před ruskou agresí uprchli. Je to tak dobře možná pro Česko a další země, kam uprchlíci odešli, ale rozhodně to není výhra pro Ukrajinu.

Z výše uvedeného pak plyne vlastně jediný realistický závěr. Do konfliktu bude muset dříve či později opět vstoupit Západ. tj. USA, a dojednat s Ukrajinou realistický plán na ukončení války. Konference, na kterých se bude projednávat deklarace o Ukrajině v hranicích po rozpadu SSSR v roce 1991, Ukrajině mír nepřinesou. Rusko-ukrajinská válka je vlastně jakýmsi „opožděným“ konfliktem rozpadlého SSSR, v němž se Ukrajina přidala k Západu a Rusko po chaosu konce vlády Michaila Gorbačova je dnes opět „ve formě“ a chce rozhodovat o světové politice jako někdejší SSSR v časech studené války. Maximalistický cíl Ruska je úplné zničení Ukrajiny jako státu v podobě po rozpadu SSSR. S podporou Západu se Ukrajina může tomuto vývoji vyhnout. Zda však bude mít v rukách takovou sukovici, která by si vynutila vše, co Ukrajina ztratila, není jen v rukách samotné Ukrajiny.