Číňanů z Tchaj-wanu ve Spojených státech stále přibývá. Většina z nich nepřichází za vyšší životní úrovní, ale ze strachu z invaze komunistické Číny proti své demokratické a prosperující zemi. Studenti, kteří v hojném počtu přišli získat vysokoškolské vzdělání na amerických univerzitách, se natrvalo vrací domů jen zřídka. Desetitisíce Tchajwanců se v posledních desetiletích usadily zejména v Kalifornii jako investoři. Ze svých častých návštěv Tchaj-wanu se vrací se svými blízkými příbuznými a jejich ekonomická aktivita nasvědčuje, že se nevrací s prázdnou, protože nakupují nemovitostí a budují ekonomické podmínky i pro další příbuzné a přátelé.

Komunistická Čína považuje ostrov za část svého území, i když mu komunisté nikdy nevládli a Tchaj-wan už přes půl století prodělává zcela jiný politický a hospodářský vývoj než kontinentální Čína. Od vítězství komunistů v občanské válce však Čína hrozí Tchaj-wanu invazí a nejednou ostřelovala malé ostrovy poblíž kontinentu, které jsou pod správou vlády v Taipei. V posledních letech, kdy Tchaj-wan měl za prezidenta Cen Sui-biana z Demokratické lidové strany (DPP), jehož politika naznačovala vůli po nezávislosti ostrova, komunistická vláda v Pekingu vyhrožovala, že si podřízení Tchaj-wanu vynutí silou, když ostrov vyhlásí svoji samostatnost. Tuto výhrůžku stále podtrhuje přítomnost půlmiliónové armády a početné raketové techniky (více než 1000 raket) v blízkosti tchajwanské úžiny.

Po dlouhá léta byl Tchaj-wan, na který se v roce 1949 stáhla vojska Kuomintangu, pod ochranou Spojených států, které byly jejich spojencem za druhé světové války v bojích s Japonskem. Spojené státy stále ujišťují Taipei, že nedopustí, aby byl Tchaj-wan připojen ke komunistické Číně násilím, a poskytují tchajwanské vládě obranné zbraně. Čína má však v aktivní vojenské službě nejméně tři milióny vojáků a stále dokonalejší válečné námořnictvo a raketovou techniku. Spojené státy jsou už od roku 2001 vysilovány válkou proti terorismu na Středním východě a mnoho Tchajwanců se obává, že vůle americké veřejnosti pustit se do dalšího válečného konfliktu je vyčerpána. Aktivní pomoc Spojených států v případě invaze Číny na Tchaj-wan je v očích mnoha Tchajwanců velmi nejistá i pro těsné ekonomické vztahy mezi Západem a Čínou, z které se za posledních 10-20 letech stala ekonomická velmoc. Její levný vývoz drasticky zredukoval domácí výrobu v mnoha oborech vyspělých států a západní investice do Číny dosáhly enormních objemů.

22. března 2008 se na Tchaj-wanu konaly volby, ve kterých vyhrála opozice. Bylo to už druhé předání vlády svobodnými a spravedlivými volbami. První takové mírumilovné volby se uskutečnily v roce 2000, kdy DPP poprvé porazila nacionalisty (Kuomintang - KTM), kteří si udrželi vládu téměř po půl století. Tentokrát se opět vláda vrátila nacionalistům, kteří však v posledních letech naprosto změnili svoji protikomunistickou rétoriku. S převahou (58% vs. 42%) prezidentské volby vyhrál právník Ma-Jing-t´iou, který vystudoval na Harvardu v USA. Účast voličů byla poměrně vysoká - 76%.

Mnoho politických pozorovatelů v Evropě a ve Spojených státech si vítězství nacionalistů v parlamentních i prezidentských volbách špatně vysvětlilo. Naprosto to neznamená, že Tchaj-wan opouští své tužby po nezávislosti a že směřuje k reunifikaci s kontinentální Čínou. Je tomu právě naopak. Jistě, mnoho nacionalistů doufá v eventuální spojení někdy v budoucnosti, ale za zcela jiných poměrů než existují v komunistické Číně. Tchaj-wanský politický život je mnohem složitější než simplistická dichotomie v mnoha zprávách západních médií, vysvětluje John R. Bolton, bývalý americký velvyslanec v OSN a autor knihy "Surrender Is Not an Option" (Los Angeles Times, 29. března 2008). Jeho názor zcela souhlasí s tím, co slýchávám v Kalifornii od svých kolegů - výzkumných pracovníků původem z Tchaj-wanu.

Po několik dekád byla v tchajwanské politice obdivuhodná stabilita. Tchajwanci měli tři možnosti: reunifikaci s Čínou, nezávislost anebo status quo alespoň pro dohlednou budoucnost. Status quo znamená, že ostrov je státem - Republika Čína na Tchaj-wanu - která splňuje všechna klíčová kritéria mezinárodního práva: odpovědnou vládu, přesně určené území a stabilní populaci. V roce 2007 zjistil průzkum veřejného mínění, že 81.5% dotázaných podporuje udržení statu quo a reunifikaci nebo nezávislost odkládají na blíže nespecifikovaný termín. Pouze 10.2% chtělo samostatnost "co nejdříve" a jen 2.2% reunifikaci v "dohledné době".

Na druhé straně si Tchajwanci stěžují na svou mezinárodní izolaci, kterou si mezi státy světa vynucuje Peking zejména ekonomickým tlakem. Z evropských států uznává Tchaj-wan jen Vatikán. Tchajwanci dobře vědí, že Peking bude čelit jen minimální mezinárodní opozici až uskuteční svoji hegemonii nad ostrovem, a tedy absorbuje Tchaj-wan proti vůli tchajwanského lidu. Nové zvolený president Ma se zaměřil na tchajwanskou ekonomiku, která navzdory 5.7% růstu v roce 2007 - který by Evropa i USA rády dosáhly - zaostává za jinými asijskými ekonomikami. Mnoho Tchajwanců se domnívá, že dlouholetá politická pře s Čínou zadržela Tchaj-wan od získání potenciálních výhod z ekonomické expanse Číny. Zaostávání v ekonomice je hrozba, protože Tchajwan má ve světě enormně dobrý status právě v ekonomice a to mu dodává politickou páku i bez formálního uznání jako samostatného státu.

Ve skutečnosti twajwanští investoři, manažeři a dělníci stále více a více závisí na komunistické Číně, která je odbytištěm a distributorem jejich produktů. Tento obchod je však poloilegální a je prováděn nebezpečnými cestami, protože obchodníci se donedávna obávali vyšetřování vládou v Taipei. Je také málo efektivní. Otázka tedy nezní, jestli se ekonomická spolupráce s Čínou uskuteční, ale zda se bude konat otevřeně, efektivněji a hlavně pro Tchaj-wan výhodně. To je změna, kterou president Ma v předvolební kampani sliboval.

Aby Tchaj-wan získal takové ekonomické svazky, zmírní svoje politické dráždění Číny (na zahájení olympiády však prý president Ma nepojede). Tedy ne proto, jak mnoho Evropanů a Američanů omylem věří, že připravuje základ pro reunifikaci, ale protože věří, že taková politika povede k posílení tchajwanské ekonomiky a tím ke zvětšení politické síly, ať už jednání s Čínou budou jakákoliv.

Velvyslanec Bolton zdůraznil, že Spojené státy dlouho trvaly na tom, aby si Tchajwanci sami rozhodli o své politické budoucnosti nezávisle na tlaku Pekingu. Naneštěstí během vlády DPP vztahy mezi Taipei a Washingtonem ochladly. Více vinou Washingtonu než tím, co udělal Taipei. Ať už byly důvody jakékoliv, teď je čas pro Spojené státy, aby jasně, tedy jednoznačně, znovu podpořily vůli tchajwanského lidu, kterou jasně vyjádřily výsledky voleb, a pevně stály vedle svého dlouholetého spojence, včetně nezbytné vojenské pomoci. Nejsem si jistý, zda případné vítězství demokratického kandidáta v podzimních prezidentských volbách v USA toto volání velvyslance Boltona pomůže uskutečnit. Barak Obama chce snížit vojenský rozpočet až na polovinu, Hillary Clintonová slibuje vyrovnaný rozpočet a válečným konfliktům se chce vyhnout diplomatickým jednáním. Otázka zní, zda s ní, a třeba s EU či OSN, bude Osama bin Laden, představitelé Hamasu, Hizballahu, Talibanu a třeba takový klerik Muktada Sadr a jiní ochotni vůbec jednat a nebo jen dál detonovat svoje bomby a odpalovat rakety. Republikánský kandidát John McCain je odhodlán závazky ke svým spojencům, ať už v Evropě nebo kdekoli jinde, plnit a udržovat k tomu potřebnou vojenskou sílu.

Podle Boltona je pro Spojené státy nejjasnějším vyjádřením podpory plné diplomatické uznání Tchaj-wanu, který už dlouho de facto jako nezávislý stát existuje a který si Tchajwanci velkou většinou přejí zachovat. Udržování nejasných a neformálních svazků s Tchaj-wanem je matoucí, nemorální a potenciálně nebezpečné: Peking si to může jednoho dne vyložit tak, že Spojené státy svoje závazky bránit ostrov a sebeurčení Tchajwanců neberou vážně. Uznání Tchaj-wanu by nebylo ničím jiným, než bylo uznání NDR a tím dvojího Německa v době studené války. Čína si samozřejmě takový průběh událostí nepřeje, ale nezbývalo by jí nic jiného, než takový stav přijmout. Teď víc než kdy jindy musí být USA, EU a Japonsko rozhodné a důrazné v podpoře a posílení demokracie na Tchaj-wanu.

V dubnu došlo k setkání čínského prezidenta Hu Jintao s nově zvoleným tchajwanským více-prezidentem Vincentem Siew během ekonomického fóra v jihočínské provincii Hainan. Obě strany považují toto setkání za první náznak tání po téměř šedesátiletých zmrazených vztazích. Moji tchajwanští kolegové však v trvalé politické zlepšení vztahů nevěří a čekají novou vlnu politického a vojenského nátlaku ze strany Číny na Tchaj-wan po olympijských hrách v Pekingu.

Na závěr je vhodné dodat, že česká parlamentní delegace, která nedávno navštívila Tchaj-wan, podepsala žádost na přijetí Tchaj-wanu do Světové zdravotní organizace a také do Organizace spojených národů. Tuto žádost podepsali Kateřina Jacques a Marek Benda. Takových činů je zapotřebí i od ostatních demokratických států; nejsou to jen prázdná gesta