23.6.2024 | Svátek má Zdeňka


SVĚT: OSN, Kofi Annan a Pan Ki-mun

12.10.2006

Organizace spojených národů měla letos za úkol zvolit nového generálního tajemníka místo Kofi Annana, kterému 31. prosince 2006 vyprší druhý pětiletý termín nejvýše postaveného úředníka OSN. Kofi Annan, původem z Ghany, který ale pracoval téměř třicet let v aparátu OSN, odchází v době pro OSN nezáviděníhodné a jeho nástupce má před sebou obrovský úkol obnovit životnost této světové organizace.

V myslích mnoha obyvatel Západu, zejména Američanů, je OSN jen o něco víc než debatní sešlost zástupců vlád států s velmi rozdílnými politickými režimy, které spojuje převážně jen jejich nepřátelství ke Spojeným státům. Poznamenejme, že příspěvek USA do této organizace dělá zhruba čtvrtinu rozpočtu OSN. Podle mnohých politických komentátorů se dá míra neschopnosti OSN porovnat pouze s rozsahem korupce, která v této organizací bují.

Ve Spojených státech kdysi populární Kofi Annan nadlouho ztratil svůj kredit, když po návratu z návštěvy Saddama Hussaina v době po válce Iráku s Íránem a Kuvajtem, které Hussain způsobil a které stály přes dva milióny životů, nemoudře prohlásil, že s iráckým diktátorem „se dá jednant“ („do business with“). Od té doby byly všechny neúspěchy OSN spojovány s Kofi Annanem. Paradoxně, ve většině světa byl Annan považován za příliš servilního Washingtonu. V takové otrávené atmosféře mnoho lidí, pravděpodobně včetně Annana, ztratilo víru v účinnost a budoucnost OSN. Jedním z mála optimistů je současný zástupce generálního tajemníka Shashi Tharoor, po dlouhá léta blízký spolupracovník Annana, který svojí výmluvnosti dovede OSN „prodat“ i velkému pesimistovi. Tharoorova příslušnost k Annanovu okruhu lidí mu však v při volbě nového generálního tajemníka spíš škodila.

Hlavní důvod pesimismu spočívá v tom, že zakládající členové OSN chtěli z této organizace mít vrcholnou instituci, která zajistí mír a bezpečnost v celém světě, ale ten se potácí z krize do krize v globálním environmentu, který nabízí jen málo míru a ještě méně bezpečnosti. Selhání této organizace v Bosně, kde v roce 1995 bylo zavražděno nejméně osm tisíc mužů v Srebrenici v tak zvané „bezpečně zóně“, chráněné OSN, a ve Rwandě, kde víc než osm set tisíc příslušníků kmene Tutsi bylo ubito prakticky před zraky neschopných a máločetných „mírotvorců“ z OSN, jenom potvrzují oprávněnost tohoto pesimismu.

Na druhé straně v Jugoslávii to bylo NATO, které bez souhlasu Rady bezpečnosti zastavilo Miloševičův „odsun“ revoltujících kosovských Albánců, a Britové, kteří v roce 2000 úspěšně vojensky zasáhli v Sierra Leoně, když tam akce OSN selhaly. Místo máloschopného multilaterarismu zasáhla na několika místech světa dynamická, do značně míry unilaterární a humanitární intervence.

David Rieff, autor knihy o budování demokracie po ozbrojené intervenci („At the Point of a Gun: Democratic Dreams and Armed Intervention“), vyvozuje, že ne všude na světě je v současné době možné přinést mír a demokracii intervencí. Za druhé světové války se toho dosáhlo totálním vítězstvím západních Spojenců a dlouhodobou okupací v západním Německu a Japonsku, v devadesátých letech částečně v Kosovu, Bosně a Sierra Leoně. Lze dosáhnout ten samy výsledek v muslimském světě? Rieff o tom pochybuje (Los Angeles Times, 17. září 2006) a dává v této oblasti větší naději mírovým sborům OSN. Ovšem, kdyby v dostatečném počtu existovaly a měly vůli zasáhnout silou, kde potřeba.

V muslimském světě, při retrospektivním pohledu na výsledky války v Afghánistánu a Iráku, je situace jiná. Podmínky pro demokracii byly intervencí spojeneckých vojsk pod vedením Spojených států dosaženy, demokratické orgány zvoleny, ale ústřední vládní orgány, které nepochybně podporuje většina obyvatelstva, nejsou zatím schopny zvládnout uzurpátory moci a jejich milice v různých provinciích a náboženské fanatiky z muslimských sekt, kteří se pustili do teroristických akcí nejen proti „okupantům“, ale hlavně proti své demokraticky zvolené vládě a mezi sebou. Většina obyvatel žije v atmosféře strachu z těchto ozbrojenců a fanatických teroristů, protože mnohdy i jen podezření ze spolupráce se spojeneckými jednotkami, s ústřední vládou nebo příslušnost k odlišné muslimské sektě je trestána mučením a nakonec smrtí. Taková situace po druhé světové válce nevznikla ani v Německu, ani v civilizačně odlišném Japonsku.

Rieff předkládá jeden jasný příklad: Kdyby populace Dárfúru byla budhistická, hinduistická nebo křesťanská, nebylo by tu velké riziko vyslat americké nebo západoevropské ozbrojené jednotky, aby ji ochránilo. Ale protože je Súdán muslimskou zemí, vyslání křesťanských vojáků do Darfuru by bylo většinou muslimského světa vykládáno nikoli jako humanitární akce, ale jako rozšíření „války proti islámu“. Kurdové by jistě takový názor nesdíleli.

Z toho důvodů administrativa prezidenta Bushe, poučená situacií v Afghánistánu a hlavně v Iráku, usilovala o spolupráci s OSN, zejména s Kofi Annanem, aby to byly jednotky OSN, které zabezpečí hranici Izraele s Libanonem, a aby bezpečnostní problém s výrobou obohaceného uranu v Íránu řešilo OSN obvyklými cestami.

Jak dalece bude OSN v těchto případech úspěšná, je jiná otázka. Jednotky OSN v Libanonu nemají možnost a rozkaz odzbrojit šíitské hnutí Hizballáh a jeho hlava Nasralláh nedávno prohlásil na veřejném shromáždění v Bejrútu, že Hizballáh má dvacet tisíc raket připravených na další válku s Izraelem. Mnoho skeptiků pak ovšem akcím Rady bezpečnosti nedůvěřuje a vidí v nich jen oddálení vyřešení nejpalčivějších problémů a prakticky podporu teroristických seskupení, kterým čas hraje do noty. Zatím se však nevyskytuje lepší reálné řešení než podpořit v tomto směru OSN, protože žádná z mocností v současné době není ochotna zasáhnout unilaterárně.

***

Kdo bude stát v čele aparátu OSN příštích pět let?

Dnes je téměř jistě (píši tento článek 7. října 2006), že jím bude Pan Ki-mun (v anglickém transkriptu Ban-Ki-moon), ministr zahraničí Jižní Koreje. Zdědí rozbujelý aparát čítající devět tisíc pracovníků, rozpočet kolem pěti miliard dolarů, řadu pomocných agentur a mírové sbory, operující v osmnácti místech světa.

Kandidáti mohli vyhlásit svůj zájem o tuto funkci během tohoto roku a mnozí tak už před několika měsíci učinili, navzdory jistému přezírání či dokonce pohrdání z řad svých kolegů - diplomatů. Proces proběhl standardně: Rada bezpečnosti se sjednotila na kandidátech, které doporučila ke zvolení, a na těch, kterým naznačila, že nemají šanci získat podporu většiny členů Rady. Jenom kandidát, který má jistou podporu všech stálých členů Rady a ještě nejméně dvou nestálých členů, postoupí před valné shromáždění OSN. Takovým kandidátem se právě stal Pan, pro kterého v neformálním hlasování v Radě bezpečnosti 2. října 2006 odevzdali svoje hlasy všichni stálí členové a z nestálých jen jeden se zdržel hlasování.

Žádný kandidát nesmí pocházet ze států, které mají stále zástupce v Řadě bezpečnosti. Tento rok měl největší šanci kandidát z Asie, protože výběr generálního tajemníka se řídí nepsanou úmluvou o rotaci geopolitických oblastí, z kterých generální tajemník pochází.

Kandidátů bylo sedm:

Pan Ki-mun z Jižní Koreje, 62 roků starý, působil jako diplomat v New Delhi, Washingtonu a ve Vídni. Jeho schopnosti ho vynesly do čela ministerstva zahraničí. Zastával také funkci vedoucího kanceláře předsedy Valného shromáždění OSN v době reakcí OSN na teroristické útoky v září 2001. Americká vláda o Panovi prohlásila, že je „dobře známý a značně respektovány“ kariérní diplomat. Někteří diplomaté o něm mluví jako o byrokratovi a muži bez charismatu, ale čínský velvyslanec o něm řekl, že „je velmi pevný a rozhodný“. Pan o sobě prohlásil, že chce být „harmonizátore“ různých zájmů členských států.

Shashi Tharoor, o kterém jsem se už výše zmínil, pochází z Indie a zastává v OSN vysoký úřad jako zástupce generálního tajemníka pro komunikace a veřejné informace. Pracuje v OSN téměř třicet let a je i plodným spisovatelem.

Princ Zeid Raad Hussein je velvyslancem a stálým zástupcem Jordánska v OSN. Hussein dohlížel na některé nejabicioznější pokusy reformovat a rozšířit činnost OSN během svého působení jako první prezident Mezinárodního trestního soudu.

Jayantha Dhanapala je starší poradce prezidenta Srí Lanky. Věnoval většinu svého diplomatického úsilí odzbrojení, včetně vyjednávání o prodloužení smlouvy o nerozšíření jaderných zbraní v roce 1995.

Surakiart Sathirathai z Thajska byl před vojenským pučem zástupcem premiéra. Před tím byl ředitelem banky a hlavou thajského národního petrolejářského průmyslu. Sathirathai přinesl do soutěže o místo generálního tajemníka bohaté zkušenosti ze soukromého i veřejného podnikatelského sektoru.

Vaira Vike-Freiberg, prezident Lotyšska, nesplňoval podmínku původu z Asie.

Ashraf Ghani, bývalý ministr financí z Afghánistánu, byl poslední ze známých kandidátů.

***

Od založení v roce 1945 až do poloviny devadesátých let minulého století prožívalo OSN mnoho dílčích úspěchů, ale hlavně významných neúspěchů. V té době stáli v čele této ambiciózní organizace tito muži:

Trygve Lie (1946-52), diplomat z Norska.

Dag Hammarskjöld (1953-61), Švéd, který se stal posmrtně, jako druhý v historii, nositelem Nobelovy ceny míru.

U Thant (1961-71) z Burmy.

Kurt Waldheim (1972-81), Rakušan, který později, jako president Rakouska, byl obviňován z nařizování válečných zločinů za druhé světové války, kdy sloužil v německé armádě.

Javier Perez de Cuellar (1982-91) z Peru.

Boutros Boutros-Ghali (1992-96), Egypťan.