16.4.2024 | Svátek má Irena


SVĚT: Mediální Marshallův plán - šance v krizi

10.8.2009

Fungující svobodná média jsou nutnou podmínkou demokracie, píše německý filozof Jürgen Habermas. Z této teze vycházejí i nejnovější snahy zachránit důležité tištěné noviny v době světové ekonomické krize.

Mediální teoretici si v poslední době kladou jedinou otázku: Je naše civilizace schopná zajistit svobodu slova v době hospodářské krize?

Pokud kvůli krizi dojde k prolomení mediálních zákonů ve Spojených státech i v jiných zemích (tyto zákony zatím nedovolují mediální koncentraci či v USA vstup cizího kapitálu), bude to znamenat, že politici definitivně ztratí vůdčí roli v globalizované společnosti a otěže převezmou šéfové korporací, s nimiž se novináři těžko domluví, protože jim nemáme co nabídnout.

Na rozdíl od politiků tito lidé netouží po popularitě, nelze s nimi provozovat starý byznys: zviditelnění za informace. Byznysmeni chtějí zůstat v anonymitě. Média už nebudou mít v centru zájmu informaci, nýbrž konfirmaci, vyjádření víry. Jenže, jak píše filozof Jürgen Habermas: Selhání mediální ho trhu si naše civilizace nemůže dovolit, vážně by to ohrozilo demokracii.

Aby se těmto změnám, signalizujícím nebezpečí, alespoň částečně zabránilo, vznikly letos dvě velké iniciativy: v Evropě Evropská charta svobody médií, ve Spojených státech takzvaný Marshallův plán na záchranu médií.

10. června 2009 byla po celoevropské diskusi v Hamburku sepsána charta, jejíž dodržování by mělo zabezpečit svobodu slova v Evropské unii i v celé Evropě. Podepsat ji mohou novináři z celé Evropy na www.pressfreedom.eu. Na znění se podíleli šéfredaktoři renomovaných novin a magazínů, kteří byli pohoršeni již v roce 2006 zavražděním ruské novinářky Anny Politkovské. K tlakům na mediální instituce ale dochází v celé Evropě.

V Srbsku ze strany ortodoxních religiózních skupin útočících na nemuslimské spoluobčany. V Itálii, kde premiér Berlusconi s pomocí vlastních médií útočí na opoziční a nezávislé novináře. V Rusku novináře soudy nechrání, naopak je trestají a tajné služby je zřejmě vraždí. Viz případ Natalie Estěmirovové. V Rumunsku jsou novináři jako nepohodlné bytosti obviňováni podnikateli, kteří se je snaží dostat před soud. A i v Německu došlo v posledních letech k domovní prohlídce spolupracovníka redakce seriózního časopisu Cicero, který se zabývá politickou kulturou, to když se redaktor zajímal o obchody mladého pana Strausse a o práci tajných služeb.

Bohužel v České republice, kde dochází každou chvíli k pokusům svobodu slova omezit (viz nedávný případ, kdy se lobbista Marek Dalík snažil zamezit vysílání jedné politicky nepříjemné reportáže v České televizi), dodnes nebyla Evropská charta svobody médií zveřejněna. Iniciátoři spoléhají na to, že bude-li charta přijata Evropskou komisí, vznikne tlak na její dodržování a její schválení se stane povinností v každé zemi, která by chtěla vstoupit do EU, a tím pádem se na ni bude moci každý novinář odvolat a vyžadovat její dodržování u soudu. Charta obsahuje deset bodů:

1. Svoboda médií je životně důležitá pro demokratickou společnost. Médií všeho druhu je třeba si vážit a ochraňovat jejich různost, ale i respektovat jejich politické, sociální a kulturní zaměření: tento úkol má plnit stát.

2. Cenzura je zakázaná. Nezávislá žurnalistika ve všech médiích je chráněna před všemi druhy pronásledování i represe a stát musí garantovat nedotknutelnost médií před regulačními vlivy státu. Veškerá média včetně on-line médií nesmějí podléhat státnímu licenčnímu řízení.

3. Právo novinářů a médií sbírat a rozšiřovat informace a mínění nesmí být ničím ohroženo, omezeno, ani nesmí podléhat trestu.

4. Ochrana novinářských zdrojů se musí přísně s třežit. Prohlídky redakcí a jiných prostor, kde se zdržují novináři, stejně jako jejich sledování či odposlouchávání z důvodů zjištění redakčních zdrojů je nepřípustné.

5. Všechny státy musí zajistit, aby média při plnění svých povinností podléhala ochraně nezávislých soudů, zákonů a státních orgánů. To se týká hlavně případů obtěžování a tělesných útoků na novináře a jejich spolupracovníky. Tělesné útoky či ohrožování na životě novinářů a jejich spolupracovníků musí být bezprostředně vyšetřeny a pachatelé postaveni před soud.

6. Hospodářská existence médií nesmí být ohrožena státem, státními institucemi ani jinými organizacemi. Rovněž je nepřípustné ohrožení médií pomocí hospodářských sankcí. Privátní podnikatelé musí dbát na dodržování svobody médií. Nesmějí vyvíjet tlak na obsahy novinářských příspěvků a nesmějí míchat inzerci s redakčními materiály.

7. Státní a státem ovlivňované instituce nesmějí ohrožovat přístup médií k informacím. Naopak mají povinnost podporovat jejich snahu získat informace.

8. Média a novináři mají nárok na volný přístup ke všem informacím a informačním zdrojům i v cizině. Zahraniční novináři mají dostávat víza, akreditace a ostatní potřebné dokumenty bez zbytečného zdržování.

9. Občanům každého státu je zajištěn svobodný přístup ke všem národním i zahraničním médiím.

10. Stát nemá právo omezovat výkon novinářské profese.

Marshallův plán na záchranu prestižních médií je zase reakcí na Newspaper Death Watch, blog Američana Paula Gilliana, monitorující zaniklá periodika. Zkoumá proměnu novin a časopisů a hledá novou identitu novináře 21. století. Americký senátor Benjamin L. Cardin se chystá předložit ke schválení Newspaper Revitali z ation Act a legenda obsažená v mediálním Marshallově plánu mu slouží jako podklad. Návrh zákona na záchranu novin bazíruje na přesvědčení, že přes masový dopad televize a elektronických médií mají největší vliv na elity tištěná média. Jejich poškození by ohrozilo demokracii, protože zánikem řady novin se ztrácí pluralita názorů ve veřejném prostoru: internet rychle přináší informace, ale analýzy a komentáře jsou doménou prestižních novin.

K selhání bohužel již dochází. Například San Francisco, jedna z metropolí západního pobřeží s 850 000 obyvateli, již nemá své noviny. Všechny zkrachovaly. San Francisco je náhle "no-paper-city".

Ve Spojených státech zkrachovalo papírové vydání renomovaného Christian Science Monitor, mizí regionální noviny jako Cincinnati Post (založený 1881), Rocky Mountain News (1859) nebo Tucson Citizen (1870). Podobné potíže mají i největší noviny jako The New York Times, The Washington Post a The Los Angeles Times. Newyorské Timesy musely dát do zástavy i novou redakční budovu na Manhattanu a přežívají jen díky půjčce od mexického multimilionáře Carlose Slima Helúa.

Zároveň David Geffen se snaží odkoupit od skupiny Hanbirger Capital Partners dvacetiprocentní podíl v NYT, a tím firmu, která patří rodině Sulzbergrů, vytáhnout z potíží. Urychlení transakce brzdí cena, která v posledním roce prudce klesla: původně byl tento podíl za 500 milionů, nyní ale poklesl pod 194 milionů dolarů. Podle výsledků z prvního čtvrtletí 2009 náklady těchto novin dál klesly o sedm procent a výnos z inzerce meziročně spadl pod kritickou hodnotu 25 procent.

Mediální Marshallův plán upozorňuje na pět způsobů možných řešení novinové krize:

1. Mecenášské řešení

Řešení velmi staré, funguje třeba v Británii. The Guardian podporuje Scott Trast, v USA je na podobném principu dotován St. Petersburg Times. Nadační model začala v USA napodobovat řada institucí: například bankéři Herbert a Marion Sandler věnují dvaceti sedmi špičkovým novinářům, kteří museli opustit své listy a v roce 2008 založili společnost ProPublica, každoročně 10 milionů dolarů. Podobně provozovatelka blogu Huffington Post založila fond s názvem The Atlantic Philantropies na podporu deseti investigativních novinářů, na kontě bylo před třemi měsíci 1,75 milionu dolarů.

2. Veřejnoprávní noviny

Druhé řešení je mediálně politické a předpokládá založení veřejnoprávního fondu. Nakladatelé se ho ale bojí. Mají obavy, že by noviny ztratily nezávislost. Tento model počítá s tím, že poplatky by se shromažďovaly v národním fondu pro kvalitní žurnalistiku a o přidělování peněz by rozhodovala nezávislá rada. Poplatky na noviny by se vybíraly společně s poplatky za televizi.

3. Hospodářsko-politické řešení

Počítá se zavedením poplatků za připojení k internetu a ke kabelovým sítím, z nichž by nezávislé konsorcium přidělovalo peníze ohroženým prestižním médiím.

4. Civilně společenské řešení

Pracuje se zavedením lidových akcií: čtenáři by se dobrovolně podíleli na financování kvalitních novin tím, že by si mohli zakoupit akcie, jejichž výtěžek by šel vydavatelům. V malém tento model existuje v Německu od roku 1992 u novin taz (tageszeitung, píší se zásadně s malými písmeny, jde o unikátní noviny, které jsou už na trhu přes třicet let a založili je míroví aktivisté, ekologové a různí alternativci), podobně ve Spojených státech v San Francisku, kde se takto financuje www.spot.us. Novináři nabízejí témata, a když je dost čtenářů, kteří si článek předplatí, tedy peněz, autor ho napíše. Je to revoluční model: čtenář neinvestuje do vydavatele, papíru a distribuce, platí si přímo konkrétního novináře.

5. Politicko-vzdělávací řešení

Nabízí propojení novin, univerzit, církví a škol. Vychází z předpokladu, že stát připisuje kvalitní žurnalistice politické a vzdělávací poslání, jež je nezbytnou součástí fungující demokracie. Noviny a časopisy by tak získaly statut vzdělávacích institucí a nemusely by platit daně.

Autor Marshallova plánu a předkladatel odtud vyplývajícího zákona Benjamin L. Cardin připomíná, že demokratičtí politici a většina států mají dle zákonů povinnost podporovat pestrost svobodných novin, jež jsou nezávislé na politických stranách. Proto se domnívá, že by zákon mohl projít jak ve Státech i jinde. V Česku se může řada těchto námětů zdát nereálná, nemáme tradici filantropů, ani funkční veřejnoprávní instituce. Ale probíhající krize ukazuje, že příjmy, plynoucí jen z inzerce a z prodeje novin, mohou současný model fungování nezávislých prestižních novin rychle zruinovat. Nenaříkejme, krizi je třeba vzít jako příležitost: jako výzvu k hledání nových obchodních modelů pro mediální i nstituce.

Jak nedávno připomněl Petr Pithart - "demokratické instituce (i mediální)... stojí na neosobních pravidlech, která sama v sobě obsahují podstatné minimum morálky, proto s fungujícími institucemi není třeba tolik spoléhat na mravnost lidí". Německý filozof Peter Sloterdijk dodává, že osobnosti v mediálních institucích vytvářejí pozitivní dynamiku vývoje v redakcích, a tu pak přenášejí do celé společnosti. Internet tohoto výkonu není schopen, protože společnost atomizuje a anonymizuje.

(Napsáno pro HN)

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel