29.2.2024 | Svátek má Horymír


SEXUÁLNÍ NÁSILÍ HAMASU: Jsou to vůbec lidé?

11.12.2023

Budu víc osobní. Jsem znechucen některými reakcemi souvisejícími s mými články o současné protiteroristické válce, která byla Izraeli vnucena islamistickými vládci Pásma Gazy.

Znechucen především neustálým zdůrazňováním utrpení palestinských Arabů v Pásmu, zatímco utrpení Izraelců, zejména žen, po vpádu hord horších než Islámský stát je přezíráno formálním sdělením: ano, bylo to hrozné, ale…

Takovýto postoj je na hraně zdravého úsudku. Jako kdyby naši předkové během druhé světové války stále dokola omílali a akcentovali utrpení německých civilistů a přezírali hrůzy, které zažívali lidé v koncentračních táborech. Tehdy bylo něco takového mimo chápání normálně uvažujících lidí. V dnešním hodnotově zvráceném světě je tento přístup naopak preferován.

Jednou z příšerností, které si svět ve své většině neráčil všimnout, případně až po několika týdnech a velice „střídmě“, je slovy nesnadno popsatelné brutální chování lidí se surovým zvířeckým chováním – teroristů Hamasu -, kterého se dopustili na ženách po vpádu do Izraele 7. října. Ignorantský přístup části mezinárodního společenství donutil izraelskou misi při OSN, aby uspořádala v pondělí 4. prosince v sídle OSN zvláštní setkání věnované sexuálnímu násilí na izraelských ženách, kterým barbaři Hamasu odhalili svoji ďábelskou podstatu. O den později o akci v OSN informovaly izraelské servery, mezi nimi web listu The Jerusalem Post (’Israeli female soldiers shot in crotch, vagina, breasts on October 7’). Je to věru děsivé čtení.

Armádní záložnice Šari Mendesová popisovala, co forenzní experti viděli, když identifikovali a připravovali k pohřbu těla ženských obětí masakru Hamasu. Projevy agonie „přežily“ jejich smrt. „Ty (mrtvé) ženy byly přivezeny s otevřenýma očima, hrůznými grimasami v obličeji a zaťatými pěstmi,“ uvedla. Mendesová působila ve vojenské jednotce, která pracovala s ostatky na vojenské základně Šura ve městě Ramla v centrálním Izraeli.

„Vzpomínám si na jednu mladou ženu, která měla zlomenou ruku, a také nohu, na tolika místech, že pro nás bylo těžké obléknout ji do pohřebního rubáše. V jejím případě byla celá levá strana těla rozervána na kousky, nejspíš granátem.“ Doplnila, že velitel jednotky viděl několik izraelských vojákyň, které byly střeleny do intimních partií v rozkroku nebo do prsou. „Zdálo se, že šlo o systematické mrzačení genitálií,“ řekla Mendesová.

V doprovodném videu, které bylo v New Yorku promítáno, jedna z přeživších žen uvedla, že terorista jednu ženu nejprve znásilnil a pak ji uřízl ňadro a hrál si s ním.

Je to vůbec člověk?, ptám se.

Mendesová dále uvedla, že jejich jednotka viděla těla, kterým byla useknuta hlava nebo končetiny. Tělo jedné mladé ženy přivezli bez nohou – byly odříznuty. Viděli jsme několik uříznutých hlav, jednu velkým kuchyňským nožem, který ještě trčel z krku.“

Ptám se znovu: To udělali lidé?

„Přivezly ohořelé ostatky, které bylo třeba identifikovat a připravit k pohřbu,“ popisuje pekelnou hrůzu Mendesová. „Tato těla byla spálena k nepoznání, často bez rukou a nohou; nepřipomínala nic lidského. Někdy jsme prosévali hromady popela, který se rozpadal, když jsme těl dotkli. Tito vojáci byli upáleni zaživa při velmi vysokých teplotách.“

Mezi těly, která nebyla spálena, byly hlavy často těžce znetvořené. Hlavy a tváře celé od krve. Ti lidé byli střeleni do očí, obličeje a lebky. „Často bylo nemožné ukázat rodinám tváře, jak byly znetvořené. Vypadalo to, jako by mrzačení tváří těchto žen bylo cílem vraždění.“ Některé oběti měly hlavy rozbité tak silně, že jim z nich vytékal mozek. Jiní lidé byli střeleni do hlavy tolikrát, že jim byla málem ustřelena. Tato zvěrstva byla lidem páchána jednak za živa, jednak po smrti, z pouhé krutosti.

Šari Mendesová přišla pracovat na základnu Šura hned druhý den po masakru. Scéna, která ji na místě čekala, byla co do rozsahu absolutně nepředstavitelná. Vaky na těla se kupily na chodbách, nahromaděné až ke stropu. Venku stály plné chladicí vozy. „Vaky byly stále přiváženy, ve všech tvarech a velikostech. Z mnoha vytékaly tekutiny, podlahy byly mokré a všude byl nesnesitelný zápach smrti. Je nemožné hovořit o počtu těl, s nimiž jsme měli co do činění, stejně tak jako vyjádřit pocit šoku a zoufalství,“ vzpomíná Mendesová.

Ode dne, kdy přišla do Šury, pracují tamní týmy nepřetržitě na identifikaci obětí. Ženské týmy izraelské armády, které připravovaly zavražděné ženy k poslednímu odpočinku, považovaly za povinnost, aby jim při této službě vyjádřily hlubokou lásku a cit. Často byly tyto vojákyně poslední, kdo vzhledem ke stavu znetvoření tato těla viděl.

V New Yorku Šari Mendesová také řekla: „Jako potomek těch, kdo přežili holocaust, dobře chápu, jak je důležité vydat svědectví. Jsem zde, abych byla hlasem těch, kdo už svědčit nemohou.“

Mezi řečníky byla i bývalá provozní ředitelka Facebooku Sheryl Sandbergová. Přiznám se, že mě hluboce zasáhla její věta, která úzce souvisí s poselstvím tohoto článku:

„Svět se musí rozhodnout, komu bude věřit. Věříme mluvčímu Hamasu, který tvrdí, že znásilňování je zakázáno, a že tedy k němu nemohlo 7. října dojít? Nebo věříme ženám, jejichž těla nám říkají, jak prožily poslední chvíle svého života?“

To je, oč tu běží. Přesněji: oč tu také běží. Protože v rámci širšího úhlu pohledu si musí každý odpovědět na otázku, na základě jakých hodnot, priorit a principů přistupuje k nynější protiteroristické válce, kterou vede Izrael proti gangsterům Hamasu. Odstrašujícím příkladem budiž přístup orgánu OSN známého jako UN WOMEN (Entita OSN pro rovnost žen a mužů a posílení role žen ve společnosti), který se odhodlal k odsouzení výše popsaných zvěrstev Hamasu až po nekonečných osmi týdnech.

A na závěr ještě jedna osobní poznámka. Při vědomí toho, jakými hrůzami musely projít izraelské ženy, dívky a děti včetně nemluvňat 7. října po invazi islamistických barbarů do jižního Izraele, mne osud arabských civilistů v Pásmu, který na ně padl v důsledku války, kterou vyvolali jejich vládci, ne příliš dojímá. V žádném případě ne víc než utrpení nevinných na izraelské straně hranice. Je mi líto, nemohu jinak.