20.4.2024 | Svátek má Marcela


POLEMIKA: Prof. Halík a jeho ANO, ALE

11.3.2024

Zatímco v Pásmu Gazy zuří protiteroristická válka (byť se zdá, že v posledních týdnech s menší intenzitou), v českém intelektuálním prostředí „zuří“ myšlenkový střet mezi signatáři protichůdných petic.

První je z 6. února 2024 a nese název „Výzva ke změně postoje české vlády ke krizi na Blízkém východě“. Stručně: autoři soudí, že politika Fialovy vlády je jednostranně proizraelská – a apelují na změnu. „Protipetice“ zveřejněná o pět dní později jako „Dopis vládě ČR: Podpora vládní politiky vůči Izraeli“ zastává stanovisko opačné, jak je patrné ze samotného názvu. Tedy proizraelské. Kromě toho byl na Facebooku kardinála Dominika Duky zveřejněn 15. února 2024 text „Valentýnské deklarace“[1], rovněž proizraelské, která působí tak, že má být protiváhou výzvy z 6. února ve stylu jedni intelektuálové proti druhým. Když to hodně personálně zjednoduším, lze napsat „Halík vs Duka“. Tak to navenek působí a právě tak celou věc pojal Benjamin Kuras v článku zveřejněném v druhém únorovém víkendovém vydání Neviditelného psa (“BIG BEN: Utkání Halík v. Duka o Izrael“ [2]).

Kromě skvělého Kurasova textu (doporučuji) mě zaujala výměna názorů na válku v Pásmu Gazy ve světle výše zmíněných dokumentů mezi Tomášem Halíkem a Věrou Tydlitátovou, která působí na Katedře blízkovýchodních studií Západočeské univerzity v Plzni. Polemika se odehrála (a možná ještě není ukončena) v rubrice Aeropag křesťanského portálu Christnet. Odstartoval ji T. Halík 29. února 2024 článkem „Politika »zub za zub« odporuje evangeliu i zdravému rozumu“[3]. Klíčová pasáž: „Ano, v tomto konfliktu stojím na straně Izraele, ale nikoliv na straně jestřábů současné izraelské vlády včetně populistického premiéra Netanjahua, jehož nezodpovědná politika dlouhodobě zostřovala vztahy mezi oběma národy, zejména na okupovaném území, a která nyní nepřiměřenou válečnou reakcí dostává Izrael do mezinárodní izolace a přispívá k nebezpečnému růstu antisemitismu.“ To je ono Halíkovo ANO, ALE: ANO, stojím za Izraelem, ALE nesouhlasím s tím, jak se brání. Přitom v další části článku přiznává: „Všem (to je i autorům provládní petice z 11. února, k níž se mimochodem staví vstřícně – LS) nám jde o to, aby rukojmí byla propuštěna, aby ustalo vraždění, víme, jaká řešení jsou špatná, zároveň si však musíme přiznat, že nikdo nejsme schopni nabídnout spolehlivý recept na obnovení míru.“ Čili: víme, co Izrael dělá špatně, ale nikoli to, jak by to měl dělat jinak. Nebylo by v tom případě moudřejší nechat řešení toho přetěžkého zadání v rámci sebeobrany na bránící se zemi a raději mlčet?

Je věru obtížně představitelné, že by se našla podobná skupina intelektuálů někdy v druhé polovině minulé světové války, samozřejmě ne v Protektorátu, ale dejme tomu ve Velké Británii, která by apelovala na československou zahraniční vládu a prezidenta Beneše, aby nebyli zase tolik antiněmečtí (či chcete-li prospojenečtí) – s ohledem na počet zabitých německých civilistů během bombardování. Absurdní.

T. Halík dále soudí, že „jednostranný postoj naší vlády, neochota nebo neschopnost vidět obě strany věci, je v mezinárodním kontextu anomálií“. Nikoli! Anomálií, alespoň v normálně fungujícím světě, je zaujmout falešný „objektivní“ postoj vůči strůjcům a pachatelům zla a prosazovat model ANO, ALE... Německo v letech 1939-1945 bylo jasným agresorem, stejně jako Hamas v současnosti. Uvažování typu ANO, Izrael je v právu, ALE… relativizuje zločiny těch, kdo je spáchali. Kdykoli jsem v životě přemýšlel o druhé světové válce, a bylo to věru bezpočtukrát, vždy mi běhal mráz po zádech, jakmile jsem jen na okamžik připustil, že by se kterákoli strana pokusila o separátní mír s Hitlerem. Tedy ve stylu ANO, ALE… ANO, Hitler je zlo, ALE je zapotřebí válku ukončit a obnovit v Evropě mír. Takové uvažování je od základu mylné – a naštěstí se během války proti nacistickému Německu neprosadilo. (Tím netvrdím, že něco takového bezprostředně hrozilo, uvažuji jen hypoteticky.) Dnes jsou podobné úvahy míněné naprosto vážně. (A nejen pokud jde o konflikt na Středním východě.)

Jelikož T. Halík má problém nikoli s dopisem vládě z 11. února (“protipeticí“), ale s Valentýnskou deklarací Dominika Duky, všímá si Věra Tydlitátové ve své polemice [4] s T. Halíkem nejprve tohoto dokumentu. Deklarace je podle ní „prostoduchá“, předkládá „povrchní a liché argumenty a „zbytečně se snaží vypořádat s patrně dvěma nejznámějšími petenty oné nešťastné podpisové akce na podporu protiizraelské politiky, totiž s biskupem Václavem Malým a profesorem Halíkem“, přičemž celá věc se podle ní „posunula do příliš osobní roviny“, a tak „v deklaraci pravděpodobně nejde ani o Palestince, ani o Izraelce, ale o uraženou pózu“. Jsou to silná slova, k nimž za sebe dodám: je-li tomu tak, pak je s podivem, že něco takového neodhalili před svým podpisem osobnosti jako emeritní katolický biskup František Radkovský, historik umění prof. Jan Royt, herec Jiří Bartoška, europoslanec Alexandr Vondra, exministr Daniel Herman nebo Marek O. Vácha, přednosta Ústavu etiky při 3. LF UK a – což je poněkud pikantní – farní vikář katolické Akademické farnosti Praha, kde jako hlavní duchovní slouží prof. Halík.

Podstatné v článku V. Tydlitátové je ale něco jiného. Autorka konstatuje, že se s T. Halíkem jistě shodne „na tvrzení, že pogrom 7. října je »zločinný«. Zatímco však respektovaný profesor přidává ono nešťastné ALE, pro mne a pro mnoho židovských sester a bratří po 7. říjnu již žádné ALE neexistuje“. V. Tydlitátová dodává, že izraelská reakce „není pomsta, ani pokus o genocidu, ani uplatňování starověkého principu »oko za oko«, jak nyní často čteme. Taková reakce je stejně legitimní jako bylo legitimní bojovat na všech frontách proti nacistickému Německu“. Tedy žádné halíkovské ALE.

T. Halík však na svém ALE nekompromisně trvá, jak vyplývá z jeho odpovědi [5] na reakci V. Tydlitátové nazvané „Nevzdávejme se kritického ALE“. Při čtení jeho textu jsem narazil na následující větu: „Pamatuji si na svou návštěvu Hirošimy: rozuměl jsem americké snaze energicky ukončit válku, ale nemohl jsem potlačit ono ALE při vzpomínce na oběti násilí.“ Ptám se, jak by se ono „nepotlačené ALE“ mělo promítnout do praxe? Rozumím-li americké snaze energicky ukončit válku, pak musím bez onoho ALE přijmout i použití atomové bomby, která válku tehdy skutečně rychle ukončila. Bomby byly svrženy 6. a 9. srpna 1945, Japonsko 15. srpna oznámilo, že hodlá kapitulovat. Bez civilních obětí v Hirošimě a Nagasaki by se válka neúměrně prodloužila a mrtvých by bylo nesrovnatelně víc, ne další statisíce, ale miliony na obou stranách. Součástí vojenských plánů USA [6] bylo vylodění na ostrově Kjúšú 1. listopadu 1945 (operace Olympic) a následně vylodění v centrální oblasti Honšú včetně dobytí Tokia (operace Coronet, předpokládaný začátek 1. března 1946). To vše v případě, že Japonsko nebude kapitulovat, jiná varianta než uvedené dvě nepřicházela do úvahy. Halíkovo ALE tedy v konečném důsledku znamená delší válčení, víc utrpení a víc mrtvých. Představa, že když Izrael „ubere plyn“, Hamas na to adekvátně zareaguje je nebetyčně naivní. Je důkazem toho, že ti, kdo něco takového po Izraeli žádají, absolutně nechápou ďábelsky lstivý charakter nepřítele, proti němuž je Izrael nucen bojovat.

Příznačné je, že T. Halík se ohrazuje proti jednostranné podpoře české vlády Izraele, nicméně sám argumentuje jednostrannými údaji, dokonce těmi, které pocházejí ze zdrojů teroristů. Ve své reakci adresované V. Tidlitátové píše: „To, že Izrael zabil přes 25 tisíc žen a dětí, netvrdí propaganda Hamásu, nýbrž americký ministr obrany Lloyd Austin, kterého jistě není možné podezírat z neinformovanosti nebo nadržování Hamásu proti Izraeli.“ Jaká je ale skutečnost?

Je pravda, že ministr Austin při slyšení před výborem Sněmovny reprezentantů pro ozbrojené služby 29. února 2024 na otázku, kolik bylo dosud Izraelem zabito žen a dětí v Pásmu Gazy, odpověděl: „It’s over 25,000.“ (Je to přes 25 tisíc.) To je ale ono příslovečné „A“. Po několika hodinách přišlo „B“ [7]. Sabrina Singhová, jedna z mluvčích Pentagonu, sdělila, že ministr Austin citoval odhad ministerstva zdravotnictví řízeného Hamasem v Pásmu Gazy a měl na mysli celkový počet zabitých Palestinců, nejen žen a dětí. (To znamená i teroristů – LS.) A dodala: „Tato čísla obětí v Gaze nemůžeme nezávisle ověřit.“ V tom je „zakopán pes“. Skutečnost, že T. Halík Austinova čísla bez dalšího slepě přijal opět potvrzuje, že ve snaze být „objektivní“ ne zcela chápe skutečnou podstatu teroristického nepřítele.

V závěru své odpovědi V. Tidlitátové prof. Halík píše: „Rozumíme stanovisku »obránců Izraele«, respektujeme ho, pouze upozorňujeme na nebezpečí jednostrannosti: nezříkejte se kritického ALE, pak bude Váš hlas věrohodnější.“ Mám návrh: co kdyby autoři výzvy vládě z 6. února začali u sebe? V tom smyslu, jak naznačila ve svém článku V. Tydlitátová: „ Po 7. říjnu 2023 by měl celý svět především odsoudit Hamás a žádat, aby okamžitě a bez podmínek propustil všechna rukojmí a složil zbraně. Kdyby se energie vynaložená na odsuzování Izraele soustředila na tento apel, mohlo by již být dávno po válce i po utrpení Palestinců.“ Přesně o to totiž jde.

ODKAZY

[1]

[2]

BIG BEN: Utkání Halík v. Duka o Izrael

[3]

Odkaz

[4]

Odkaz

[5]

Odkaz

[6]

Odkaz

[7]

https://www.timesofisrael.com/pentagon-head-says-over-25000-women-kids-killed-in-gaza-inflating-hamas-claim/