Mnoho lidí vyjádřilo naději, že silvestrovské násilnosti v Kolíně nad Rýnem budou znamenat zásadní průlom v naivní evropské politice vůči imigrantům. Nezdá se však, že by se myšlení aktérů v tuto chvíli nějak měnilo. Je nemálo těch, kteří se naopak pokouší svůj ideologický postoj tvář v tvář novým faktům obhájit či dokonce upevnit.

V důsledku toho jsme byli svědky zajímavých rituálních tanečků. Objevuje se například hypotéza o tom, že sexuální obtěžování a znásilňování může být dílem tajných služeb, které chtějí zdiskreditovat německou proimigrační politiku, a umožnit tak změnu kurzu. Jiným způsobem práce s nepříjemným tématem jsou náhle uváděné údaje o počtu znásilněných na Oktoberfestu či v České republice (s čímž přišly např. Blisty). Jiní se řídí heslem, že nejlepší obrana je útok, a začínají poukazovat na to, co špatného kdy řekli a napsali „ti druzí“. Mohli bychom pokračovat výčtem dalších vyloženě demagogických konstrukcí.

Není samozřejmě nutné kritizovat každého, kdo provede nějaký ten myšlenkový přemet ve snaze hájit svou pozici. Považoval bych to dokonce za chvályhodný proces, pokud by byly takové kotrmelce průvodním jevem názorové korekce.

Zatím se však nezdá, že by ze strany propřistěhovaleckého tábora zaznělo cosi jako alespoň částečné přiznání omylu. Jakub Patočka na Deníku Referendum vyjmenovává v této souvislosti, kdo všechno by se měl omlouvat. Např. Novinky.cz, nakladatelství Mafra a Echo24 by se podle něj měly omluvit za to, že vyvolávají nenávist proti uprchlíkům, protože o nich přinášejí negativní informace, ale nic pozitivního. Chtě nechtě se vnucuje otázka, proč se Deník Referendum neomluví za zářijový článek Lukáše Senfta „Kdo konečně znásilní ty naše ženy“, kde se autor vysmíval obavám údajných xenofobů. Článek byl podle mého mínění urážlivý vůči obětem sexuálních deliktů už v době, kdy vyšel. Nyní by si, myslím, autor titul svého článku za rámeček nedal.

Pozoruhodný se zdá v dnešním kontextu nedávný výrok německého ministra Gerda Müllera o tom, že v nejbližších letech přijde do Evropy až deset milionů migrantů a že je potřeba vyčlenit prostředky na jejich integraci. Zazní-li něco takového jen pár dní po silvestrovském násilí, může to být neblahou známkou toho, že proimigrační lobby se svých cílů nehodlá vzdát a prozatím alespoň testuje aktuální reakce veřejnosti.

Současná situace také zajímavě koreluje s útokem proti xenofobii na sociálních sítích. Byl připravován již předem, neboť německý ministr Heiko Maas ho oznamoval na tiskové konferenci 15. prosince. Následné události ho mohly sice nanejvýš uspíšit, přece jen však stojí v tomto kontextu za pozornost.

Úsilí zakročit proti tzv. xenofobům má v sobě dva aspekty. V první řadě jde o zklidnění situace a utlumení emocí alespoň navenek. Druhý aspekt je mocenský. Je-li moc znejistěna tím, že by mohli mít její kritikové pravdu, má tendenci reagovat na dvou frontách. Jednak větším úsilím o potlačení kritiky, jednak realizací některých opatření, která vycházejí kritice vstříc, rétoricky jsou však doprovázena rezolutními výroky o tom, že nejde o změnu politiky. Tato reakce vyplývá ze samé podstaty moci. Je pravidlem, že kdo v politice přizná chybu, tak zpravidla skončil, ať už si o tom myslíme cokoliv.

Důležité je si uvědomit, že k vyřešení problému nedojde, dokud nebude vítačská klika poražena na poli myšlenkovém. Pokud se spokojíme s pár praktickými opatřeními, aniž by byla ve veřejné rozpravě definitivně zavržena vítačská ideologie, pak bude Kolín jen drobnou lapálií na cestě ke světlým zítřkům.

Nesouhlasím s tím, že jde primárně o projev neomarxismu. Propřistěhovalečtí aktivisté se ve skutečnosti zaštiťují nejčastěji idejemi liberálními. Tvrdí zhruba toto: Nemůžeme posuzovat člověka na základě příslušnosti ke skupině, ergo musíme přijmout každého, kdo sem chce. Jejich úspěch je založen na tom, že se drží liberální fikce člověka čistě individuálního, který není nijak podmíněn příslušností ke svému společenství a kulturnímu prostředí. To je však něco, co je zároveň silně přítomno v ideologii volného trhu. Zdá se, že liberální model společnosti je dnes ideologicky jediný relevantní a pravice s levicí se začínají přetahovat o jeho správný výklad. Společnost však nefunguje podle modelů.

Opatrný postoj k přistěhovalectví lze hájit z pozic konzervativních. Můžeme například argumentovat tím, že státní území je kolektivním vlastnictvím občanů a že držení území bylo vždy v historii spojeno s připraveností nasadit život na jeho obranu, proto musí být suverénním rozhodnutím každého státu, koho chce na své území vpustit. Z liberálních pozic je však jakýkoliv kolektivní či státní zájem a priori podezřelý.

Proimigrační aktivismus je podle mého soudu jednou z podob liberálního fundamentalismu. Starověká řečtina měla pro něco takového pojem hybris, mínilo se tím překročení rozumné míry, přemrštěnost. Řecké myšlení stavělo na ideji umírněného středu mezi extrémy. Křesťanství zase používalo pojem kacířství pro názory, které přeženou některý jeho aspekt do té míry, že se dostávají do rozporu s podstatou náboženství. Například tvrdit, že Ježíš Kristus byl tak božsky dokonalý, že na kříži necítil bolest, znamená zcela devalvovat křesťanské poselství.

Nacismus je jistě hybris. Pokud se však někdo snaží o pravý opak, dojde k jiné hybris. Hitlerova politika znamená např. snahu o vyhlazení židů. Co je tedy opakem nacismu? Vyhlazení Němců?

Fundamentalistické pozice se projevují v tom, že jsou prezentovány jako morálně nadřazené a nepřipouštějící diskuzi. Pro levicové liberály je v tomto kontextu příznačné, že zcela odmítají dva typy argumentů: 1) argumenty, které se odvolávají na praktickou zkušenost (např. že lidé z cizích kultur se reálně neintegrují); 2) argumenty, které se odvolávají na přání občanů.

Fundamentalisté nejsou schopni říci, co by se mělo stát, aby jejich teze o nutnosti budovat multikulturní společnost byla neplatná, což je nejen v rozporu s principy vědeckého poznání, ale i v rozporu s principy otevřené společnosti. Kromě toho požadují, aby byla jejich politika vykonávána i proti vůli občanů, protože se jedná o morální politiku. Je proto až bizarní, když spolu s prohlášeními tohoto druhu deklarují, jak moc jim jde o hodnoty liberální demokracie.

Tento extrémní liberalismus je zdrojem ještě dalšího paradoxu. Příznivci imigrace teoreticky nadřazují individuální zájem (imigranta) nad kolektivní zájem (vlastního národa). Je zde ovšem záměrně či z hlouposti zamlčena skutečnost, že i imigrant je členem určitého společenství, a tedy i nositelem svébytných kolektivních zájmů. Levicoví aktivisté v důsledku toho reálně upřednostňují cizí kolektivní zájem nad zájmy vlastního kolektivu. Ukázková je v tomto ohledu rétorika Petra Uhla, který tvrdí, že Romy a imigranty nemáme asimilovat, a zároveň o sobě hrdě prohlašuje, že patří k těm, kdo se při sčítání lidu nehlásí k české národnosti.

Nebýt této podivné ideologie, nebyl by patrně problém, aby si Evropa s imigrační krizí poradila, byť s velkými potížemi. Dynamika současné imigrace do Evropy odpovídá svou rychlostí procesu stěhování národů. Mělo by nás tedy velmi zajímat, zda jde o mimořádnou událost či o setrvalý trend. Někteří sluníčkáři dokonce rychlost stěhování vítají a tvrdí, že přijímat 1 % imigrantů jakéhokoliv druhu je správné a že je to ten nejlepší způsob, jak vybudovat zdravou multikulturní společnost. Nepříliš komplikovaným matematickým výpočtem lze dojít k tomu, že začne-li přijímat ještě zcela homogenní společnost 1 % přistěhovalců ročně, pak za předpokladu shodné porodnosti všech etnik bude za 225 let původní obyvatelstvo na nějakých deseti procentech populace. Myslím, že i Indiánů bylo 225 let po Kolumbovi o něco víc.

Dnes si ani odpůrci, ani příznivci imigrace nemyslí, že se přistěhovalecký proud zastaví sám od sebe. Jeho zastavení se tak stává pro evropské národy životní otázkou. Tím spíše je žádoucí dostat do veřejného prostoru takové argumenty, které umožní věcné, funkční a civilizované řešení. V opačném případě by se mohla neblaze vyplnit jedna věta z recesistické Krhútské kroniky, která byla napsána již v 60. letech, tedy dávno před vynálezem multikulturalismu. Zde se na adresu jistého politického vůdce Krhútů praví: „Tak se uzavřel bohatý, leč tragický život velikého muže, který pravdě dovedl obětovat i celý vlastní národ.“