Joe Biden se ve své předvolební kampani vyjadřuje i o zahraniční politice. Označil sprostým slovem ruského prezidenta a vyjádřil se o existenčních hrozbách.

Americký prezident Joe Biden ve středu označil ruskou hlavu státu Vladimira Putina za „šíleného hajzla“. Výraz, který použil, by se ovšem dal přeložit také jako zku***syn. O Bidenově výroku, který padl v San Francisku při setkání s podporovateli jeho kampaně, informovala ve čtvrtek agentura Reuters. Jedenaosmdesátiletý Biden mluvil o hrozbách pro lidstvo a zdůraznil, že za nebezpečí považuje především klimatické změny. „To je poslední existenční hrozba. Je to klima. Máme tu šíleného hajzla, jako je ten chlápek Putin a další, a vždy se musíme obávat jaderného konfliktu, ale existenční hrozbou pro lidstvo je klima,“ prohlásil Biden.

Vzhledem k tomu, že se vztahy USA a Ruska dostaly do podobné krize jako v časech nejhoršího období studené války na konci padesátých a na počátku šedesátých let minulého století, je použití sprostého vyjádření Bidena na adresu Putina jen dokladem této krize. Tehdy to byl sice místo Ruska Sovětský svaz, ale Rusko bylo po rozpadu SSSR puncováno do role „dědice“ SSSR (alespoň co se jaderných zbraní týče), takže se vlastně neděje nic až tak nového.

Pokud se ovšem bavíme o „existenčních hrozbách“, o kterých Biden hovořil, stojí za to se na tento problém podívat poněkud podrobněji. Po konci studené války mezi komunistickým Východem a kapitalistickým Západem, která skončila „elegantním“ rozpadem východní bloku a poté i SSSR, vystoupil s názorem na budoucí světové hrozby Samuel P. Huntington v knize The Clash of Civilizations (1996).

Podle politologa Samuela P. Huntingtona se svět po skončení tzv. studené války, tj. v druhé polovině 20. století, ještě výrazněji rozštěpil na jednotlivé civilizační okruhy. Národy těchto okruhů vyznávají podobné společenské, morální, náboženské a jiné hodnoty, které jsou obvykle trvanlivější než aktuální politická situace (příkladem může být Varšavská smlouva, která v sobě spojovala části nejrůznějších civilizačních celků). Každý z těchto celků je veden ústředním státem, který nad ní do jisté míry může držet „ochrannou ruku“ – západní civilizace, např. Spojené státy americké, pravoslavné Rusko, např. v islámské civilizaci o vůdčí pozici soupeří více států (srov. Írán, Egypt). Zároveň Huntington odsuzuje velkou migraci Mexičanů do USA, Američané tím ztratí svou národní identitu a do značné míry kontrolu nad vlastní zemí. Někteří Huntingtonovi odpůrci toto tvrzení označují za xenofóbní. Podle samotného Huntingtona a jeho příznivců v tom nehraje roli žádný šovinismus, ale zkrátka racionální úvaha, zda Američané chtějí silně změnit svoji zemi a tím i celosvětový vývoj. Různé civilizace mají různé sklony k vzájemnému souboji – velký např. západní a islámská, malý např. západní a subsaharská (africká).

Bezmála třicet let od jejího vydání se zdá, že se světové konflikty skutečně odehrávají na pomezí onoho „střetu civilizací“. Připomíná se útok na „Dvojčata“ z roku 2001, po tomto útoku americká intervence v Zálivu, vznik Islámského státu až po současné války na Ukrajině a Blízkém východě.

Přesto je však nutné všimnout si i dalších faktů, které s onou „civilizační“ doktrínou až tak nesouhlasí. Zatímco skupina států G7 je v podstatě skupina nejvyspělejších zemí Západu tak, jak ho chápeme, vzniklo a rozvíjí se i sdružení států BRICS, které je novodobým „vícecivilizačním“ projektem dnes už významně konkurujícím hospodářské síle států G7.

Zatímco válka na Ukrajině i na Blízkém východě má znaky střetu civilizací, skupina BRICS po nedávném rozšíření reprezentuje hned čtyři velké civilizační okruhy- čínský komunistický styl totalitární vnitropolitické moci, ruský imperiální styl tolerující pouze strany usilující o renesanci ruské dominance po vzoru někdejšího Východní bloku, indický civilizační okruh, v němž dominuje budhismus, jihoafrický okruh zastupující zájmy černošského obyvatelstva Afriky a brazilský přístup podporující významně státy „třetího světa“, kam ještě do nedávna Indie i Jižní Afrika patřily. Navíc vstup Saudské Arábie podtrhnul i vliv islámské civilizace. U států BRICS nalézá imperiální politika Ruska nejen pochopení, ale i významnou podporu. Čína bezpochyby věří, že se blíží vhodná chvíle na „zúčtování“ s nezávislým Tchaj-wanem a v tom jí ostatní členové BRICS podpoří.

Vraťme se však k oněm „existenčním hrozbám“ podle Bidena. Pokud on, respektive jeho tým, hovoří o tom, že největší existenční hrozbou je klimatická změna (jejímž „viníkem“ je lidská civilizace spalující fosilní paliva) a jaderný konflikt mezi státy je tak „upozaděn“ v pořadí naléhavosti, je to zásadní změna v hodnocení situace ve světě. V časech krátce po druhé světové válce, a i v době Karibské krize, se za zásadní existenční problém považoval možný jaderný konflikt. Jednak byla v paměti tehdejších politiků zkušenost s použitím jaderných zbraní proti Japonsku v roce 1945, díky němuž přišlo o životy statisíce Japonců buď přímo následkem explozí nebo na jaderné ozáření, a obecně i zkušenost s průběhem II. světové války, v níž i bez použití zbraní hromadného ničení zahynuly miliony vojáků a civilistů.

Pokud současná západní politika, a to nejen v USA, ale zejména v Evropě a EU zejména, považuje za zásadní existenční hrozbu klimatickou změnu, je to jen důsledek ztráty autentického povědomí o tom, co je to válka. Dnes a denně se sice dozvídáme z televize o tom, co se děje jak na Ukrajině, tak na Blízkém východě, ale situace se stále více méně v našem „západním“ prostoru popisuje tak, jako by Rusko bylo možné porazit, aniž by Rusko použilo svůj jaderný arzenál. A když už o tom někdo z ruského vedení promluví, je to komentováno spíše ironicky.

Jestliže si uvědomíme, že klimatické změny v minulosti mohly skutečně zásadním způsobem ovlivnit starověké civilizace a lidé se museli klimatickým změnám přizpůsobit, případný jaderný konflikt by v případě použití podstatného množství jaderných zbraní, které jsou dnes ve výzbroji jaderných mocností, vedl také k zásadní změně klimatu na Zemi, ovšem s tím, že by byly zmařeny životy stamilionů lidí včetně přírody, tj. fauny i flóry.

Předpokládá se, že vypuknutí jaderné války by tak vedlo k obrovským ztrátám jak na lidských životech (neboť hlavními cíli útoku by se staly hustě osídlené oblasti), tak i na infrastruktuře. Zatímco první jaderné zbraně na konci druhé světové války byly schopné decimovat celá města, vývoj přinesl možnost masivního nasazení těchto zbraní na velké vzdálenosti s ještě ničivějším účinkem. Proto by takový konflikt potenciálně mohl mít za následek zničení celé lidské civilizace či planety – nebo takovou proměnu podmínek, která by znamenala drastické zhroucení lidské civilizace. Následný stav, ke kterému dochází po jaderné válce, je znám jako nukleární zima.

To, že je dnes podle měření teploty na Zemi (které ale netrvá staletí či tisíciletí, ale je záležitostí posledních asi 150 let a pomocí moderních technologií jen asi 50 let) o 1,5 stupňů tepleji než před 150 lety, je proti „jaderné zimě“ úplnou selankou. Ukazuje se tak plasticky jak politika „škodlivého kysličníku uhličitého“ posunula pořadí existenčních hrozeb u světových politiků od reálných, které má v rukách člověk (v podobě zbraní hromadného ničení), a těch, které způsobuje Slunce a stav atmosféry, respektive její albedo, tj. příroda sama. Takové chápaní existenční hrozby považuji za alarmující, protože úkolem předních světových politiků by mělo být to, aby se arzenál zbraní hromadného ničení (včetně chemických a biologických) nepoužil.