3.2.2023 | Svátek má Blažej


JEVGENIJ PRIGOŽIN: První mezi wagnerovci (2.)

1.12.2022

(dokončení studie o šéfovi „wagnerovců“)

Párky a Putin
„Nemám co skrývat. S jistotou mohu říci, že jsem v koloniích pobýval do roku 1990. Už si nepamatuju vše, je to skoro 40 let. Ale určitě jsem byl v leningradských koloniích, v Komi, ve Vjatlagu. V Rusku se mnoho lidí dostalo do vězení, někteří zmizeli, jiní zmoudřeli a pracují pro dobro země. V Rusku máme tradici: když chlapec něco provede, potrestáme ho a uděláme z něj muže,“ odpověděl Prigožin ironicky na dotaz ohledně náboru vězňů do Wagnerovy skupiny.

První část zde

Vesměs se jednalo o bývalé gulagy. Zejména Vjatlag byl ve své době mimořádně brutální. „Porovnával jsem úmrtnost ve Vjatlagu a Buchenwaldu v letech 1938-45,“ vypráví Vladimir Veremejev. „A zjistil jsem, že v tomto období bylo ve Vjatlagu zapsáno do zvláštní evidence asi 90 tisíc vězňů a 21 tisíc z nich zemřelo, tedy 24 %. Pokud srovnáme stejné období v Buchenwaldu, bylo jich na seznamu 236 tisíc, z nichž 33 tisíc zemřelo, jinými slovy něco přes 14 %.“

Archivní snímek z Vjatlagu

Filozof Dmitrij Panin, bývalý vězeň Vjatlagu, vzpomínal, že „ve Vjatlagu mohl být člověk mrtvý už za dva týdny. Nebyly tam sice plynové komory, ale byla tam zima, hlad, nemoci a nucené práce. Místo plynu tam byly zanedbatelné příděly jídla, nedostatek vhodného oblečení, naprosto nemožné pracovní kvóty, 8-9 km pochody přes zasněženou tajgu na pracoviště, strašné mrazy okolo -35 °C, sedmidenní pracovní týden, houfy štěnic a vší a zima v obytných chatkách.“

„Dva týdny až měsíc stačily k tomu, aby se člověk stal práce neschopným. Poté odsouzený ztrácel zbytky sil a byl tak slabý, že se nedostal na místo těžby dřeva a ani nevydržel stát po celou dobu nástupu. Pak už to byla pomalá smrt. Byl to způsob, jak zabít lidi tím, že se jejich utrpení protáhne na celé měsíce. Smrt kulkou se v žádném případě nedá srovnat s tím, čím si musely projít miliony lidí, když umíraly hlady. Takový rozsudek smrti je vrcholem sadismu, kanibalismu a pokrytectví.“

V 80. letech už byly podmínky v táboře přece jen lidštější a většinu osazenstva netvořili političtí vězni a vyhnanci, ale konvenční kriminálníci jako Prigožin. O jeho pobytech v koloniích neexistuje mnoho záznamů. Jisté však je, že se tam choval tentokrát slušně. Řádně pracoval a splácel škodu svým obětem, pravidelně jej také navštěvovala jeho rodina, která za ním neváhala cestovat stovky kilometrů. V roce 1988 tak dosáhl snížení svého trestu ze třinácti na devět let a v roce 1990 konečně opustil brány kolonie a nastěhoval se do bytu ke své matce a otčímovi v Petrohradě.

Sovětský svaz byl právě v poločasu rozpadu. Jevgenij s otčímem Samuelem Fridmanovičem začali okamžitě podnikat v oboru, který byl v té době již otevřený konkurenci. Začali prodávat párky v rohlíku. Byli úplně první v Petrohradě a podle vzpomínek Prigožina bylo zpočátku jejich podnikání velmi improvizované – hořčice se vařila u nich v bytě, zatímco matka v kuchyni počítala výnosy. Prigožin také vzpomínal, že petrohradské mafii museli odvádět 100 dolarů za každý stánek.

To nebylo v té době nic neobvyklého. Rusko se pomalu propadalo do chaosu 90. let a kriminální struktury na mnoha místech nahrazovaly státní orgány. Ve stejném městě o pár kilometrů dál se právě zabydloval mladý Vladimir Putin. Svým způsobem na tom byl podobně jako Prigožin. Po návratu ze své německé štace se také vracel do bytu svých rodičů a přemýšlel, co dál.

Na rozdíl od Prigožina ale už měl ženu a dvě malé děti a k tomu rodiče osmdesátníky, a tak se dlouho rozmýšlet nemohl. Jak později přiznal, chodil v té době i taxikařit (a považoval to za nejhlubší možnou urážku). Nakonec sehnal práci zahraničního tajemníka na své alma mater, Leningradské univerzitě. Měl na starost studentské pobyty, stipendia a návštěvy zahraničních hostů a v neposlední řadě žebrání o peníze, kterých byl v Rusku takřka všude nedostatek.

Z univerzity si Putina už za několik měsíců stáhl jeho bývalý profesor z právnické fakulty Anatolij Sobčak, toho času předseda leningradské městské rady (kterou posléze s Putinem zrušili a Sobčak se nechal zvolit starostou). Sobčak, bujarý štramák se zálibou v luxusu – který kontrastoval s bídou, do níž se Rusko i jejich město propadalo –, zaměstnal Putina jako svého tajemníka a asistenta a později jej povýšil na náměstka. A zde se dostáváme na pole spekulací.

Jednoho dne Prigožin, s otčímem vlastnící už několik desítek stánků s rychlým občerstvením, potkal svého bývalého spolužáka z internátu pro olympijské naděje Borise Spektora. Jeden z prvních velkých petrohradských byznysmenů právě rozšiřoval své podnikání. Spektor budoval síť kasin a povolal Prigožina, aby řídil jeho síť soukromých obchodů s potravinami Contrast.

Řetězec byl tehdy velmi populární – zatímco ostatní obchody dosud čerpaly ze sovětského sortimentu, tři prodejny Contrast měly velký výběr výrobků i zahraniční provenience a zákazníci sem jezdili nakupovat z celého města. V roce 1993 se obchodním ředitelem řetězce stal Kirill Ziminov, který měl zkušenosti z vedení velké prodejny autodílů, zatímco Prigožin měl na starosti finance. Oba dostali opci na 15 % akcií společnosti Contrast. Ziminov a Prigožin se sblížili natolik, že si koupili byty na stejném schodišti a osm let jezdili do práce stejným autem.

Vedle Contrastu se však Prigožin zapojil i do Spektorova hazardního impéria. Byl generálním ředitelem společnosti ZAO Spektor, kterou rovným dílem vlastnili Igor Gorbenko a Boris Spektor. Spektor a Gorbenko patřili k zakladatelům prvního kasina Konti v Petrohradě, ještě spolu s podnikatelem Michailem Mirilašvilim, který si dříve odpykával trest za únos dvou lidí.

Prigožin se podílel i na dalších projektech hazardního byznysu. Společně se Spektorem a Gorbenkem založil podle petrohradské obchodní komory společnost Contrast Consulting Ltd. Prigožin, Gorbenko a Spektor byli rovněž členy představenstva společnosti CJSC Viking.

A zde se zřejmě příběhy našich hrdinů protínají. Vladimir Putin byl v roce 1991 na příkaz Sobčaka jmenován předsedou dozorčí rady pro kasina a hazardní hry, která byla zřízena při úřadu starosty. Podle Sobčakova výnosu z roku 1993 se navíc licence k provozování hazardních her vydávaly na návrh Rady v čele s Putinem. Na Prigožinově licenci se tak skvělo Putinovo jméno a razítko.

Putin se do regulace kasin, jejichž prostřednictvím městu utíkaly obrovské příjmy, pustil s nevídanou vervou. Osobně obcházel herny a další pochybné podniky a vybíral daně a poplatky. Rovněž nutil majitele, aby městem založenému holdingu – v jeho zastoupení – prodali akcie.

Když se ho jeho životopisci později ptali na povahu jeho práce v Petrohradě, Putin odpovídal s nedostatkem důvtipu, který se stal charakteristickým pro jeho odpovědi na citlivé otázky: „Pokusil jsem se získat kontrolu nad kasiny. Tehdy jsem se domníval, že podnikání v kasinech je oblast, kde by měl mít stát monopol. Můj postoj byl v rozporu s již přijatým zákonem o monopolech, ale přesto jsem se snažil, aby stát, a tady město, měl kontrolu nad celým odvětvím,“ vyprávěl.

Za tímto účelem podle něj město vytvořilo holdingovou společnost, která získala 51 procent akcií všech kasin ve městě v naději, že bude pobírat dividendy. „Byla to však chyba: kasina odváděla peníze v hotovosti a pokaždé vykazovala ztráty,“ stěžoval si Putin. „Později se nás naši političtí oponenti snažili obvinit z korupce, protože jsme vlastnili akcie kasin. To bylo vážně směšné. Jistě, z ekonomického hlediska to možná nebyl nejlepší nápad. Soudě podle toho, že se toto uspořádání ukázalo jako neefektivní a že jsme nedosáhli svých cílů, musím přiznat, že to nebylo dostatečně promyšlené. Ale kdybych zůstal v Petrohradě, tak bych ta kasina dodusil,“ mínil Putin.

Ačkoliv Putin nebyl z výsledků vlastní činnosti zrovna odvařený, je vysoce pravděpodobné, že právě tehdy se setkal s Prigožinem. Pro celou putinovskou éru je příhodné, že důvěřuje výhradně lidem, které zná buď přímo z dětství, nebo alespoň ze svého petrohradského období. Z těchto lidí si vytvořil své loajální oligarchy a bílé koně. K největším ruským oligarchům patří například bratři Rotenbergové, které Putin potkal jako malý chlapec v kroužcích juda a samba.

Kroužky bojových umění pořádal Anatolij Solomonovič Rachlin, kterého Putin později označoval jako svého „druhého otce“. Zatímco malý Voloďa Putin se přihlásil sám navzdory protestům svých starostlivých rodičů, bratři Rotenbergové byli přivedeni svým otcem, který je chtěl naučit bránit se šikaně. Putin se s kluky Rotenbergovými rychle spřátelil. Děti z kroužku se staly jeho novým okruhem přátel poté, co opustil svůj dětský gang a začal směřovat na dráhu agenta.

Putinův nejlepší přítel z dob pozdní adolescence, Sergej Roldugin, původním povoláním hudebník (violoncellista), je rovněž oligarchou, a obecně je jednodušší vyjmenovat ty ruské oligarchy, kteří součástí Putinových mladých let v Petrohradě nebyli. Své známé z petrohradské radnice si Putin přivedl i do vlády – například Alexeje Kudrina nebo Dmitrije Medveděva. Ruská opozice pak nejednou označovala putinovský systém za „ovládnutí státu petrohradskou mafií“.

Nejpravděpodobnější je, že Jevgenij Prigožin postupoval stejnou cestou.