19.3.2024 | Svátek má Josef


JEVGENIJ PRIGOŽIN: První mezi wagnerovci (1.)

30.11.2022

Jevgenij Prigožin, obávaný a stále vlivnější majitel žoldnéřské Wagnerovy skupiny. Jaký je životní příběh prvního mezi Wagnerovci?

Jevgenij Prigožin se narodil 1. června 1961 v Leningradě ve slušné rodině. Matka Violetta Kirovna pracovala jako lékařka na infekčním oddělení leningradské nemocnice a učila na Lékařské akademii postgraduálního vzdělávání. Křestní jméno Jevgenij dostal po svém dědečkovi, vojenském důstojníkovi a mnohokrát vyznamenaném hrdinovi Velké vlastenecké války.

Jeho biologický otec Viktor Jevgenjevič Prigožin brzy zemřel a matka poslala Jevgenije na nějaký čas k jeho prastrýci Jefimovi Iljičovi, důlnímu inženýrovi a vědci, který měl na starost těžbu uranu v Žovti Vody na Ukrajině. Tam neposedný Jevgenij strávil část svého raného dětství.

Matka se pak vdala za Samuela Fridmanoviče, někdejšího sportovce a lyžařského instruktora, kterého potkala během dovolené na horách. Ten svého nevlastního syna přivedl k běhu na lyžích.

Fridmanovič chlapce trénoval a jezdil s ním po závodech, kde se Prigožinovi vesměs dařilo a umisťoval se na předních příčkách. Když přišel čas, poslal jej na internátní školu pro nadějné sportovce v Leningradě. Tam Prigožin studoval s mnoha budoucími sovětskými olympioniky, například plavcem Vladimirem Salnikovem nebo gymnastou Alexandrem Diťatinem.

V dospívání se však něco zlomilo a chlapec dal vale nejen běhu na lyžích, ale i spořádanému životu své rodiny. Dne 29. listopadu 1979 ho Kujbyševský okresní lidový soud v Leningradě odsoudil za krádež k 2,5 roku odnětí svobody podmíněně. Podle tehdejšího zákoníku mohla být podmíněně odsouzená osoba povinna pracovat na místech určených příslušnými orgány.

Osmnáctiletý Žeňa byl poslán do Novgorodu a umístěn do ubytovny na Leningradské ulici 62. Každý den pak docházel pracovat do místní chemičky. Ačkoliv to dosud nebylo vězení, v mnohém jej to připomínalo. Na ubytovně žila mládež odsouzená k podmíněným trestům a docházela do zaměstnání na určená pracoviště ve městě, obvykle do různých technologických závodů.

V ubytovně působili vychovatelé a docházel sem terapeut nebo psychiatr. Chovanci sice mohli chodit, kam chtěli a vodit si návštěvy při dodržování běžného domovního řádu, ale měli i večerku a delší pobyty mimo zařízení museli předem hlásit. Cílem bylo včas podchytit mladé lidi s kriminálními sklony a dát jejich životům žádoucí řád, dokud se z nich nestanou recidivisté.

U Jevgenije se to zjevně nepodařilo, neboť ze zařízení záhy uprchl a ocitl se opět v Leningradě. Zde se dal dohromady s podobně starým Alexejem Bušmanem.

Ve svých 21 letech Bušman nikde nepracoval, nedokončil žádné vzdělání, stihl se však oženit, zplodit dítě, vzápětí se rozvést a v mezičase „udělat“ několik záznamů v trestním rejstříku.

K Prigožinovi a Bušmanovi se připojili tři další – již dříve odsouzená rodačka z Brjansku Valentina Makekova a dva čeljabinští útěkáři z pasťáku Vladislav K. a Alexander E. (oba byli v době činů nezletilí, proto jejich celá jména nemohla být nikde uvedena).

V únoru 1980 se Bušman a Prigožin vloupali do bytu na Maklinově třídě a ukradli odtud majetek občana Osipova v hodnotě 177 rublů. V té době to bylo o něco více než průměrný měsíční plat. Kořistí mladých zlodějů byla váza, cukřenka, tři sady nádobí a dvoje paroží.

Za měsíc, 1. března 1980, se opilý Prigožin vydal loupit na vlastní pěst. V noci se protáhl oknem do bytu na Ropšinské ulici, kde bydlela rodina Tělicinových. Krádeži zabránila místní obyvatelka, která viděla mladíka opřeného o okenní parapet – žena začala křičet a Prigožin musel utéct.

Svého nápadu se však ani po počátečním neúspěchu nevzdal. Hned další noc se vydal loupit spolu s Bušmanem – a museli mít nervy ze železa, protože vyrazili opět do bytu Tělicinových! Tentokrát byli úspěšní a z bytu si odnesli magnetofon Orbit, rádio s přehrávačem stejné značky, křišťál, džínovou bundu, dámskou kabelku s kosmetikou a dokonce i koberce. Celkem za 980 rublů.

Dne 14. března vyrazili na lup tři – k dvojici Bušman-Prigožin se připojila Makekova. Jejich cílem byl byt v Brjancevově ulici, kde žila rodina Rostovcevových.

„Byli tak mladí. Co jim chybělo? Bušmanův otec byl, pokud si dobře vzpomínám, plukovník, otec té dívky byl chemický inženýr. A Prigožinova matka byla, myslím, lékařka. Arogantně se chovala i u soudu,“ vzpomínala po letech Alla Rostovcevová, oběť záškodníků.

Úlovek byl bohatý: křišťál, cenné papíry, vázy, plnící pera a autodoplňky. Rodina Rostovcevových byla té noci pozbavena majetku v hodnotě 1610 rublů.

„Tehdy to bylo hodně peněz. Manžel si ze zahraničí přivezl kožený potah volantu, ten také sebrali. Koneckonců se později přiznali, že byli v bytě hlavního technologa Leninova závodu. Soudce se jich ptal, jak to víte? Odpověděli, že v bytě viděli diplom,“ vypráví paní Rostovcevová.

Tentokrát to ale měli naši „hrdinové“ nahnuté. Alla podezřívala z krádeže Jevgenije Prigožina. Jak se ukázalo, dobře se znal s její dcerou Marinou, která si jej do bytu nejméně jednou přivedla. Tuto informaci potvrdila i sama dívka. Policie však měla jen málo důkazů.

Kluci se ale nehodlali zastavit. Už za pět dní se vydali na nový lup a dokonce se neváhali vloupat do sousedního domu na Brjancevě, kde žila rodina Ioffeových. Makekova hlídala u vchodu, zatímco Prigožin a jeho nezletilý kamarád rozbili dveře do bytu. V obavě, že by se mohl spustit alarm, však z místa činu utekli s prázdnou.

K četným krádežím se brzy přidaly i podvody. Dne 20. března 1980 Prigožin, Bušman a Makekova nabídli místnímu muži jménem Kovalenko, aby od nich koupil džíny a další nedostatkové věci. Toho neodradila ani cena pašovaného zboží – 250 rublů. Módní zboží si však nemohl dopředu prohlédnout. Pachatelé dostali od oběti 250 rublů, načež ho Prigožin odvezl pro věci.

Vzápětí před Kovalenkem uprchl pasáží a odjel autem neznámo kam.

Večer 20. března 1980 pak Prigožin, Bušman, Makekova a nezletilý Vlad K. oslavovali úspěšný „džínsový“ podvod v restauraci „Ocean“. Popíjeli koňak a šampaňské. Poté, co se dosyta najedli, se mladá společnost začala zvedat k odchodu, ale v šatně si Prigožin všiml dosud neznámé dívky v krásném kabátě. Prigožin se okamžitě nabídl, že dívku okrade. Notně posilnění alkoholem však tentokrát úplně ztratili zábrany. Oběť pronásledovali nejprve v taxíku a poté pěšky.

„Na ulici ji dostihli Makekova a Prigožin a požádali ji o cigaretu. V tu chvíli ji Prigožin náhle chytil pod krkem a začal ji škrtit. Křičela o pomoc, ale Prigožin jí tiskl hrdlo ještě silněji. Ztratila vědomí, a když se probrala, zjistila, že jí někdo sundal boty a náušnice,“ uvádí se v materiálech k případu.

Bušman vyšetřovateli sdělil následující:
„Prigožin s nožem v ruce chytil Korolevovou pod krkem a odvlekl ji z ulice. Na trávníku si na ni lehl. Přiběhl jsem a začal jí sundávat boty. Náušnice jsem jí nesundal. Takže to byl asi Prigožin.“

Volání o pomoc zaslechli policisté, kteří měli tu noc službu. Zadrželi nezletilého Vladislava, který se snažil z místa činu utéct. Ostatní utekli, ale na svobodě nezůstali dlouho. Teenager zřejmě dlouho neodporoval a své komplice udal. Policie provedla razii v bytě na Blochinově ulici 12, kde spolu Prigožin a Bušman bydleli. Tam našli některé ukradené věci: kabelku z bytu Tělicinovových a cenné papíry z bytu Rostovcevových. Svědci, sousedé poškozených rodin, je identifikovali. Po krádeži u Rostovcevových si pachatelé zavolali taxi a odvezli ukradený majetek v autě.

Zajímavé bylo svědectví Valji Makekové, která s Bušmanem a Prigožinem udržovala vztahy. Tvrdila, že to ona, nikoliv Prigožin s Bušmanem, kradla u Rostovcevových. Prigožin ani Bušman se podle ní na loupeži nepodíleli. Soud si však myslel něco jiného, protože dívka nevěděla, kde oběti bydlí. „Prigožin to věděl,“ stojí v rozsudku. Prigožin se zase přiznal k podvedení Kovalenka a tvrdil, že ostatní členové bandy se na tom nijak nepodíleli. Soud mu však rovněž neuvěřil.

Dne 6. října 1981 vynesl Ždanovský lidový okresní soud v Leningradě rozsudek. Podle soudkyně Narsudije Abramovové se obvinění Prigožin, Makekova a Bušman nevydali cestou nápravy a předchozí odsouzení na ně neměla absolutně žádný vliv. Jevgenij Prigožin byl shledán vinným podle článků trestního zákoníku „krádež“, „podvod“, „svádění nezletilého k trestné činnosti“, „loupež“ a odsouzen k 12 letům odnětí svobody, k nimž se přidává dříve nevykonaný trest. Celkem 13 let v trestanecké kolonii s přísným režimem, bez vyhnanství a konfiskace majetku.

Bušman kromě toho ještě dlouhodobě neplatil výživné na své dítě a šířil pohlavní nemoci. Ačkoliv si byl vědom svého nakažení syfilidou, svévolně přerušil léčbu, tuto skutečnost zatajoval svým sexuálním partnerkám a nepoužíval prezervativ. Nemocí ostatně trpěla celá dotčená pětice.

Bušman dostal 11 let a Makekova 10 let. Vladislav K. byl odsouzen k podmíněnému trestu a Alexander E. dostal rok vězení. Všem byla také nařízena náhrada hmotné škody. Prigožin a Bušman se proti rozsudku odvolali, ale 17. prosince 1981 kasační soud leningradského městského soudu rozsudek potvrdil.

Jak vzpomíná Alla Rostovcevová, majetek jim nikdy nebyl vrácen. Část škody však byla přesto uhrazena. „Prigožin a Makekova všechno zaplatili. Peníze přicházely po kopějkách, když byli ve vězení. Ale od Bušmana jsem nikdy nic nedostala,“ vypráví paní Rostovcevová.

Prigožin nebyl odsouzen za obchod s bílým masem a svádění nezletilých k prostituci. Tento omyl vznikl na základě článku trestního zákoníku „svádění nezletilého k trestné činnosti“, který zahrnoval mimo jiné i prostituci: „Zapojení nezletilých do trestné činnosti, žebrání, prostituce, hazardních her, jakož i využívání nezletilých za účelem parazitické existence.“

Prigožin žaloval média, která toto obvinění šířila. Příslušné publikace se mu omluvily. Jednalo se tedy o svádění nezletilých Vladislava K. a Alexandra E. k parazitickému životnímu stylu, opilství a narkomanii a v neposlední řadě k trestné činnosti.

(Dokončení zítra)