Americká prezidentská koruna se na hlavě Joea Bidena ještě netřpytí, ale přední světoví politici, novopečeného japonského premiéra Jošihide Sugu nevyjímaje, už sondují, co od něho mohou očekávat a co všechno se v ničibei vztazích změní.

Podivné slovo v názvu článku neznamená nic jiného než japonsko-americký. Amerika, tedy Spojené státy, se v japonštině zkráceně označuje jako Beikoku, doslova Rýžová země. No a když tu rýži přilepíme za první znak názvu Nippon (Niči-hon), dostaneme bilaterální vztahy jako vyšité. Jaký je očekávaný vývoj těchto vztahů? Pokusím se o srovnání.

Dnes se podíváme, kam se dostaly za Trumpovy vlády, která se dost přesně kryje s poslední fází vládnutí bývalého premiéra Šinzó Abeho. Stručně řečeno, dostaly se prakticky tam, kde je Trump chtěl mít. Abe totiž Donaldu Trumpovi nebyl vyrovnaným partnerem, takže ráznému americkému prezidentovi nedalo moc práce při jednání s poněkud zakřiknutým japonským premiérem prosazovat svou.

U Donalda na partičce golfu

Domnívám se ovšem, že japonský konformní přístup vůči americké politice v posledních letech nelze svalovat jen na osobnost expremiéra Abeho. Je především výsledkem či důsledkem pozice, do jaké se země v těchto letech dostala ve světové hospodářské soutěži a ve vojensko-strategické situaci. A to především „díky“ nepružné, od konce války jen mimo jedné epizody nepřetržitě vládnoucí Liberálně demokratická straně.

Ta zřejmě na poválečný boom zapomněla a od konce osmdesátých let hraje malou domů domnívajíc se, že vzkvétání země lze zabezpečit opakovaným pumpováním peněz do stagnující ekonomiky. Není tedy divu, že se Japonsko v pomyslném hlavním pelotonu světového zápolení pomalu, ale jistě propadá. A s takovou zemí se jejímu většímu bratrovi, personalizovanému osobou prezidenta Trumpa, vyjednává poměrně snadno.

Nejzřetelněji je převaha Spojených států vidět na poli válečném. Na japonském souostroví je v současné době rozmístěno zhruba 37 000 amerických vojáků, z nichž drtivá většina slouží mimo hlavní ostrovy. Jen pro srovnání – v padesátých letech jich v Japonsku pobývalo 260 000. Každé snížení početního stavu je velkou částí japonské veřejnosti a lokálními politiky vřele vítáno a oslavováno. Proti přítomnosti amerických základen protestují především obyvatelé jižního souostroví Okinawa.

Zadumaný ministr obrany Kóno na Okinawě

Avšak na druhou stranu rostou obavy ze sousední Číny, která stále častěji testuje japonskou trpělivost a vysílá své lodě do vod, o něž oba státy vedou spor, jedná se především o sousostrovíčko Senkaku. Vrásky Japoncům přidělává i severokorejský režim Kim Čong-una, který povýšil z malého raketčíka na Trumpova kamaráda.

Situace ohledně pobytu amerických vojáků na japonských ostrovech je tedy dosti schizofrenická. Má být chápána jako dozvuk poválečné okupace? Nebo jako obrana amerických zájmů na cizím území? Či jako ochrana Japonska před sousedními komunistickými režimy? Skutečnost bude zřejmě ležet někde uvnitř tohoto trojúhelníku.

Trump coby rozený byznysmen chápe i pobyt vojsk své země v zahraničí jako jistý druh obchodu a za jejich dislokaci požaduje po cílových zemích příslušný poplatek. Jednání mezi oběma vládami ohledně sdílení nákladů jsou zatím v počáteční fázi, první kolo bylo uzavřeno teprve v říjnu letošního roku.

Stanovisko Japonska vůči finanční participaci odmítavé není, ba je podle vyjádření ministra zahraniční Tošimicu Motegiho na místě. Podle Motegiho hodlá Japonsko finančně vyvážit bezpečnostní situaci země a vlastní finanční možnosti. Takže dalším kolem jednání bude nejspíš licitace a hledání vzájemně odsouhlasitelné cifry. Podle zpráv z minulého týdne bude jednou z podmínek uzavření dohody americká záruka nedotknutelnosti souostroví Senkaku.

Úsměv ... a rozmisťování Aegis Ashore nebude

Obchodní duch prezidenta-podnikatele se promítá i do problematiky prodeje zbraní. Obecně vzato, nejlepší obchodník je ten, který zákazníkovi vnutí i to, co nepotřebuje. Dobrým příkladem je pobřežní mnohamiliardový protiraketový obranný systém Aegis Ashore, o který Japonsko zoufale nestojí, takže jeho plošné zavádění k značné nelibosti USA skrečovalo. Ovšem pod nátlakem Spojených států ctě pravidlo nažranosti a celistvosti vlčí potravy tento systém kus po kusu nakupuje.

Dalším tématem je zahraniční politika Japonska jako taková. Do jaké míry se do ní Donald Trump otiskl? Asi jako každý předcházející prezident. Japonsko v podstatě samostatnou zahraniční politiku neprovozuje, v podstatě jede ve vleku Ameriky. To platí především o Abeho éře; oddanějšího spojence a partnera i pro golf by jeden hledal těžko. Ani není příliš divu – většině Japonců je zahraniční politika ukradená, takže na tomto poli se domácí politické body sbírají jen těžko. Tradiční izolacionismus v Japonsku prostě ještě zdaleka nevyvanul.

Budoucí a budoucí bývalý japonský premiér

Na konec jsem si nechal vztahy obchodní. Ty sice nejsou bezproblémové, ale zato podstatně klidnější než americké vztahy vůči Evropě nebo Číně. Vzájemnou obchodní válku si USA a Japonsko odbyly někdy v devadesátých letech. Současný poměrný klid zbraní se dá vysvětlit tím, že si Trump uvědomuje, že zdejší průmyslový komplex je díky historicky odlišnému vývoji vůči kabinetu resistentnější a samostatnější, než je tomu v evropských zemích či Americe, takže jakýkoli tlak na japonskou vládu by připomínal házení hrachu na zeď. Trumpovi tudíž nezbývalo než se realizovat v oblasti japonských vládních zakázek.

Bude-li ve funkci amerického prezidenta potvrzen John Biden, bude zajímavé sledovat, jakým směrem se budou ničibei vztahy vyvíjet. V příštím povídání se podíváme, co Japonsko od případné změny v Bílém domě očekává.

Písemná verze příspěvku na autorově podkastu JAPANORAMA.CZ. Publikováno s jeho svolením. Článek vznikal souběžně s videoblogem zveřejněným na serveru JAPONEUM.CZ, který vás tentokrát konečně zavede do...